Dokážete podle písma poznat své blízké? Partnery, rodiče, děti, kamarády? A pokud vám napíšou nějaký vzkaz na papír, přečtete to po nich vůbec? Pokud ano, máte štěstí, protože obecně platí, že rukou píšeme čím dál méně, přičemž důsledky tohoto trendu nejsou vždy patrné na první pohled.
Britský řetězec papírnictví Docmail si nechal udělat průzkum, podle kterého dnes dospělý člověk napíše něco rukou v průměru jednou za 41 dní. Každý třetí však nenapíše nic dobrého půlroku. Každý sedmý uvádí, že se za své psaní stydí a čtyři z deseti přiznali používání prediktivního vkládání textu — což má samozřejmě vliv i na zvládání gramatiky.
Dvě třetiny respondentů výzkumu prohlásily, že pokud píšou rukou, je to jen něco pro sebe – rychle načmáraná poznámka, upomínka. Ředitel společnosti Docmail, která si průzkum zadala, podle deníku Daily Mail konstatoval: „Je škoda, že psaní rukou obecně upadá, ale vychází to z potřeb komunikovat pohodlně, snadno a rychle. Lidé obecně hledají způsoby, jak si život urychlit, a proto hraje v našich životech technologie tak výraznou úlohu. Psaní rukou si vždy ponese sentimentální hodnotu, leč nevyhnutelně bude muset ustoupit v případech, kdy bude zapotřebí efektivity.“
Vyšší efektivita, horší paměť?
Je to ale skutečně tak jednoduché? Není vyšší efektivita v jedné oblasti vykoupena naopak ztrátou efektivity v jiné? Samozřejmě, v běžné každodenní komunikaci, kdy nám jde o rychlost, vždycky technologie zvítězí. Ale jak se to má s naší pamětí, věděním, učením? Řecký filosof Sókratés před tisíci lety varoval, že psaní povede k zapomínání. Žáci si budou postřehy zapisovat, kapacita jejich paměti se sníží.
Dnes řešíme něco úplně jiného: studenti si nepíší své poznámky na papír, ale na laptopy či tablety. Vedle přirozeného faktu, že se na těchto zařízeních během výuky věnují i jiným věcem, studie ukazují, že poznámka zapsaná rukou se v paměti udrží déle než poznámka napsaná na klávesnici. Do hry totiž vstupuje i motorická a sensorická paměť. Navíc psaní rukou trvá déle než psaní na klávesnici a tudíž podporuje samostatnost: student si poznámku musí zapsat vlastními slovy.
Zjevně si to uvědomují i odpovědné úřady. Podle článku týdeníku The Economist probíhá ve Švédsku snaha omezit používání elektronických zařízení ve třídách a zvýšit podíl tištěného materiálu, s nímž budou studenti pracovat; extrémem jsou pak některé americké školy, které používání přenosných počítačů a tabletů zakazují úplně.
Je zjevné, že psaní rukou je nutně na ústupu, zároveň je však třeba mít na paměti, co tím ztrácíme… a jestli to chceme ztratit úplně. Anglický spisovatel Philip Hensher v pozoruhodné knize o psaní Chybějící inkoust (The Missing Ink) líčí hypotetickou situaci, kdy se srazí dva moderní vozy, ale jejich řidiči nebudou moci vyplnit záznam o nehodě, protože ani jeden z nich u sebe prostě nebude mít pero nebo tužku. Ještě v devatenáctém století platilo, že pravý gentleman nepůjčuje tři věci: dýmku, manželku a pero. Dýmky dnes vymizely, manželky se půjčují a pero nenosí nikdo.
První dvě změny nechejme stranou, jak se ale projevuje ta třetí? Nenosíme pero, nepíšeme. Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy jste si dali sraz v nějaké hospodě, museli se přesunout jinam, tak jste ostatním napsali vzkaz na dveře? Mít u sebe psací prostředek a kus papíru bylo životní nutností. Teď stačí mít nabitou baterku v mobilu — že se nedokážeme přesně a definitivně domluvit na místě a čase, to je věc jiná, s mizením psaní spojená jen volně.
Karl Marx kdesi tvrdí, že dějiny civilizace umožnily protistojné palce. V teoriích státu a ekonomiky byl sice vedle jak ta jedle, pohled na lidi hbitě ťukající palci na virtuální klávesnici mobilů mu ale jeden kladný bod připíše. Znakem sofistikované výřečnosti se v moderní době stává hbitost palců, nikoli schopnost jemnou motorikou vykreslit působivá písmena na papíře.
Snažíme se to vyřešit tím, že prostor pro text psaný ručně maximálně omezujeme. Slavné škrábání lékařů vyřešil v poslední době e-recept, ovšem ne vždycky je po ruce. Hensher v citované knize vzpomíná případ z roku 2000, kdy americké soudy přiřkly odškodnění ve výši skoro půl milionu dolarů rodině muže, který zemřel v důsledku toho, že lékárník špatně přečetl lékařův recept psaný rukou. Podobný spor proběhl i v Británii, též byla na vině špatně přečtená instrukce a důsledkem smrt pacienta.
Případ s lékaři je vlastně zajímavý i proto, že právě ti měli — alespoň v českém prostředí — jistou výjimku. Ošklivý rukopis (např. písmo se špatným sklonem, nečitelné) se jinak považovalo za handicap. Zvládnutí jemné motoriky bylo známkou jisté intelektuální a společenské úrovně. Ostatně není náhoda, že ještě na sklonku devatenáctého století žilo v Evropě množství lidí, kteří sice nějak uměli číst, ale z psaní zvládli maximálně podpis — jednoduše ve škole nedostali dostatek příležitostí se naučit psát hezky.
Proč nepsal Hitler rukou?
Na druhou stranu, hodnotit lidi podle vzhlednosti písma je taky poměrně nedávná záležitost. Do devatenáctého století se lidé učili psát uniformě. Individuální styl psaní nebyl žádoucí, protože šlo především o komunikaci. Podle Henshera se lidé „chtěli proměnit v psací stroje nebo textové procesory a různé styly psaní se podobaly spíše fontům.“ Zda člověk psal tak či onak, tedy záleželo na tom, kterou školu vychodil a jaké měl estetické preference: asi podobně jako když se dnes rozhodnete používat v mailu jiný font než Arial či Times New Roman.
V devatenáctém století se přístup ke psaní změnil, patrně pod vlivem módy, která přála různým pseudovědeckým pokusům, jak rozpoznat osobnost člověka prostřednictvím externích projevů (např. fyziognomie). V polovině devatenáctého století už byla grafologie zavedená a populární; je bizarní, že jisté pozornosti se této pseudovědě dopřává i dnes, kdy se rukou skoro nepíše.
Proslulým příkladem grafologického šarlatánství je esej Edgara Allana Poea z roku 1840. V něm rozebírá písmo řady svých literárních předchůdců a současníků podle jednoduchého klíče: ty, kteří mu jsou sympatičtí, charakterizuje pozitivně, ty druhé negativně. Že k podpoření svých „charakteristik“ používá i znalosti o jejich životech, to je už je jen třešnička na dortu.
Písmo bylo vnímáno jako „prodloužení“ já a tudíž projev, jehož analýzou se šlo dobrat něčeho podstatného. Není překvapivé, že takový Sherlock Holmes dokázal podle písma určit i věk: ostatně i na Watsonovi na první pohled poznal, že byl v Afghanistánu. Koncem devatenáctého století, po explozi knih zabývajících se analýzou rukopisu, se grafologie dostala systemizace. Tu obstaral francouzský kněz Michon, jenž dal mimochodem této pseudovědě i jméno. Na něj navázali jeho žáci, kteří rozpracovali řadu charakteristik písma a ty propojili s psychologickými rysy.
Dokonce existovaly i teorie, jak podle písma poznat národnost: „Psaní Italů se obvykle vyznačuje uvolněnými velkými písmeny, což poukazuje na romantické založení a veselost. Francouzské psaní je charakteristické pečlivým vykreslováním jednotlivých písmen, což může naznačovat chladné a logické myšlení, stejně jako vytříbený vkus… Španělské písmo má obvykle zdobná velká písmena, což naznačuje majestátní hrdost“. Teorie se udržela při síle i po velkou část dvacátého století a není náhodou, že ti, kdo o sobě nechtěli nic prozrazovat, raději rukou nepsali — což je ostatně slavný Hitlerův případ.
Evidentně se jako lidstvo pohybujeme mezi dvěma extrémy: od nedůvěry k psaní rukou přes zbožštění rukopisu až po jeho opuštění a zapomnění. Jako ve všech oblastech lidské činnosti, i zde je jistě žádoucí dosáhnout jisté rovnováhy.
Prvním krokem k tomu by mohlo být, že každý, kdo si sebe váží, si obstará kvalitní psací nástroj a kvalitní papíry. Vždyť skutečně dobré plnicí pero dnes koupíte za částku rovnající se průměrnému tabletu.
