KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Slováci volí prezidenta. Dlouho dopředu bylo jasné, že do druhého kola postoupí dva solidní, prozápadní a politickým stylem liberální politici. O to nepochopitelnější je hysterie, která zachvátila nejen české sociální sítě, ale i politiky. Nese se v duchu, jako by výsledek demokratického hlasování v sousední zemi mohl ohrozit naši vlastní bezpečnost. Tohle absurdní panikaření vypovídá víc o nás než o Slovácích.
Začalo to zbytečnou diplomatickou fackou, když vláda uprostřed vrcholící kampaně veřejně vzkázala do Bratislavy, že ruší společné konzultace, protože tamní kabinet považuje za proruský. Což radikalizovalo debatu na obou stranách hranice a politici v Česku i na Slovensku jsou nuceni čím dál tím více „tlačit na pilu“.
Někteří proto, aby si udrželi sebeúctu, jiní si jen chtějí přisadit. Kandidátka na eurokomisařku Danuše Nerudová tomu všemu nasadila korunu, když přirovnala Ficovo premiérství k nástupu Hitlera…
Proč dění u našich sousedů tak prožíváme? Proč nestačilo jen odložit společné zasedání kabinetů na dobu po volbách (což má logiku) a bylo „nutné“ signalizovat partnerům mravní rozhořčení? Proč nás hlasování o hlavě státu za řekou Moravou vzrušuje snad víc než samotné Slováky? Proč saháme k tak ostrým vyjádřením, jako by tam hrozila totalita? Proč nejsme schopni elementárního nadhledu a respektu ke svobodné volbě našich sousedů? Rozeberme si to.
Proč zbytečně panikaříme?
Slovenské volby u nás tradičně budí daleko větší pozornost než třeba ty polské nebo německé, jejichž výsledek má přitom daleko větší vliv na dění v regionu, resp. v druhém případě v celé Evropské unii. Jistě, žili jsme spolu dlouhá desetiletí v jednom státě. Ale to jako vysvětlení nestačí. Přiznejme si, že jsme se dosud nezbavili komplexu staršího bratra a pořád máme pocit, že Slováky musíme hlídat na každém kroku, aby třeba neprovedli nějakou „hloupost“. Sami se však chováme jak malí.
Dospělé by bylo nemíchat se do kampaně a potichu posunout jednání vlád na později. Místo toho ale začali koaliční představitelé obšírně a expresivně vysvětlovat, že to, co dělá kabinet Roberta Fica, je „vážně hrozné“. Čímž se český stát stal naopak aktivním subjektem předvolební propagandy, a to na straně Ivana Korčoka proti Peteru Pellegrinimu. Zvláště, když premiér Petr Fiala „na truc“ přijal v Kramářově vile lídra opozice Michala Šimečku ve stylu, jako by v Bratislavě vládl on.
Zatímco u nás to dle míry paniky vypadá, že jde o „osudové“ hlasování a Slovensko se ocitlo na křižovatce mezi demokracií a autokracií, sami jeho obyvatelé to vnímají jinak. Účast byla sice o něco vyšší než v prvním kole před pěti lety, ale pořád jen 51,9 procenta, zatímco v parlamentních volbách (v nichž se opravdu rozhodovalo o budoucnosti země) přišlo k urnám 65,5 procenta oprávněných občanů. (U nás to bylo obráceně: sněmovní volby 65,43 %, prezidentské 68,24 %.) Slováci v klidu, ovšem Češi jsou hysteričtí.
Od počátku také bylo jasné, že exponent proruské a extrémně nacionalistické politiky Štefan Harabin nemá k postupu do druhého kola žádnou šanci. Jenže místo aby Češi kvitovali, že se ve finále utkají bývalý šéf diplomacie z Ficovy i Matovičovy éry Korčok a bývalý premiér Pellegrini, chovají se, jako by ten druhý představoval kdovíjakou hrozbu – dokonce snad součást nějaké „nacistické“ kliky. Na tuhle obavu se podívejme podrobněji. Jednak hraničí s paranoiou, jednak má potenciál hrubě poškodit vztahy obou vlád.
Česká „logika-panika“ je vystavěna následovně: Fico je diktátor orbánovsko-putinovského střihu, který chce Slovensko vytrhnout z lůna Západu a učinit z něj ruský protektorát. Pellegrini je na něm zcela závislý, je to jeho „podržtaška“ a pokud se stane prezidentem, účinně mu pomůže nastolit u našich sousedů autoritativní režim. Zde opravdu platí, že strach má velké oči, protože ani jedno není pravda.
Předseda strany SMER není žádné neviňátko, ale protřelý pragmatický tvrdý politik, to ano. Ovšem vyhrává ve svobodných volbách, dokonce i když má proti sobě všechna média (včetně státních) a elity. Že provádí změny v represivních orgánech je pochopitelné. Ty se minulé tři roky nechovaly neutrálně, snažily se kriminalizovat opozici a během „honů na čarodějnice“ mimo jiné za podivných okolností zemřel ve vazbě bývalý policejní prezident. Na české straně to nevzbudilo žádnou pozornost, o to víc křičíme až teď.
A je Fico opravdu sluha Kremlu? Jeho domácí projevy k válce na Ukrajině jsou za prahem bolesti. Ale evidentně jimi cílí pouze na své voliče, v Praze či Bruselu se chová konsensuálně. Neblokuje pomoc Kyjevu ani sankce vůči Moskvě. Setkání jeho ministra zahraničí Blanára s ruským protějškem Lavrovem způsobilo šok, ovšem nemá žádné další konsekvence. A když jsme mu zrušili společné jednání vlád, domluvil si ho s tou ukrajinskou. Slovenský premiér je vypočítavý a populistický, ale proevropský, ne proruský.
Pellegrini není „Ficův člověk“, naopak...
Co se týká Pellegriniho – tomu uteklo jasné vítězství v prvním kole právě proto, že se snaží od Fica a hlavně od národovců distancovat, jak jen to je možné. Především to druhé mu hodně ublížilo a možná kvůli tomu přijde o celkovou výhru.
Podařilo se mu opravdu naštvat předsedu koaliční SNS Andreje Danka, když hrubým způsobem odmítl jeho pomoc. Ten se spojil se Štefanem Harabinem, bez jehož hlasů z druhého kola nemá expremiér šanci vyhrát v tom druhém.
Od svého zvolení do čela Národní rady Slovenské republiky Pellegrini usilovně nadbíhá liberálům, a to v evidentní snaze zlepšit svou pozici v prezidentské volbě. Samozřejmě si tím u nich nijak nepomohl. Zato rozčílil Fica, který na oplátku neudělal nic, aby mu „umetl cestu“ a naopak tlačil zákony, které dráždí opozici (snížení trestů za korupci, amnestie, změny ve státní televizi a rozhlase). Čímž de facto „vyrobil“ Korčokovi efektivní kampaň. Toho do té doby skoro nikdo neznal a jeho naděje zvítězit byly mizivé.
Jinými slovy – kdyby Pellegrini opravdu ve všem poslechl Fica a plně se opřel o koaliční spolupráci, měl by vítězství takříkajíc v kapse, protože by mu k němu stačily hlasy vládní koalice. Ty nyní nemá vůbec jisté a u opozičního tábora za to nezískal žádný bonus. Ten mu naopak předhazuje kroky Ficovy vlády, s nimiž její předseda nepočkal na dobu po volbách, čímž svému nominantovi pořádně zavařil. Sami Korčokovi sympatizanti si pochvalují, že jim tím de facto sám zařídil výhru v prvním kole.
Co se stane nyní? To záleží jen a jen na Robertu Ficovi. Buď setrvá v módu v podstatě chladné podpory Petera Pellegriniho – a ten zcela jistě prohraje. V prvním kole ztratil na Ivana Korčoka přes sto dvacet tisíc hlasů a ty nezíská nikde jinde než u Štefana Harabina (s přímluvou Andreje Danka). Přičemž oba národovci určitě s lídrem strany HLAS mluvit nebudou. Pokud vůbec uzavřou nějaký deal, tak jedině s premiérem. Pak – a pouze pak – má nynější předseda parlamentu šanci dostat se do prezidentského paláce.
Sliby Ivana Korčoka, že bude protiváhou vládě, jednak odporují ústavě, jednak si můžeme být jisti, že „Robo“ mu to nedovolí.
Pellegrini je tedy nyní ve Ficových rukou. Což je ovšem důsledek jeho neprozíravosti. Tato závislost by snad mohla vzbuzovat nějaké obavy. Jenomže za prvé – hlava státu je takovým suverénem, že si kdykoli může postavit vlastní hlavu. Václav Klaus také nebyl Mirku Topolánkovi pranic vděčný za dvojí zvolení. Lze namítnout, že „Pellé“ není tak silná osobnost. Pak ovšem – za druhé – platí, že prezident nemá žádnou faktickou moc (tu má předseda vlády), takže jak by asi mohl být v té funkci nebezpečný?
Hlava státu si může dupnout na slabého či oslabeného premiéra (jako Miloš Zeman na Andreje Babiše), ale to určitě neplatí o Robertu Ficovi. Pomoc prezidenta nepotřebuje, ale také se ho nemusí bát, takže sliby Ivana Korčoka, že bude protiváhou vládě, jednak odporují ústavě, jednak si můžeme být jisti, že „Robo“ mu to nedovolí.
A jsme zpět u toho, proč jsou české emoce, ať už jde o hysterii z Pellegriniho, nebo naopak o nadšení z jeho soupeře, úplně mimo mísu. Skutečný momentální vládce Slovenska je znám – a je to Fico.
Jak málo zmůže slovenský prezident, jsme viděli na příkladu Andreje Kisky. Měl mandát i motivaci Robertu Ficovi zatopit. Nakonec ani nedokázal zabránit mu po vynucené demisi udržet si moc skrze právě Petera Pellegriniho. Zkrátka si netroufl na to, co Miloš Zeman, který si v roce 2013 najmenoval vlastní kabinet. A Zuzana Čaputová raději znovu nekandidovala, na čemž má jistě podíl i drsný předseda SMERu. Suma sumárum: Pellegrini Ficovi v ničem nepomůže a Korčok mu v ničem nezabrání.
Ať se Slováci přespříští sobotu rozhodnou jakkoli, na směřování země se tím nezmění nic. Do značné míry by to platilo i při horších kandidátech. V případě této dvojice je ovšem česká psychóza zcela nesmyslná. Obě volby jsou dobré jak pro naše sousedy, tak pro nás. Už si konečně zvykněme, že „malý bráška“ za ony tři dekády dávno dospěl a naše nevyžádané rady a obavy nepotřebuje. Starejme se radši o své záležitosti.
