KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Zlobíš, mazej na hanbu! Česká vláda se (poměrně nečekaně) rozhodla přerušit zvláštní vztahy se svým slovenským protějškem. Jako přísná učitelka tak „potrestala“ Roberta Fica za „nevhodné“ chování. Je to dobře? A máme vůbec z principu Slovákům říkat, jak se mají chovat? Ono je totiž něco jiného udílet takové diplomatické facky cizím nepřátelským režimům v Moskvě či Pekingu, nebo zemi nám vůbec nejbližší.
Nejprve si objasněme, co se vlastně stalo. Nesuspendovali jsme vzájemné diplomatické styky, ani jsme je neomezili. Dokonce se dál budou setkávat ministři obou vlád a v Praze se normálně uskuteční plánované setkání šéfů diplomacie, a to včetně zástupce Slovenska.
Český kabinet ale zrušil příští společné jednání, jež je výrazem blízkých spojeneckých vztahů. Tak jako se scházíme třeba s Izraelci či Ukrajinci. Jde o něco více než jen o návštěvu delegace – v jednom sále se sejdou dvě vlády a probírají společný program.
Nyní jsou tyto konzultace „odloženy“. Přitom ta nejbližší se měla konat v čase vrcholící kampaně k nadcházejícím prezidentským volbám. Čeští ministři zjevně nechtějí podpořit Petera Pellegriniho nominovaného vládními stranami HLAS a SMER.
Pravdou je, že od nástupu nové garnitury v Bratislavě se vůči ní v Praze projevuje čím dál větší „štítivost“, někdejší vřelost nahradil chladný odstup, a nyní dokonce otevřené peskování. Jistě, Robert Fico je „enfant terrible“. Otázka ale zní, zda si vůči němu máme osobovat roli mentorujícího pedagoga.
Petr Fiala uštědřil svému slovenskému protějšku velkou diplomatickou facku. Na jednu stranu se jako by nic nestane. Nepřijde bojkot, zmrazení ani ponížení vzájemných vztahů, ale jde o nadmíru viditelný symbol. Asi jako když si najednou odmítnete v hospodě sednout vedle svého letitého kamaráda. Někdo možná namítne, že oba premiéři nejsou právě blízcí přátelé. Jenže reprezentují dvě sousední země, a ty jimi určitě jsou.
Institut „zvláštních vztahů“ zde není kvůli momentálním vládcům. A také by ho momentální vládci neměli lehkovážně narušovat. Vznikl v době, kdy jsme se Slováky byli doslova „na nože“, kdy se dělila federace a kdy mínění jedněch o druhých bylo snad vůbec nejhorší, jaké mohlo být. Přesto – nebo právě proto – se premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar dohodli na zachování pout, která jsme mívali v jednom státě. Samozřejmě do té míry, v jaké je to možné mezi suverénními zeměmi.
Nynější rozhodnutí českého kabinetu nebude mít žádný vliv na ekonomické, lidské či kulturní soužití obou národů, tyto vzájemné vazby to nezpřetrhá. Nicméně na politické rovině do nich vráží klín. Tradice, že každý nově zvolený vysoký ústavní činitel napřed navštíví sousední zemi a že se konají společná jednání vlád, mají potvrzovat, že jsme si se Slováky blíže než s ostatními. Jenže právě tohle se od návratu Roberta Fica do premiérského úřadu výrazně zajídá českým liberálním kruhům – mediálním i politickým.
Fialův kabinet své rozhodnutí odůvodnil výroky slovenského předsedy vlády ohledně války na Ukrajině a jako „poslední kapku“ označuje setkání ministra zahraničí Juraje Blanára s ruským protějškem Sergejem Lavrovem na Diplomatickém fóru v Antalyi.
Určitě tím udělá radost všem, kteří si přejí rozpad Visegradské čtyřky kvůli tomu, že mají výhrady k vládám v Budapešti a právě v Bratislavě. Dříve i ve Varšavě. Ale tu nyní naopak liberálové adorují, protože konzervativce Mateusze Morawieckého vystřídal Donald Tusk.
Ano, takto absurdně personifikovaně vidí část českých elit naše vztahy se sousedy. Jako by lidé, kteří mají dominantní vliv na formování veřejného mínění, měli přepínač pouhých dvou módů. Buď kolem nás vládnou ti „dobří“, nebo ti „zlí“. Buď jim jejich lídry závidíme, nebo se nad ně povyšujeme. Buď skuhráme, že nemáme také takové, nebo si říkáme „uff, máme kliku, že to u nás není jako u nich“.
Češi se rádi vidí jako duchovní lídři střední Evropy, kteří mají právo poučovat druhé – ale ukazuje se, že jsme sami ještě nedospěli.
