Ukrajinská protiofenziva má stále naději na úspěch. Kudy vede cesta k vítězství?

Válka na Ukrajině mimo jiné poukázala na významné nedostatky mezi západními spojenci Ukrajiny, zejména v oblasti strategického přemýšlení a akceschopnosti, což rozhodně nevrhá dobré světlo na reálnou připravenost států aliance na budoucí hrozby. 

Nejvýraznějším nedostatkem je neschopnost včas rozhodnout, potažmo zhodnotit dobu, která uplyne mezi rozhodnutím a jeho požadovaným účinkem. To se ale týká všech významných dlouhodobých politik ve státech Západu, navyklých na přístup k levným penězům, což jim dává možnost neustále odkládat řešení strukturálních problémů. Namátkou kromě obrany vzpomeňme témata dobře známá našim spoluobčanům, jako jsou důchodová reforma, migrace, energetika, školství nebo infrastruktura.

Tento nedostatek předvídavosti a akceschopnosti se teď projevuje i na současné ukrajinské ofenzivě. Konkrétní požadavky na materiální a výcvikové zajištění pro takové operace byly zřejmé a akceptované již od pozdního léta loňského roku, rozhodnutí o poskytnutí této podpory bylo však přijato až letos v lednu, přičemž realizace těchto rozhodnutí bude probíhat ještě několik měsíců. Kdyby byl Západ schopen reagovat včas, měla by Ukrajina při znovuzískávání svého území mnohem snazší úkol.

I kvůli svému váhání si teď Západ musí uvědomit, že ukrajinský úspěch bude pravděpodobně výrazně pomalejší a nákladnější, než mnozí doufali. Bude přerušován okamžiky naděje a zklamání. Západ bude muset v podpoře vytrvat dlouhodobě a snažit se i ve vlastním zájmu reagovat na potřeby bojiště výrazně pružněji a ve větším měřítku naráz než postupně „dopouštět utíkající vanu“ vojenských schopností.

Přes všechny problémy Ukrajinci za poslední měsíc osvobodili více území, než Rusko získalo za poslední rok, což je fakt absentující v pesimistických komentářích, které se v poslední době na Západě množí, často z důvodu absence perspektivy. Bitva o Cherson, zahájená v srpnu 2022, byla taktéž dlouhá a tvrdá a titulní stránky novin téměř neplnila – dokud však nevyvrcholila o čtyři měsíce později ruským ústupem.

Situace ruské armády v Chersonu však byla výrazně horší než na dobře opevněné jižní frontě za Dněprem, navíc hollywoodská očekávání rychlého úspěchu západní techniky a ruská blamáž v bitvách o Kyjev a Charkov nejspíš nepatřičně zvýšily laťku očekávání, čeho může Ukrajina v krátké době na jižní frontě dosáhnout. Pro lepší reflexi tak uveďme dva historické příklady.

Operaci Pouštní bouře zahájilo nepřetržité 42denní bombardování, během kterého spojenci provedli 100 000 bojových vzletů a svrhli na irácké síly a infrastrukturu téměř 90 tisíc tun bomb, než byla zahájena pozemní ofenziva. To je luxus, který Ukrajině chybí a spektakulární kolaps ruských pozic nebylo možné očekávat. 

Druhý příklad, spojencům trvalo celé dva měsíce prorazit z relativně slabě bráněné Normandie po vylodění ve Francii v roce 1944, přestože měli výraznou převahu ve všech materiálních aspektech a absolutní nadvládu ve vzduchu.

Ukrajinci ale nemají schopnosti a převahu jako západní spojenci ve dvou zmiňovaných ofenzivách, a musí proto válčit po svém. Proto již několik měsíců útočí na ruské logistické body, zásobovací trasy a velitelská stanoviště na jihu země spolu s neustálými útoky menších jednotek na obrannou linii s cílem vyvíjet na ruské síly systémový tlak. Snaží se Rusy přimět, aby nasadili své rezervy a přesunuli vojáky z další obranné linie k posílení sektorů pod tlakem. 

Po přesunu rezerv bude snazší identifikovat slabá místa v ruských liniích, kde průlom nebude čelit nové překážce přesunutých sil. Velice důležitou součástí kampaně je intenzivní dělostřelecký souboj s důrazem na ničení ruských dělostřeleckých systémů. Ruská armáda byla vždy silně závislá na masovém nasazení dělostřelectva, což znamená, že ničení těchto klíčových prostředků má relativně velký vliv na všechny aspekty ruské bojové činnosti.

Ukrajinci mají navíc možnost užít limitovaného množství prostředků dlouhého dosahu, jako jsou britské střely Storm Shadow, k degradaci ruské logistiky, což je osvědčená metoda koroze ruské fyzické a morální bojeschopnosti, která navíc uvolňuje část kapacit GMLRS prostředků (HIMARS, M270) pro přímé působení proti ruskému dělostřelectvu (tzv. counter-battery fire).

Zatímco na Západě se množí pesimistické komentáře, ruští vojáci na frontě pociťují dopady této koroze na vlastní kůži. Ilustrativní obrázek nabídlo například nedávné zbavení respektovaného generála Ivana Popova velení 58. kombinované armády, která nese velkou část břemene těžkých bojů právě v Záporoží. 

Na veřejnost vyplynula jeho hlasová zpráva, kde tvrdě kritizoval nedostatečnost právě v oblasti counter-battery fire, dělostřeleckého průzkumu a následná „masová úmrtí našich bratrů a počty zraněných rukou nepřátelského dělostřelectva“. Popov na nahrávce také kritizoval nedostatečnou rotaci jeho jednotek, které byly na frontě celé měsíce a utrpěly místy katastrofální ztráty.

Jednou z nich je právě omezený počet rezervních jednotek. Rusové pravděpodobně dosáhli vrcholu své bojeschopnosti na začátku protiofenzivy. Tehdy byli plně připraveni, relativně odpočatí, plně zásobeni a připraveni k boji. 

Jak boje pokračují a ruské prvosledové jednotky nejsou dostatečně střídány, začínají trpět ztrátami, únavou a problémy se zásobováním, což má velký vliv na morálku. Výkonnost ruských jednotek se tak bude pravděpodobně zhoršovat, pokud Rusové nedokážou v krátké době přivést na bojiště významné posily, k čemuž se však zatím neschyluje, ačkoliv k nějakým opatřením jistě dojde.

Armáda bez významných záloh musí od svých jednotek na frontě vyžadovat, aby tam zůstaly po neomezenou dobu, a může dočasně vytvářet zálohy pouze stahováním sil z jednoho sektoru linie na druhý. Toto je přesně současná ruská situace. Ruská armáda momentálně nemá dost prostředků dostatečně rychle vytvářet kvalitní zálohy, z velké části kvůli neochotě Kremlu nazvat válku pravým jménem a sáhnout k nepopulární mobilizaci ze strachu z politických důsledků před prezidentskými volbami v příštím roce.

Nedostatek posunů na mapě bojiště neznamená nedostatek akce ani patovou situaci. Ukrajinské síly pokračují v tlaku na ruské obránce podél celé linie kombinací dělostřeleckých úderů a pozemních bojů.

Náčelník generálního štábu a velitel „speciální operace“ Gerasimov evidentně vydal nařízení omezující rotace vojsk na frontě a ruští vojáci nebo jejich rodiny pravidelně zveřejňují videa, v nichž si stěžují na nedostatečné rotace a vysoké ztráty. 

Také ruští vojenští bloggeři neustále vyjadřují znepokojení nad tímto problémem, což jsou jen některé z důvodů se domnívat, že Rusko jednoduše nemá nevyužité operační nebo strategické rezervy.

Ruská armáda musí bránit pozemní komunikační linii tvořenou silnicí a železniční tratí, která vede z Rostova na Donu na severovýchodním okraji Azovského moře na Krym. Ruští vojáci na jihu Ukrajiny potřebují obrovské množství potravin, paliva, munice, personálu a dalších zásob, které musí putovat po této zásobovací trase. 

Rusové se ni spoléhali již před posledním útokem na most přes Kerčský průliv, protože Vladimir Putin po tom předchozím nařídil, aby se ruské síly na most z hlediska logistiky nespoléhaly. Jeho případné další poškození by zbavilo Rusy jejich záložní zásobovací trasy.

Pokud by se Ukrajincům podařilo dosáhnout Azovského moře, dokázali by přerušit primární zásobovací trasu ruské armády, což Rusové nemohou připustit. Rusové tedy musí držet celou frontu, zatímco Ukrajincům stačí prolomit jeden sektor, aby se prakticky celé území držené Rusy západně od jejich postupu stalo neudržitelným tak, jako tomu bylo v Chersonu. Rusové musí vítězit všude a pořád. 

Ukrajinci se navíc nemusí dostat až k vodě, trasa se nedrží pobřeží po celé své délce a je tak v některých oblastech blíže k současné frontové linii než k samotnému pobřeží. Ukrajincům stačí přiblížit se na dostřel dělostřelectva (tedy řekněme zjednodušeně asi na 25 kilometrů), a pak mohou začít trasu ostřelovat a ohrožovat způsobem, který by velice silně zhoršil schopnost Rusů ji nadále využívat.

Ukrajinci dokázali prolomit první linii ruského opevnění, a pokud Rusové nebudou schopni efektivně bránit další bezprostřední linie nebo zřídit nové dále směrem do týlu, bude jejich další obrana výrazně hůře připravená a o to obtížnější.

Vzhledem k tomu, že na frontě jsou dnes jednotky, které vykopaly a připravily stávající obranu, a že Rusové nemají dostatek vojáků na obsazení dalších obranných linií, je nepravděpodobné, že budou schopni replikovat své současné obranné linie dále směrem do týlu. I kdyby to však dokázali, ocitli by se před problémem, kdy by nově ukrajinské dělostřelecké jednotky byly schopny dosáhnout na kritické zásobovací uzly a silniční křižovatky.

Je nepravděpodobné, že by Ukrajina uspěla v masivním kombinovaném manévru; navzdory hlubokým systémovým problémům a ztrátě ekvivalentu cca 15 (!) Bundeswehrů zůstává ruská armáda stále bojeschopnou a efektivní obrannou silou. Pomalý způsob vedení ofenzivy má za cíl minimalizovat ukrajinské ztráty a efektivně využít osvědčených ukrajinských schopností. 

Nejpravděpodobnější cesta k ukrajinskému úspěchu v této protiofenzivě bude pomalá a postupná, s budováním nátlaku na protivníka, který v nějaký moment nahromadění nevydrží. Ukrajinské jednotky tak budou dlouhodobě pokračovat v tlaku podél fronty a v útocích proti ruskému týlu a logistice, dokud vojáci na frontě neztratí vůli nebo schopnost pokračovat v protiútocích, které vyžaduje jejich elastický přístup k obraně.

Západ nesmí ztratit ze zřetele, že osvobození jižní Ukrajiny, na které se nyní protiofenziva soustřeďuje, je strategicky extrémně důležité pro ekonomickou budoucnost země, a tedy i pro dlouhodobou stabilitu Evropy, zejména zemí bývalého sovětského bloku, jako je Česká republika. 

V případě vojenské pomoci Ukrajině se nejedná o altruismus, ale prosazování bezprostředních národních zájmů jak států v Evropě, tak USA. Je v našem bytostném zájmu, aby válka na Ukrajině skončila způsobem, který co nejvíce sníží pravděpodobnost, že Rusové za několik let zahájí novou odvetnou dobyvačnou kampaň.

Pozice, které nyní Rusové na jihu zaujímají, jsou vojensky i ekonomicky mnohem výhodnější než ty před invazí a díky nim by byla vyhlídka na zvrácení nezdarů z první války mnohem lákavější, čímž by se samo nabízelo opakování čečenského scénáře. 

Tyto pozice by také značně komplikovaly snahy Ukrajiny se na takový útok připravit. Okupace jižní Ukrajiny ochromuje ukrajinskou ekonomiku tím, že ji odřízla od přístupu k mezinárodnímu obchodu přes Černé moře, od nerostného bohatství (zejména plynu) v ukrajinských vodách, stejně jako od rozsáhlých ploch zemědělské půdy. To vše nad rámec nalezišť nerostných surovin na okupovaném východě země.

Jak upozorňují například přední analytici konfliktu Franz-Stefan Gady a Michael Kofman, vítězství Ukrajiny nezajistí žádná zázračná zbraň, ale efektivní použití síly a dostupných kapacit, lepší výcvik a trvalá podpora Západu. 

Ukrajinská ofenziva ještě zdaleka neskončila a podobný přístup Ukrajině již v minulosti dobře posloužil. Západu pak nejlépe poslouží, když bude podporovat ukrajinský způsob vedení války místo hraběcích rad o větším využití mechanizovaných jednotek a důsledně a včasně využije svých výhod v oblasti vojensko-průmyslových kapacit (včetně výroby munice) a kvalitativní převahy u prakticky všech druhů zbraní.