Budoucí eurokomisaři odkrývají karty: Síkela se chce soustředit na Afriku, včetně migrace

Po prozkoumání výše uvedeného následovala salva otázek pro každého komisaře zvlášť. Odpovědi na ně – zveřejněné na webu europarlamentu – představují 400 stran málo záživného čtení. 

Odborníci by asi našli v jednotlivých odpovědích nějaký zajímavý prvek nebo posun, ale celkový dojem je ten, že komisaři v podstatě v různých obměnách opakují priority vytyčené předsedkyní komise Ursulou von der Leyenovou a adaptují je na rezorty, které jim byly přiděleny.

Často používají zaběhnutá komisní klišé a jazyk typický pro instituce EU, tzv. eurospeak. Vzhledem k tomu, že významná část budoucích komisařů má jen omezené nebo minimální zkušenosti s těmito institucemi, je už jen tato formální stránka na pováženou.

Svědčí totiž o tom, že odpovědi vypracovávali úředníci obrovského aparátu komise, kteří jsou budoucím komisařům k dispozici. Otázky byly rozeslány generálním ředitelům a odpovědi, formálně schválené designovaným komisařem, se pak sešly na generálním sekretariátu komise. Dá se předpokládat, že i tam probíhalo další slaďování a učesávání, aby všichni pomyslně „zpívali z jednoho partesu“.

Není nic špatného na tom, že se budoucí komisaři přizpůsobují prioritám, které vytyčila jejich šéfka jako závazné úkoly. Všichni se tak logicky zaklínají klíčovým slovem „konkurenceschopnost“, která je po „zelené transformaci“ hlavním heslem minulého období, novou mantrou evropské exekutivy.

Logické je i to, že považují otázky europoslanců spíše za formalitu a nemíní v odpovědích odhalovat své případné originální nápady či iniciativy. Zjevně doufají, že se tím pokryje byrokratický rozměr výměny názorů mezi nimi a europarlamentem. Drží se při zdi – na úkor originality, rozmanitosti a neotřelosti. Právě takové vlastnosti by však příští exekutiva potřebovala.

Nepřekvapí proto, že se ani jeden nepouští do klíčových dilemat nadcházejícího období, například budoucího financování nákladných potřeb evropské ekonomiky. Ačkoli se hlásí, podobně jako von der Leyenová, k závěrům zprávy bývalého prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho, neodvažují se, na rozdíl od něho, navrhovat další společné půjčky nebo emise evropských dluhopisů.

A to proto, že s něčím takovým zatím nepočítá ani předsedkyně komise, protože pro to nemá podporu Německa a několika dalších zemí včetně Česka.

Skutečnou výměnu názorů a prezentaci možná i reálných záměrů můžeme tedy čekat až od maratonu slyšení příštích komisařů v parlamentních výborech, které začnou příští týden. Tam už bude každý komisař sám tváří v tvář více či méně nabroušenému protivníkovi; nebude moct spoléhat na pomoc expertů a pomocníků.

Tříhodinové „grilování“ by mělo odhalit, který z komisařů je skutečná politická osobnost, s originálním a koncepčním myšlením, a který se bude jen upínat k opakování naučených floskulí.

Svazující okolností těchto slyšení je ovšem politický souboj mezi frakcemi v Evropském parlamentu, které si předem vyhrožují, jak potopí toho či onoho komisaře nikoli podle jeho výkonu, ale podle jeho politické příslušnosti. Lidovci si brousí zuby na socialisty a naopak. Celá levice, včetně liberálů, se chystá na Raffaela Fitta z Itálie, spolupředsedu pravicové frakce Evropských konzervativců a reformistů.

Není divu, že za těchto okolností se budoucím komisařům nechce do nějakých riskantních nápadů, které by mohly posloužit jako záminka k jejich vyřazení. Hrozí, že nejen písemné odpovědi, ale i vlastní slyšení budou mnohdy pěkná nuda.

Na tomto matném pozadí se podívejme blíže na některé odpovědi, které budoucí komisaři europarlamentu poslali. Český Jozef Síkela poněkud optimisticky usoudil, že jeho portfolio bude „úhelným kamenem nové zahraniční hospodářské politiky“ EU.

Ačkoli je nazváno nejapně „mezinárodní partnerství“, má jeho hlavní nástroj, Globální brána, ambici masovými investicemi pomáhat nejen rozvojovým zemím, ale také evropské ekonomice, tedy její „konkurenceschopnosti“, což se zatím příliš nedělo.

„Vaším úkolem bude dovést Globální bránu od start-upu do dospělosti,“ napsala Ursula von der Leyenová Síkelovi v takzvaném zadávacím dopise. Má dosáhnout toho, aby se stala „uznávanou značkou kvality v celém světě“.  

Síkela pak v elaborátu pro parlament vyložil, že polovina všech financí z tohoto nástroje, tedy z 300 miliard eur do roku 2027, bude směřovat do Afriky. Má jít o takové projekty, které budou „prospívat našim africkým partnerům“ a zároveň prosazovat evropské zájmy a hodnoty.

Cílem je financovat projekty zejména v oblasti infrastruktury, které nejen podnítí regionální obchod, ale také vytváření pracovních míst a hospodářskou diverzifikaci.

Z textu je patrná „těžká ruka“ komisního aparátu, nicméně dospívá ke srozumitelnému závěru v podobě úmyslu „budovat místní hodnotové řetězce a podporovat industrializaci v klíčových sektorech jako jsou doprava, digitální technologie a udržitelná energie“.

Dávalo by smysl, aby se EU právě v zájmu vlastní ekonomiky začala daleko více zajímat o Afriku, jejíž zdroje už dávno drancuje Čína.

Síkela si je vědom významného politického rozměru této relace. Chce pěstovat vztahy se státy sdruženými v BRICS s výjimkou Ruska – právě v této skupině, ovlivňované zejména Čínou a Ruskem, přibývá afrických zemí. „Mají mezi sebou jen málo společného, chybí jim vnitřní soudržnost,“ vysvětluje slabiny tohoto spolku, a tudíž šance evropského průlomu.

Představuje si, že jeho působení povede ke snižování počtu nelegálních migrantů přicházejících do EU. Společné projekty financované Globální bránou usnadní podle něj jak legální migraci, kterou EU potřebuje ve vybraných sektorech, tak získávání dovedností a vytváření pracovních míst v zemích, odkud lidé do Evropy odcházejí.

Chce také rozvíjet pobídky pro to, aby tyto země přijímaly zpět vlastní občany, kteří v EU nedostanou azyl. „Musíme využít všechny nástroje, které máme k dispozici, počínaje diplomacií a vízovou politikou až po obchod a investiční pobídky,“ píše Síkela.

Uvidíme, jak český kandidát tyto nápady rozvine při slyšení 6. listopadu a nakolik mu půjdou europoslanci po krku. Výhledově by neměl mít kvůli relativně nerozpornému portfoliu mimořádné problémy.

Ze Síkelových kolegů si povšimněme alespoň Teresy Riberové, která se má stát „dvojkou“ v nové komisi, a zároveň nejvýše postavenou socialistickou političkou. Právě proto si na ni brousí zuby celá pravice. Bude mít na starosti důležitou oblast hospodářské soutěže a státní pomoci. Její odpovědi v této oblasti dávají smysl a neměly by vyvolat masový odpor.

Slibuje sice, že příští komise usnadní poskytování státních podpor podnikům, ale zároveň skoncuje s jejich jednostranným povolováním bohatším zemím. Dosavadní praxe, kdy komise umožňovala třeba Německu podporovat své podniky, zatímco chudší země na něco takového neměly prostředky, poškozuje chod jednotného vnitřního trhu. Vznikne nový rámec, píše španělská politička, který umožní státní pomoc dávat rychle, účinně, ale pod přísnější kontrolou.

O Riberové se ovšem ví, že bude velmi stát o pokračování dosavadní „zelené“ politiky EU, ať už se jí bude říkat jakkoli, chce se zasazovat hlavně o podporu obnovitelných zdrojů energie. Rozhodně trvá na naplňování legislativy provádějící Green Deal, včetně zákazu prodeje automobilů se spalovacími motory od roku 2035.

Zatímco Riberová píše zhruba to, co se od ní čekalo, v odpovědích dánského socialisty Dana Jorgensena se najdou příjemná překvapení. Eurokomisař, který bude mít na starosti energetiku, proslul jako odpůrce jaderných elektráren. Teď však ví, že se vítr otáčí a že bude pod tlakem projaderných europoslanců.

„Všechna řešení v podobě obnovitelných a nízkouhlíkových zdrojů jsou nezbytná,“ píše. A o kus dál: „Předpovídáme, že v roce 2040 bude většina elektřiny pocházet z obnovitelných zdrojů, s významným přispěním jaderné energie.“ Výslovně pak podporuje rozvoj a výstavbu malých modulárních jaderných reaktorů.

Jen z této malé ukázky je patrné, že „grilovací“ cvičení obsáhne všechno, čím se Evropská unie zabývá. Europoslanci si budou chtít užít svou ojedinělou mocenskou hostinu, která se jim naskytne jednou za pět let – už nikdy pak nebudou mít nad komisaři takovou moc.

Na druhé straně nemohou svévolně potopit toho či onoho, i kdyby k tomu sváděla nějaká politická plichta, pokud budou nominovaní politici dobří a podají profesionální výkon. Pokud to přežije všech šestadvacet budoucích eurokomisařů, mohl by Evropský parlament schválit komisi jako celek na plénu koncem listopadu a nová exekutiva by se mohla ujmout úřadu 1. prosince.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.