Visegradská čtyřka slábne – a blázni se radují… Ale pro Česko to není dobrá zpráva

Čím vlastně pro nás je dohoda z Visegrádu? Představuje nejstarší uskupení, jehož členem jsme se dobrovolně stali po pádu železné opony. (V EU existují obdobné spolky skandinávských zemí a Beneluxu).

Jeho původním určením bylo pomáhat si a podporovat se při vstupu do Evropské unie. To se také v roce 2004 podařilo všem společně, což pro nás bylo důležité. Kdyby třeba Slovensko mělo zpoždění jako u NATO, nešlo by o komfortní situaci, vzhledem k tomu, jak úzké vazby máme na druhou část bývalé federace.

Poslední dobou to ovšem mezi Prahou a Bratislavou drhne. Na vině je česká vláda, která bohužel sklouzla k tomu, že po nástupu Roberta Fica začala Slováky „vychovávat“ a dává jim najevo jistou mravní nadřazenost.

Pokračuje tak v neblahém trendu nastoleném prezidentem Petrem Pavlem, který zasáhl do parlamentních voleb u našeho souseda, když varoval, že zvolení předsedy strany SMER Roberta Fica zhorší vzájemné vztahy. Tento nešťastný výrok měl nakonec sílu sebenaplňujícího se proroctví. Fico vyhrál – a my jsme opravdu zhoršili vztahy.

Opravdu se máme k našim partnerům chovat podle toho, kdo zrovna u nich vládne? To je poněkud dětinský postoj a svědčí o nepochopení smyslu V4.

Podobně se už na počátku 90. let zachoval Václav Klaus, který tuto organizaci bojkotoval, protože ji považoval za příliš „havlovskou“.

Nyní je to paradoxně obráceně. Exprezident, který má blízko k Viktoru Orbánovi, spolupráci se sousedy podporuje a pro změnu se na zadní stavějí ti, jež bychom snad mohli nazvat tehdejším termínem „pravdoláskaři“.

Tohle není racionální postoj. Visegradská čtyřka není stranickou či ideologickou frakcí, jde o pragmatické spojení zemí, jež pojí společná historie, geografická poloha i řada shodných zájmů v Evropské unii.

Coby klub s pětašedesáti miliony obyvatel máme větší šanci něco prosadit, než když bude každý v Bruselu jednat sám za sebe. Ovšemže nesmíme mít přehnaná očekávání, to by šlo o extremismus na druhou stranu. S klimatickou politikou EU jsme nehnuli – ale rozjeli jsme třeba zrušení migračních kvót.

Nutno říci, že shoda obvykle nebyla dokonalá. Výstražným příkladem bylo jednání o energetických balíčcích, kdy se spouštěl systém emisních povolenek a začínal odklon od uhlí.

Nám tenkrát hodně záleželo na podpoře jaderné energie a měli jsme k tomu společné stanovisko V4. Avšak právě Donald Tusk, který se tehdy rovněž stal premiérem, učinil výměnný obchod s německou kancléřkou Angelou Merkelovou a jednotu Visegrádu vyměnil za sjednání výjimek pro polskou těžbu a využívání uhlí.

Jak nám poté vysvětloval, Polsko je „velkou zemí“, na úrovni Itálie či Španělska, nemůže se tedy vázat na malé regionální sousedy, ale musí sedět u jednoho stolu s unijními mocnostmi. Což se mu později vyplatilo, když se stal druhým stálým předsedou Evropské rady.

Politika tohoto liberála byla vždy daleko více orientována na Německo než na region. Což se potvrzuje i nyní, kdy utlumuje spolupráci ve V4 a obnovuje „Výmarský trojúhelník“, který naopak spal během osmiletého vládnutí Jarosława Kaczyńského.

Můžeme čekat, že osa Paříž-Berlín-Varšava bude hrát v evropské politice liberálního kabinetu větší roli než naše malé uskupení, které má třikrát méně obyvatel než trojka Francie, Německo a Polsko.

Jak se říká: „na velikosti záleží“. Pokud jde o nás, dostáváme ochutnat vlastní medicínu. Jak jsme se často morálně povyšovali nad konzervativce z PiS – přitom šlo o dobrého, silného a odhodlaného spojence… Noví vládci nás nebudou potřebovat. Budou s námi sice dál mluvit, ale to důležité si dojednají na „vyšší úrovni“.

Jak kdysi řekl Charles de Gaulle: „Francie nemá přátele, jen zájmy“. Klidně to mohl říci Tusk o Polsku. Taková je realita a my se s tím musíme smířit. Tím nepochopitelnější ale je, že místo abychom se snažili udržet V4 tak silnou a akceschopnou, jak to jen jde, její fungování torpédujeme, a to dokonce v době, kdy jí předsedáme.

Je sice hezké, že pořádáme dvoustranná jednání s Poláky a dáváme tak najevo, že je máme „radši“ než Slováky a Maďary, ale jaksi zapomínáme, že tato nevěsta už je zadaná a má lepší „ženichy“.

Dobře, že Jan Lipavský jednání s resortními kolegy nezrušil. Mimo jiné by tím přišel o možnost osobně se zeptat slovenského ministra zahraničí Juraje Blanára, jak to bylo s jeho setkáním s ruským protějškem Sergejem Lavrovem v Turecku.

Evidentně se u toho nerozhádali a jakkoli my a Poláci se do jednání s Rusy nehrneme, oba ministři uznávají právo Slováků a Maďarů postupovat jinak. Podstatná je shoda všech čtyř na tom, že Rusko je agresor a Ukrajina má suverénně existovat ve svých původních hranicích.

Jistě, vyjádření Roberta Fica na adresu Ukrajiny a Ruska jsou za hranou. Ale stále jde jen o domácí rétoriku, v Praze či Bruselu nepůsobí problémy.

Kromě toho, když si odmyslíme způsob, jakým to říká, čím se fakticky liší jeho postoj třeba od německého kancléře Olafa Scholze, který sice dá peníze na dělostřelecké granáty a další výzbroj, leč zatvrzele odmítá poskytnout Kyjevu výkonné střely Taurus? S takovým přístupem Západu Ukrajina nevyhraje a nakonec dojde na to, co říká slovenský premiér: na jednání o míru.

Visegradské uskupení pořád dává smysl. Máme v EU řadu shodných zájmů, ať se to týká Zeleného údělu, migrace, podpory jaderné energie či nyní tolik probíraného zemědělství.

Jistěže musíme hledat podporu také jinde, jako se nám to daří s jadernou aliancí pod vedením Francie či revizí normy Euro 7. Ale proč se vzdávat něčeho, co se přímo nabízí? I když už nemůžeme počítat s tak pevným spojenectvím Polska jako za Kaczyńského, tím spíše zbytečně neničme vztahy se Slovenskem a Maďarskem.

Mnozí u nás pohrdali trvale podávanou rukou vlády Mateusze Morawieckého. Brzy poznáme, co jsme s ním ztratili. On se nebál postavit proti Evropské komisi a velkým zemím EU, to spíše my jsme opouštěli linii V4, například u migračního paktu, který Poláci a Maďaři od počátku odmítali.

Donald Tusk je úplně jiný. Zatímco u jeho předchůdce jsme se mohli skrýt za jeho zády, on spíše za našimi zády vyjedná separátní dohody s Němci a Francouzi. To už ukázal před patnácti lety a těžko změní strategii.

Co bude dál? Visegradská skupina tu jistě zůstane, vzdor náměsíčným radikálům, kteří by ji nejraději ihned zrušili. Bude ovšem oslabená, a to úměrně tomu, do jaké míry Varšava přesune svou pozornost více na Západ.

Je v našem zájmu udržet ji co nejpevněji v našem regionu. A samozřejmě dál nerozbíjet vztahy s Bratislavou a Budapeští. Ostatně Fico a Orbán se na společných jednáních chovají konstruktivně. Ostrá vyjádření si ponechávají pro domácí voliče, kteří je prostě chtějí slyšet – to bychom měli respektovat.

Měli bychom opravdu už dospět a sledovat naše nativní národní zájmy, místo hloupého moralizování. Je to směšné. Pranýřujeme Roberta Fica, což je přitom silný politik a určitě užitečnější spojenec než bývalá vratká vláda.

A mnozí se radují z vítězství Donalda Tuska v Polsku, které je přitom pro Česko objektivně nevýhodné a zhoršilo naši pozici. Od Visegradské čtyřky nemůžeme čekat zázraky, ale hodí se ji mít a byli bychom blázni, kdybych se radovali z jejího oslabení. Natož k němu napomáhali.