KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYHO | V pondělí zůstala zavřená velká část základních a středních škol. Premiér vzkázal, že učitelům neustoupí a stávku by tak bylo možné považovat za neúspěšnou. Vedle toho od ministrů zaznělo, že stávce „nerozumějí“, že učitelé nemají proč stávkovat, jelikož platy mají vysoké, a řada dalších věcí. Ani slovo o tom, že by možná stálo za to popřemýšlet o prioritách a nešetřit plošně. Ne, vláda to odbyla licoměrným prohlášením, že tomu nerozumí. Přesto je pro ni stávka daleko větším problémem, než by se na první pohled zdálo.
Předně, učitele podpořili i jejich studenti, kteří se – právem – obávají, že je ohrožena kvalita výuky, a tudíž i jejich budoucnost. Jak navíc ukazují průzkumy, právě učitelé a mladí lidé patří velkou měrou k současným nebo budoucím voličům pětikoalice.
Jde o skupinu, která je navíc velmi dobře mediálně orientovaná: nenechají se ošálit poukazem na Středulovy politické ambice, protože vnímají distanci od stávky odborářů. Stejně tak se ale nenechají ukonejšit uklidňováním ministra Beka, kterému jdou čísla ještě hůř než komunikace.
Je třeba uznat, že ministr pro jednání neměl vůbec dobrou pozici. To si však do velké míry zavinil sám svým arogantním vystupováním. Z učitelů si udělal nepřátele ještě předtím, než mohla nějaká jednání začít. A ještě to zhoršil lhaním.
Ano, jak ministr, tak premiér lhali, když tvrdili, že kvalita výuky nebude narušena. Každý, kdo někdy učil, bez váhání potvrdí, že je rozdíl, jestli je ve třídě patnáct žáků, nebo třicet. Rozhovory s řediteli škol, které se vzápětí objevily v médiích, ukazují, že budou muset zřejmě škrtat desítky hodin týdně.
A lze se domnívat, že velká část těchto škrtů postihne klíčové předměty: konverzace v cizích jazycích, cvičení v matematice, biologii, fyzice. Nemluvě o likvidaci praktického výcviku ve středním odborném školství.
Je třeba uznat, že ministerstvo školství je v práci s čísly špatné dlouhodobě, není to jen věc současného vedení. Jde o klasickou ukázku onoho známého vtipu o „velkých datech“, totiž že jsou jako teenagerský sex: každý to chce, každý o tom mluví, ale nikdo to neumí.
Že má ministerstvo školství v tomto ohledu co dohánět, nedávno poukázal v rozhovoru pro INFO.CZ analytik EDUinu Jan Zeman: „Pokud by vás třeba zajímalo, kolik máme učitelů fyziky v Libereckém kraji, nikdo vám to neřekne.“ Teď si tedy ministerstvo troufá na základě „dat“ optimalizovat výuku.
Dle sdělení insiderů to vypadá tak, že ministr financí řekne ministru školství, kolik má ušetřit, a ten si pak hraje s čísly, dokud mu to „nějak nevyjde“. Ostatně v nedávné době – byť v aktuální kauze o platy učitelů nejde – ministerstvo proslulo při zveřejňování platů jiným excesem: do průměrného platu učitelů započítalo i plat ředitelů, do platu vysokoškolských lektorů (velmi špatně placených) započítalo i platy lektorů placených štědře institucemi cizích zemí. Inu, řečeno s klasikem: věřím jen těm statistikám, které jsem sám zfalšoval.
Bekovy antireformní vidle
Domnívám se – a píšu tak na základě četných rozhovorů –, že řada učitelů byla ochotna úsporná opatření přijmout. Ostatně jak ukazují průzkumy, jsou to většinou voliči, jimž se už zajídalo projídání budoucnosti ze strany minulé vlády a kteří mají výsostný zájem na budoucnosti této země (a svých dětí).
Bekovy „vidle“ však de facto pohřbívají reformu, kterou rozjel ministr Plaga, mimochodem snad jediný schopný ministr předchozí vlády – člověk, který navíc školství skutečně rozuměl.
Úsporná opatření dopadají plošně, čistě dle pofidérního kritéria „efektivity“, a vůbec neberou v potaz „priority“. Slýcháme o nedostatku řemeslníků a deficitu učňovského školství, a na druhé straně nářky ředitelů, že nejsou s to sehnat mistry odborného výcviku.
Vláda má sice plná ústa řečí o posílení všeobecného vzdělávání, o měnících se požadavcích na vzdělání, přesto kurikulum zůstává stále stejné: ani zmínky o tom, že by třeba stálo za to se zamyslet nad skladbou předmětů a přesunutí priorit.
Pokud člověk poslouchá premiéra, jak řeční o České republice jako o budoucím centru vzdělanosti, a zároveň vnímá chatrnou kondici státní kasy, asi ho napadne, že by bylo logické stanovit si priority.
Pokud nejsou peníze, je nutné, aby v učebních osnovách středních škol dále figurovaly tzv. „výchovy“? Na to je přece dost času na základní škole. Jestli někdo do patnácti let nikdy nesportoval, dvě hodiny tělocviku to stejně nezachrání (navíc tělocvičny a jejich provoz jsou drahé); pokud někdo chce rozvíjet své výtvarné nebo hudební nadání, jistě tak lépe učiní v nějaké škole zaměřené na umění.
Debata o případné racionalizaci se tak smrskává na diskusi o školních jídelnách. Jistě, na jedné straně by to dávalo smysl. Pokud by se dodávky jídel soutěžily ve velkém, patrně by šlo dosáhnout zajímavých cen. A možná že platy pro kuchaře kolem 16 tisíc hrubého jsou cestou, jak nakonec přirozeným vývojem dosáhnout toho, že školní jídelny zaniknou a služba bude poptána u soukromého sektoru.
Pro ten to bude zajímavé, vždyť jde o trh ve výši bezmála dvaceti miliard ročně (skeptika samozřejmě napadne, jestli po pár letech nebudou ceny tak vysoké, že většina dětí prostě jídlo mít nebude).
Sečteno a podtrženo, problémem není ani tolik nedostatek financí jako spíše absence jakéhokoli racionálního přístupu ze strany ministerstva školství. A také licoměrnost a pokrytectví.
Ministr Bek šermuje čísly, kterým nevěří ani on sám. Premiér Fiala není po trapasu s Nutellou v nejlepší kondici a těžko mu někdo bude něco věřit.
Možná tváří v tvář naštvaným učitelům sice neustoupí finančně, ale bude muset přistoupit na podobný kompromis jako s Jiřím Gruntorádem, totiž že vzletné fráze o důležitosti vzdělání vyškrtne z programového prohlášení a bude se jim vyhýbat ve svých veřejných projevech. O excelentní školství totiž této vládě nejde ani náhodou.
