EU schválila migrační balíček: Pokud se ale neprosadí v praxi, bude to ještě větší katastrofa

Vydřený kompromis nakonec „dotáhlo“ k pozitivnímu výsledku společné úsilí stran levého a pravého středu, tedy lidovců, socialistů a liberálů. Ti se shodli, že je lepší mít na evropské úrovni aspoň nějakou úpravu než žádnou. Poukazovali také na to, že pokud by byl balík shozen se stolu, k čemuž by stačilo neschválit jedno z deseti nařízení, trvalo by Unii pěkně dlouho přijít s novým návrhem. 

Svou úlohu dozajista sehrály také blížící se volby do Evropského parlamentu. Zatímco mainstreamové strany chtějí v kampani ukázat, že se EU díky nim umí s migrací popasovat, krajní pravice sází na strach z převážně muslimských přistěhovalců.

Krajně pravicoví europoslanci ostatně v debatě varovali, že schválení paktu povede k otevření stavidel pro muslimskou imigraci do EU. Ti na levici naopak kritizovali velmi významné zpřísnění pravidel, které podle nich hraničí s porušováním lidských práv a je v rozporu s evropskou tradicí otevřenosti a solidarity. Jejich kritiku podpořily i desítky nevládních lidskoprávních organizací – jejich členové na tribuně pro veřejnost v budově EP hlasování dokonce na chvíli přerušili, další demonstrovali venku.

Proti některým součástem paktu hlasovala ovšem i řada lidoveckých, socialistických a liberálních europoslanců; další se zdrželi. I proto prošla některá nařízení jen velmi těsně – například norma týkající se solidárního sdílení břemene migrace (přerozdělování migrantů mezi státy EU či alternativní finanční nebo materiální plnění). Proti této části byli například i čeští poslanci za hnutí ANO, kteří patří do liberální frakce, nebo za KDU-ČSL z lidovecké frakce.

Ačkoli předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a šéfka parlamentu Roberta Metsolaová hovořily o historickém okamžiku pro Evropu, poslanci sami neukončili hlasování potleskem, jak bývá jinak zvykem při schvalování významných aktů. Většinově si uvědomovali, že to, co se rodí, je kontroverzní, nedokonalé a také dosti obtížně proveditelné.

Migrační a azylový pakt podléhá ještě konečnému schválení členskými státy, které se k němu již vyslovily několikrát – ale do konce dubna bude nepochybně většinově podpořen. Jednoznačně proti paktu se vymezilo Maďarsko, není vyloučen ani polský nesouhlas. Česko původně s paktem souhlasilo, ale posléze svůj postoj přehodnotilo a při posledním rozhodování v únoru se hlasování zdrželo.

V roce 2023 požádalo v členských státech EU o azyl 1,14 milionu cizinců ze zemí mimo EU, což bylo podle Evropské azylové agentury nejvíce od roku 2016. Počet lidí, kteří se do Unie dostali nelegální cestou, je odhadován na 380 tisíc. Podle průzkumu provedeného Evropskou radou pro zahraniční vztahy (ECFR) ve 12 zemích EU považuje migraci za hlavní problém posledního desetiletí 15 procent lidí. Daleko víc ovšem vadí Němcům (29 procent) a Rakušanům (24 procent).

Cílem nové komplexní úpravy je posílit boj proti ilegální migraci, odrazovat migranty od riskantních nelegálních cest do EU, zkrátit lhůty pro vyřizování žádostí o azyl či povolení k pobytu, urychlit vyhošťování zamítnutých žadatelů a vytvořit mechanismus solidárního sdílení migrantů. Podle Metsolaové představuje schválený balík „rovnováhu mezi solidaritou a odpovědností“.

Jsou v něm normy, které mají jasnou většinovou podporu, například zřízení registru všech migrantů vstupujících na území EU obsahujícího podrobné údaje včetně otisků prstů, který by byl k dispozici všem imigračním úřadům. 

Ale také normy, jež vzbuzují značný odpor, zejména pak zřizování detenčních středisek, de facto věznic na hranicích, kde by byli migranti zadržováni, než budou vyřízeny jejich žádosti. 

Lišil by se přitom režim pro ty, kdo přicházejí z „bezpečných“ zemí a jdou do EU hlavně z ekonomických důvodů, a lidi původem ze zemí ovládaných diktaturami. Do zmíněných vězení by byli umisťováni všichni migranti, včetně dětí od šesti let.

Zamítnutí žadatelé mají být bez prodlení z EU vyhošťováni. Příslušná – jedenáctá – norma však nebyla parlamentu předložena, protože naplňování tohoto požadavku předpokládá vyjednání readmisních dohod s celou řadou zemí, které se dnes zdráhají přijímat zpět své občany. 

Není tedy úplně jasné, co se bude dít s těmi cizinci, kteří ilegálně vstoupí do EU, ocitnou se v detenčním zařízení, jejich žádost o ochranu bude zamítnuta, ale nebude je možné vrátit zpět do země původu.

Konečně pak vyvolává zlou krev zmíněná klauzule požadující „povinnou solidaritu“, tedy přijetí určitého počtu migrantů, kteří se budou hromadit v popsaných zařízeních v několika zemích, nebo finanční či jiná materiální kompenzace. Mechanismus bude třeba teprve vymyslet, ale některé země už předem ohlašují své červené čáry.

„Ochráníme Polsko před relokačním mechanismem,“ prohlásil po hlasování polský premiér Donald Tusk. Je si jistý, že povinnost přijímat migranty nebo za ně platit „se na Polsko vztahovat nebude“. 

Předseda maďarské vlády Viktor Orbán se spokojil s obecnou rovinou: „Jednota je mrtvá, bezpečné hranice jsou pryč,“ zahlaholil, jako kdyby dnes byla nějaká jednota a dnešní hranice bezpečné.

Ve srovnání s těmito výroky vynikl klid českého ministra vnitra Víta Rakušana, podle něhož schválený balíček „umožní účinnější ochranu vnějších hranic EU a rychlejší vyhošťování a (…) nebude žádnou členskou zemi zavazovat k přijetí migrantů“.

Schvalování migračního paktu bylo složité, dvojnásob to ale bude platit pro jeho uvedení do života, a to od roku 2026 – členské státy a instituce EU na to mají už necelé dva roky. 

„Těhotenství bylo dlouhé, porod komplikovaný, ale teď tu máme miminko a musíme se o ně postarat,“ vtipkoval pro belgický list Le Soir Philippe De Bruycker, odborník na migraci ve Svobodné bruselské univerzitě.

„Bude třeba, aby všichni dodržovali pravidla, ale zejména aby se našly prostředky na jejich provádění. Zejména země, kam migranti přijíždějí, musí shromáždit dostatečné lidské zdroje, informatiku a infrastrukturu. Tyto potřeby je nyní nutné vyhodnotit,“ uvedl.

Evropská komise se zavázala, že do června předloží prováděcí plán s harmonogramem, ve kterém nabídne finanční a technickou podporu. Vlády členských zemí pak předloží vlastní plány do konce roku. 

Bude třeba paralelně budovat zázemí a detenční centra, vybavovat je nezbytnou technikou, najímat personál. Posilovat ostrahu vnějších hranic EU, aby ji migranti nepřekračovali nepozorovaně – agentura Frontex hodlá najmout dalších 8000 strážců. 

A také vyjednávat s desítkami vlád afrických a asijských zemí, přinejmenším o readmisi vlastních občanů. Vyladit „kompenzační“ mechanismy vůči zemím jako je Česko, které migranty a priori nechtějí, a vzít přitom logicky v úvahu počty válečných uprchlíků z Ukrajiny. A tak dále.

Pokud by se schválený pakt skutečně aplikoval, jak je koncipován, měl by podle svých autorů a příznivců sladit a modernizovat režim nakládání s migranty, aby byl efektivní a zároveň snesitelný z lidskoprávního hlediska. 

Evropská komise bude muset přísně dohlížet na jeho zavádění a nabádat vlády, aby dostály závazkům, které z nové legislativy plynou. „Pokud pakt nebude správně aplikován, povede to ke katastrofě. Situace na vnějších hranicích pak bude ještě horší než dnes,“ říká De Bruycker.

Ursula von der Leyenová se nechala slyšet, že bude-li opět jmenována do čela Evropské komise, bude pokračovat v jednání se zeměmi, odkud nebo přes které migranti do EU nejčastěji přicházejí. Komise takto uzavřela s Tuniskem, Mauretánií a naposledy s Egyptem dohody, v nichž slíbila značné finanční prostředky výměnou za záruky, že vlády těchto zemí budou bránit migrantům se vydávat do Evropy. 

Ve výhledu je podobná úmluva s Marokem, případně také s Alžírskem. Už v roce 2016 začala EU platit Turecku za to, že brzdilo syrské běžence, kteří o rok dříve zaplavili Unii takzvanou „balkánskou cestou“.

Právě toto hledání řešení „u zdroje“ patří k dlouhodobým požadavkům evropské konzervativní i krajní pravice, v Česku ho opakovaně prosazuje hnutí ANO. Má také přízeň Maďarska, které se od července ujme předsednictví v Radě EU a mohlo by právě v této věci pozitivně zapůsobit.

Naopak evropská levice a liberálové jsou skeptičtí a kritičtí – vadí jim, že se EU nechává přes migranty vydírat od diktátorských režimů. „Házet peníze diktátorům není migrační politika,“ rozčilovala se ve středu vlivná nizozemská liberálka Sophie in 't Veldová, podle níž tak Unie usnadňuje těmto vládcům se udržet u moci a vlastně tím problém jenom prohlubuje.

EU se zatím nijak veřejně nevyjadřuje k individuální italské dohodě s Albánií o tom, že migranti směřující na italské území budou odváženi do této balkánské země, kde s nimi bude prováděno příslušné řízení. Pokud dostanou v Itálii azyl, přesunou se tam – pokud ne, budou vyhoštěni přímo z Albánie. Albánská strana se k nápadu staví příznivě.

Podobnou formuli se pro „své“ migranty pokouší dojednat Velká Británie s africkou Rwandou, i když v tomto případě se počítá spíše s tím, že úspěšným migrantům nebude nabídnuto nic jiného než právě pobyt ve Rwandě.

Tyto pokusy svědčí o tom, že evropské vlády očekávají pokračování migračního tlaku. Jsou si vědomy, že mohou nastat okolnosti jako války, důsledky klimatické změny atd., které uvedou do pohybu masy lidí nejen v subsaharské Africe, ale i jinde na Blízkém východě nebo v Asii. Svobodná a prosperující Evropa zůstane velmi přitažlivou. 

Schválení a postupné zavedení migračního a azylového paktu by mělo – společně s režimem řízené legální imigrace a rozšiřujícím se předivem bilaterálních dohod se zeměmi původu – se zvládáním této reality aspoň částečně pomoct.