Ubrečená Američanka nezvládá klasickou pracovní dobu, lavina sněhových vloček jí přitakává. Práce ale není nutné zlo ani „nesmysl života“

„Vím, že jsem asi dramatická a otravná, ale tohle je moje první práce po škole, od devíti do pěti. Navíc dojíždím. Nemám na nic čas ani energii. Ani na vaření večeře a cvičení, natož na přátele nebo randění. Jsem tak vyčerpaná,“ emotivně lamentuje ve virálním videu na TikToku mladá Američanka, která poprvé čelí realitě dospělosti. 40hodinový pracovní týden okořeněný o dojíždění za prací pro ni znamená hořký „konec světa“ nebo alespoň vlastního života. Z komentářů pod jejím postem je patrné, že není zdaleka sama.

Práce (některé) dnešní mladé nešlechtí, nýbrž otravuje. Nevidí v ní ani střípek smyslu života, nechtějí skrze ni vnitřně růst a nenechávají se jí prodchnout. V dnešní době nepřetržité online dostupnosti se hranice mezi prací a osobním životem nebezpečně rozostřuje. Umět oddělovat pracovní a soukromý život se tak zdá čím dál těžší, ale je to důležité a nezbytné.

Mozek má tendenci v práci uvíznout i dlouho po ní. Ve své hlavě často zbytečně pracujeme 24/7, neumíme od práce poodstoupit a užít si volný čas. Korunu tomuto patologickému jevu nasadil vzestup home office v průběhu pandemie covidu. Doma jsme paradoxně pracovali déle než v kancelářích. „Právo na odpojení“, které některé evropské země zavedly i do své legislativy, by mělo být nezpochybnitelné. Většinou ho ale porušujeme sami a dobrovolně.

Nechat se příliš pohltit prací není dobrá cesta. Workoholismus je závislost jako každá jiná, která většinou pramení z nízké sebedůvěry. Práce by neměla být hlavním smyslem života. Ale vytěsnit ji ze své osobnosti úplně, vnímat ji jako něco nežádoucího, fyzicky i psychicky destruktivního nebo jako pouhý prostředek obživy taky není ideální přístup.

Práce měla zpočátku za cíl uspokojovat pouhou základnu Maslowovy pyramidy. Později pracovali lidé sice často pro někoho, ale zároveň i pro sebe, ať už na svém vlastním „poli“ nebo pro komunitu, jejíž byli nedílnou součástí. Ani ve středověku lidé nepracovali odúmoru do úmoru. V létě bylo sice jejich pracovní nasazení intenzivnějši, práce však byla přerušovaná nejen přestávkami na jídlo, ale i tehdy standardním odpoledním spánkem. Mimo období sklizně neměli pravidelnou pracovní dobu. Navíc si užívali spoustu svátků, daleko více než dnes, a volno měli v souhrnu zhruba třetinu roku. Nebyli sice bohatí, ale měli luxus volného času.

Průmyslová revoluce v 19. století lidem paradoxně pracovní život neulehčila. Dělníci dřeli i 16 hodin denně. Hodiny se začaly přepočítávat spíš na peníze než minuty. Kapitalismus ve své rané fázi lidem sice zvýšil příjmy, ale sebral možnost je kvalitně utrácet. A mnohým sebral i vnitřní motivaci. V roce 1926 se Henry Ford stal průkopníkem 40hodinové pracovní doby. A v tomto nastavení jedeme tedy už téměř sto let. Vývoj se ale nezastavil.

Ve 20. století jsme se mohutně přesunuli do kanceláří – od fyzické práce k intelektuální. Od základů Maslowovy pyramidy jsme sice přešli mnohem výše, ale její vrchol, tedy seberealizaci, častokrát neuspokojujeme. Dnes máme nepřeberné možnosti uplatnění. Můžeme se vzdělávat v oborech, které nás baví a naplňují. A pak v nich pracovat. Můžeme podnikat a svou pracovní zátěž a směřování si určovat sami. Sice pak leckdy trávíme v práci času mnohem víc, než kdybychom pracovali od devíti do pěti, ale pracujeme pro sebe (a částečně i pro stát, tedy onu komunitu z minulosti, jejíž význam je dnes místy diskutabilní). Naše práce nám dává smysl. Máme zodpovědnost, ale i svobodu.

Svobodu v rozhodování máme ale i jako zaměstnanci. Za prací často dojíždíme. Rovnice obsahující životní náklady, čas a platy ve větších městech má jasný výsledek. Pokud se rozhodneme upřednostnit některou z veličin, výsledek se změní. Život je otázkou priorit.

Má se přizpůsobovat systém, nebo jeho my? Celosvětově vzrůstá náklonnost k myšlence čtyřdenního pracovního týdne. Někteří zaměstnavatelé již přešli k její realizaci. Čtyřdenní pracovní týden ale automaticky neznamená méně práce, nýbrž i více osobní zodpovědnosti a lepší organizaci práce, eliminaci nesmyslných a nezřídka vyčerpávajících činností, větší „fokus“. A také více času na zasloužený odpočinek. Zatím jsou zkušenosti s touto inovací pozitivní. Jestli se osvědčí i budoucna, ukáže až čas.

Opačným principem je „posilování stresem“. Ubírání nároků a požadavků sice zátěž logicky zmírní, ale proti stresům a tlakům v současné společnosti jako takové odolnost nevybuduje. Svou roli u Generace Z možná hraje i fakt, že si práci nevyzkoušeli „nanečisto“, neabsolvovali ještě při studiu žádnou stáž ani praxi, a následně jsou ze střetu s pracovní realitou v šoku. Nemají pracovní návyky, nejsou zvyklí na pravidelné repetitivní činnosti, neumí si rozvrhnout den a energii. Neumějí a vlastně ani nechtějí posouvat své limity. 

„Náš organismus je vybaven zvládat mnohem obtížnější podmínky, než ve kterých nyní žijeme. Předkládají nám to studie, ale i historická zkušenost. Lidé byli vystavováni mnohem těžším tělesným a duševním zkouškám, než je tomu v dnešní době. Je paradoxní, že přitom denně slýcháme: Jsem v hrozném stresu,“ píše v knize Posilování stresem: Cesta k odolnosti světově uznávaný fyzioterapeut Pavel Kolář. Problém podle něj netkví v množství stresu, ale v tom, jak ho „čteme“ v našich myslích a jak jsme vůči němu fyzicky i psychicky odolní. Blahobyt naši toleranci vůči stresu snižuje.

„Je třeba neustále odkazovat na poučení z historie a připomínat, že kýžená kvanta příjemných prožitků a života v pohodlí nenastávají automaticky, že nejsou samozřejmostí. Někdy je zkrátka nezbytné prodírat se celými trsy nepříznivých okolností, které člověka při jeho putování životem potkávají a na něž musí být připraven. Tím, že naše motivace směřuje k maximalizaci libých pocitů a minimalizaci trápení, stává se náš emoční život v konfrontaci s tvrdou realitou většinou rozkolísaným a křehkým. Z potkávání se se stresem vycházíme silnější, zkušenější, můžeme se naučit mnoha novým dovednostem, stát se moudřejší. Bez očkování stresem jsme proti stresu zranitelnější, náchylnější k nemocem, duševním poruchám a k rozhodnutím, která jsou v tu chvíli výhodná, ale pro život dlouhodobě nevhodná,“ shrnuje na závěr Kolář.