Bytová nouze v Česku: Vláda vyhlásila další válku volnému trhu

Fialova vláda oznámila, že v rámci reformy nazvané – celkem uvěřitelně – „Bydlení pro život“ přerozdělí, tedy vynaloží z veřejných zdrojů úvodních 8 miliard korun na podporu dostupného nájemního bydlení. V rámci tohoto projektu již také přiklepla pro bytovou výstavbu přes 200 státních pozemků, které budou bezplatně převedeny na obce a města. Cílem investiční části této reformy je „zvýšení podílu dostupných nájemních bytů na trhu“.

Vypíchněme rovnou slovo „dostupných“, i když se k jeho rozboru dostaneme později. Pirátský ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš se snaží vládou protlačit zákon o podpoře bydlení, respektive o řešení bytové nouze, který zejména u ministrů ODS naráží na výhradu, že tato norma vyvolává potřebu dvou stovek nových státních úředníků pro tzv. kontaktní místa pro bydlení, z čehož plynou dodatečné náklady na platy a státní rozpočet.

Už jen samotná idea, že by se problém trhu s bydlením dal zlepšovat, potažmo zdokonalovat zvyšováním počtu státních úředníků, je příliš fantaskní až téměř dystopická. Ale to je jen jeden z mnoha detailů.

Daly by se až do negativní nekonečnosti rozebírat jednotlivosti předkládaných plánů, respektive zákona. Podívejme se však na tyto nové pokusy o další reformní „velký skok“ v bydlení z nadhledu a principiálně, tedy nikoliv zrakem politika, který sbírá hlasy do příštích voleb a nikoliv optikou člověka, který si nemůže finančně dopřát koupi bytu, když i nájem by pro něj znamenal neúnosnou finanční zátěž. 

Jestliže vláda či ministři mluví o nutnosti dotačně (tedy z kapes poplatníků) a regulatorně vytvářet „dostupné“ bydlení, pak tím fakticky uznávají, že standardní, vládou nedotované bydlení je vlastně nedostupné, a vlastně natolik ekonomicky neúnosné a drahé, že neodpovídá nízké životní úrovni obyvatel. 

I přes tento lingvistický důsledek velká část lidí v takto definovaném „nedostupném“ bydlení v reálném životě bydlí a na toto nedostupné bydlení vynakládá finanční prostředky, i když to s sebou nese nepříjemné dopady do životní úrovně.

Tato politicky nově definovaná kategorizace bydlení v Česku na nedostupné a dostupné (tj. takové, jež vláda pro vybranou skupinu lidí učiní z kapes druhých relativně dostupným) je smutným důkazem tristních výsledků více než 30 let státní bytové politiky v novém, polistopadovém režimu (čímž se rozhodně nechce říci, že by předlistopadový režim bydlení vyřešil – bylo tomu přesně naopak). 

Připomeňme, že samotný ministr Bartoš mluví o masivní „bytové nouzi“ v zemi. Což je zjevné přiznání neúspěchu. A to zrovinka v roce, kdy někteří oslavují výročí 20 let členství Česka v Evropské unii. I to o čemsi vypovídá, respektive napovídá těm, kdo berou vážně fakta. 

Namísto o „dostupném“ bydlení by politici měli raději mluvit o bydlení zvýhodněném či privilegovaném. Jenže to by mohlo vyvolávat nepříjemné konotace u těch neprivilegovaných.

Samozřejmě že mnoho obyvatel žije v domech či bytech, které buď zdědili, nebo si je pořídili za cenově přijatelných podmínek, třeba při někdejší privatizaci státního bytového fondu, apod. Takže žijí v jakž takž „dostupném“ bydlení automaticky, bez státních politik, dotací, reforem a zázračných zákonů. Nabízí se otázka, proč by právě Fialovsko-bartošovský nový vítr v bytové politice měl přinést tu definitivně správnou cestu, která napraví křivdy a umete cestičky k uspokojivému bydlení v zemi? 

Seriózní pozorovatel musí s ohledem na dosavadní vývoj předpokládat, že výsledky budou velmi podobné těm předchozím – tedy těm, které jsou dnes považovány za nouzové, neboli katastrofální, a které se vláda pokouší „řešit“. 

Nic na tom nezmění ani vzletná deklarace premiéra Fialy o tom, že „bydlení, které si budou lidé moci dovolit, je … jeden z předpokladů pro Restart Česka“.

Tak či onak snaha vytvářet tzv. „dostupné“ bydlení má v sobě zakódovaný nepříjemný podtón, jelikož tak trochu zavání formou specifického, bytového kastovnictví. 

Stát bude vybraným skupinám obyvatel na zlatém podnose předkládat k nohám finančně výhodné nájemní bydlení, zatímco ostatní velká část obyvatel bude nadále ponechána v tvrdě „nedostupné“ realitě, kdy musí žít v drahém – i když třeba i vlastním – bydlení, jež z mnohých, když terminologicky nadsadíme, dělá hypoteční „nevolníky“.

Ještě jinými slovy, vláda v podstatě uznává, že existuje skupina obyvatel, kteří i nadále musí žít na základě tržních pravidel, a současně vytváří kategorii takových, jimž poskytne pocit částečného komunismu, protože je zbaví tržních cen a – dle hesla „každému dle jeho potřeb“ (na práci zapomeňme, o tu už dávno nejde) – jim zadotuje či zastropuje ceny tak, aby odpovídaly úředně stanoveným možnostem.

Pokud jde o zákon ministra Bartoše, který má pomoci řešit bytovou nouzi, zaujme už jen samotný cíl zákona: „snížit počet lidí žijících v bytové nouzi za deset let o 30 procent“. 

Ten připomíná – i když lze rozumět ministrově snaze „pomáhat“ – jakýsi novodobý plán na dvě pětiletky, který je podobný těm, na kterých stál neblaze proslulý předlistopadový režim, založený na direktivně pojímaném centrálním plánování všeho, co se v národním hospodářství dalo i nedalo naplánovat.

Ale vraťme se k samotné podstatě aktuálních politických pokusů „o záchranu bydlení“. Nelze se v této souvislosti neptat, proč by vůbec měl existovat zákon o bydlení? Proč by měla být každá oblast lidských životů (přičemž každá obsahuje mnoho problémů) řešena zákonem, jehož součástí jsou další finanční transfery (a většinou i další dluhy) ze státní kasy? 

Copak ještě někdo věří tomu, že existuje přímá úměra mezi zákonem a všeobecným přínosem? Zřejmě ano, ale je to mylný dojem. Spíše by se dalo říci, že tomu je právě naopak, respektive, že tato úměra je nepřímá. Bydlení je přece naprosto soukromá záležitost.

Pokud stát může sociálně inženýrsky řídit soukromé sféry lidských životů, pak vzniká legální oprávněnost toho, aby – skrze zákony či dokonce exekutivní nařízení – mohl zasahovat do úplně všeho. Což je podstatně horší důsledek, než to, že je dnes v Česku velmi drahé bydlení, respektive, že nadále (v průměru) tuzemské relativně nízké platy neodpovídají rychleji rostoucím cenám bydlení, kteréžto mají své logické příčiny, na jejichž výčet zde není prostor.

Jistě, situace na trhu s bydlením u nás je špatná, když státem zaviněná inflace stav ještě zhoršila skrze rostoucí úrokové sazby a citelně dražší hypotéky. Ale představa, že toto vše stát vyřeší jakýmsi zákonem, novými úředníky či reformou, která se ohání „životem“, nemluvě o umělých zásazích do trhu, je iluzorní. 

Jakékoliv další deformace trhu přinesou v důsledku jenom ekonomické škody a v důsledku i celkové zhoršení situace, neboť ani ministr Bartoš, ani celá vláda Petra Fialy nejsou a nikdy nebudou moudřejší a férovější než objektivní a optimálně efektivní tržní mechanismy.