KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYHO | Dnešní děti nečtou, slýcháme odevšad. Mladá generace je úplně nevzdělaná, nezná žádné knihy z těch, které by znát měla. A nedokáže udržet pozornost, protože žijeme ve fragmentární době sociálních médií. Jenže je tomu opravdu tak? A pokud ano, čím to je? Nemá na tom svůj díl viny i vzdělávací systém?
Na nevzdělanost mládeže si stěžuje každá starší generace. Vědění a kultura se však proměňují a vyvíjejí, takže při víceméně konstantní kapacitě lidského mozku je přirozené, že každá další generace ji bude využívat trochu pro něco jiného. Zásadním úkolem škol je na tyto proměny reagovat a předkládat studentům vyváženou kombinaci starého i nového – tedy věcí, které zůstávají relevantní dlouhou dobu, a těch, které na závažnosti nabyly teprve nedávno.
Každému je asi jasné, že nemá smysl učit „kulturu“ podle not z počátku dvacátého století… jenomže, neučí se tak náhodou dodnes? Vždyť je po generace obehranou písničkou, že v kultuře i dějepisu se začíná starověkem a dojde se tak maximálně do druhé světové války (když neodpadnou hodiny).
Řekněme si to natvrdo. Pokud dnešní děti nečtou, není se vůbec čemu divit. Každý druhý post na sociální síti je zajímavější než ubíjející hodiny, v nichž se mají něco dozvědět o kultuře. Aby ale nebylo mýlky – za tohle nemůžou učitelé. Naopak, právě jen díky osobnímu nasazení a obětavosti velké části z nich pronikne sítem tradicemi sešněrovaných osnov něco zajímavého.
Politici blouzní o vzdělanostní společnosti, zakládají se nové komise, vypisují granty pro reformu učiva. Jenže na druhé straně stojí požadavky k maturitě: chlívečky, do který je třeba zařadit toho či onoho, čili jen bezduché „biflování“.
Jeden zajímavý češtinář z regionálního gymnázia mi nedávno s jistou hořkostí v hlase vyprávěl, že se mu v prvních dvou ročnících daří ve studentech probouzet zájem a vést je k četbě zajímavých knih.
Jakmile se však na obzoru objeví maturitní zkouška, nastupují jiné priority: vědět, kdo kam patřil, vyjmenovat členy té či oné literární skupiny či hnutí, odříkat předepsané charakteristiky toho či onoho směru — samozřejmě aniž by tušili nějaké souvislosti a měli z těchto vědomostí užitek nebo i radost. Sečteno a podtrženo, dokud se nezmění požadavky na to, co je vyžadováno u zkoušek, jsou všechny řeči o reformě studia jen bohapusté bláboly.
S nutností změnit zkoušky ale souvisí i změna učebních osnov a skladby předmětů. Sice dnes a denně slýcháme, jak je třeba posilovat všeobecné vzdělání (jehož úhelným kamenem jsou kultura a literatura), jenže ve skladbě předmětů se zhola nic nezměnilo.
Světová kultura a literatura jsou „zahuštěny“ do hodin českého jazyka, což má předvídatelný důsledek: absolventi českých středních škol sice vědí, co je fejeton a několik dalších stylů, které si vymysleli podivní lidé z Cermatu, jenže psát prostě a jednoduše neumí.
A stejně tak je jim cizí povědomí o světové literatuře. Učitelé, kteří je mají světovou literaturu učit, v lepším případě absolvovali nějaký dvousemestrální kurs (zejména pokud jsou absolventi filozofických fakult), v případě horším o světové literatuře sami naposledy slyšeli na střední škole.
Na vysokých školách se tito učitelé neučí ani tak „co“ učit, nýbrž „jak“ to učit. Ministerstvo prostřednictvím svých akreditačních požadavků ve výuce učitelů minimalizuje odborné předměty na úkor předmětů takzvaně „psycho-pedagogických“.
Ty zhusta vyučují lidé, kteří sami nikdy neučili, publikují o tom hromady statí, které ovšem nikdo nečte, a jediné zásadní sdělení jejich výuky spočívá v tom, že hodina má pětačtyřicet minut, před ní a po ní existuje přestávka, kdy se pedagog může dojít vyčurat… anebo mrknout na Wikipedii, jak to vlastně bylo s tím „Oidipem“, kterého učí příští hodinu.
Při důrazu na všeobecné vzdělání je stávající rozdělení učiva absurdní: výuka cizích jazyků se soustřeďuje na výuku konkrétního jazyka a prostor pro kulturu je přinejlepším omezený. Všechno se tedy musí stihnout v hodinách češtiny, kde pro to učitelé často postrádají kvalifikaci.
Patří k bontonu v české kotlině posmívat se americkým převyprávěním různých klasických děl — jenže redukovat řecké drama na převyprávění příběhu bez dodání kontextu je ještě směšnější.
V hodinách češtiny by se studenti měli nejen učit především o české literatuře, ale hlavně psát. Jenže to se naučí jen tak, pokud jejich eseje bude někdo mít čas opravovat. To je při současném tlaku vlády na tzv. „efektivitu“ čím dál méně pravděpodobné. Takže skončíme zase u biflování, klišé a stereotypů.
Pozoruhodné je i to, že pro výuku světové literatury a kultury neexistuje žádná kvalitní učebnice. Učitelé a jejich studenti jsou odkázáni na různé bizarní přehledy, často ve formě volně ložených listů, kde jsou seznamy autorů, děl, stručné (většinou dost špatné) charakteristiky — zaujmout to nemůže nikoho.
Potěmkinova vesnice výuky (nejen) české literatury
Řešením ale není rozvolnit hranice literatury. Často učitelé v dobře míněné snaze přivést žáky aspoň k nějaké četbě zcela rezignují na to, co je považováno za kánon, a jsou rádi, když si studenti přečtou aspoň něco — třeba „fan-fiction“.
Ale pokud bude za úspěch vydáváno, že žáci čtou „aspoň něco“, je to známka naprostého úpadku. Nejde jen o to, že by měli mít přečtená určitá díla světové literatury (ostatně jejich skladba se může měnit), ale o to, že právě četba kvalitní literatury rozvíjí vyjadřovací i intelektuální schopnosti zcela unikátním způsobem.
Nesmyslné je i penzum české literatury v porovnání s literaturou světovou. Jistě, nějaké základní ponětí o vývoji literatury v našem jazyce mít musíme, ale učit se všechny ty Lumírovce, Ruchovce a další? Proč, když světová literatura devatenáctého století je úplně někde jinde? Z té české by stačil snad Mácha… no a možná Němcová, aby to bylo genderově vyvážené.
Nejrůznější odborníci nás přesvědčují o tom, že dnešní děti nejsou schopny udržet pozornost delší dobu, a tudíž je pro ně problematické číst delší texty. K tomu lze podotknout z historického hlediska jediné: případy, kdy čtenář strávil u knihy celý den, jsou spíše výjimečné. V minulosti na to většinou lidi neměli čas, literatura měla podobu kratších útvarů a i ony velké romány devatenáctého století vycházely původně časopisecky v seriálové podobě.
Pokud má mít výuka literatury a kultury nějaký smysl, tak musí především zaujmout. O tohle by mělo mít ministerstvo zájem, ne o „efektivitu“.
Pokud studenty nedokáže zaujmout literatura a kultura, které jsou atraktivní samy o sobě a které po celé lidské dějiny byly zdrojem „zábavy“, jak je mohou zaujmout jiné předměty? Není náhodou situace celého českého školství vážnější, než na první pohled zdá? Potěmkinova vesnice, v níž se plácáme po ramenou, že absolventi středních škol vědí, kdo to byl Shakespeare.
