KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Koncem června, tři týdny po volbách do Evropského parlamentu, se sejdou lídři 27 členských států, aby obsadili vysoké funkce v evropských institucích na příštích pět let. Už řadu týdnů se „bruselská bublina“ baví spekulacemi, falešnými zprávami, úvahami a senzačními nápady, kdo by to měl být, za jakých okolností a podmínek, a co by se muselo stát, aby to byl někdo jiný. Jedno se zdá být jisté – nejvyšší představitelé vlád budou usilovat o rychlou dohodu. V době, kdy je v sázce bezpečnost Unie, by nebylo dobře nechávat vysoké funkce neobsazené a prodlužovat tak její neakceschopnost.
Klíčová bude zajisté nominace předsedy či předsedkyně Evropské komise; ostatní se budou od ní odvíjet. Dosavadní šéfka komise Ursula von der Leyenová je oficiální kandidátkou Evropské lidové strany, tedy politické formace, která pravděpodobně bude po eurovolbách v EP nadále nejsilnější.
Mohlo by se tedy zdát, že máme jasno a že zbývá už jen obsadit křesla předsedy Evropské rady a Vysokého představitele pro zahraniční politiku. Tedy kouknout, kteří silní politikové z řad socialistů a liberálů jsou k dispozici, aby politický pořádek zůstal zachován.
Jenže ono je to o chlup složitější. Von der Leyenová se zajisté může opřít o velmi slušnou bilanci posledních pěti let. Reakce komise na covidovou pandemii, na energetickou krizi, na inflační tendence, na ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině nebyla sice bezchybná, ale vzhledem k omezeným pravomocem evropské exekutivy převážně úspěšná a nápaditá.
Vždyť šlo o skutečně nebývalý sled takových katarzí, jaké nemusel řešit žádný z předchůdců německé političky. Členské státy byly se „servisem“ většinově spokojeny.
Poslední aférky kolem nezveřejněných esemesek s ředitelem farmaceutické firmy Pfizer či kolem nadržování spolustraníkovi Pieperovi při jmenování zmocněncem komise pro malé a střední podniky byly sice protivné, ale zase ne tak závažné, aby pověst von der Leyenové zásadně ohrozily.
Prvním případem se ještě bude zabývat soud v belgickém Lutychu, ale nezdá se, že by měl zásadnější vliv na uvažování lídrů evropských zemí. Druhý vyšuměl zatím do lehkého zapomnění; připomene se, až se obsazením zmíněného postu začne po volbách zabývat nová komise.
Horší je ovšem její pětileté soupeření s předsedou Evropské rady, belgickým expremiérem Charlesem Michelem, které přerůstalo do otevřeného nepřátelství. Oba protagonisté a jejich týmy se už ani netajily nejen rivalitou a vzájemnou nechutí, ale přímo odmítaly spolupracovat. Většina pozorovatelů klade větší díl viny za tento stav na Michela; ego von der Leyenové však také sehrálo svou roli.
Je to o to pravděpodobnější, že si nerozuměla a nerozumí ani se šéfem evropské diplomacie Josepem Borrellem. Nejenže se neshodnou politicky – španělský socialista má zajisté podstatně odlišné názory třeba na izraelskou odvetu v pásmu Gazy než německá lidovecká politička. Skřípe to však mezi nimi i pracovně.
Tím spíš, že Borrell je z titulu své funkce jaksi rozkročen přes bruselskou ulici Rue de la Loi, s jednou nohou v paláci Berlaymont, kde je místopředsedou komise, a s druhou v paláci Justus Lipsius, kde předsedá schůzím ministrů zahraničí EU. Takže von der Leyenové podléhá i nepodléhá. To nedělá dobrotu.
Premiéři a prezidenti členských zemí nemají rádi, když někoho posadí do vysokých evropských křesel a oni se tam pak hádají a netáhnou za jeden provaz. Podvazuje to akceschopnost unie a dělá to ostudu.
Zajisté, evropská smlouva je bohužel napsaná tak, že si tito tři představitelé zákonitě lezou do zelí. Zejména vůči zbytku světa není vůbec jasné, kdo má jménem EU oprávnění a povinnost promlouvat.
Michel, který předsedá Evropské radě, nejvyššímu orgánu EU složenému z šéfů států a vlád? Von der Leyenová, která drží ruku na unijním rozpočtu, tedy také na často velmi štědré zahraniční pomoci a investicích? Nebo Borrell, který má koordinaci politiky vůči třetím zemím přímo v popisu práce?
