Žoldnéřská skupina wagnerovců se do širšího povědomí dostala v posledních měsících ve spojitosti s válkou Ruska proti Ukrajině. Svoje pozice přitom buduje dlouhé roky obrazně řečeno po celém světě – konkrétně na Blízkém východě nebo v Africe. V závěru malé trilogie o vzpouře vůdce wagnerovců Jevgenije Prigožina a o jejích dozvucích se podíváme právě na zahraniční působení skupiny. Co bude s jejím africkým impériem – světem, kde se počítají diamanty a zlato?
Prigožinova vzpoura skončila dohodou a mediální kampaní, skrze kterou se Kreml snaží minimalizovat jeho renomé a veřejný vliv. O tom jsem psal minule s dovětkem, že zřejmě sledujeme postupnou likvidaci nebo přinejmenším velké ořezání Prigožinovy byznysové sítě.
Co naopak neznáme ani v náznaku, je budoucnost operací wagnerovců v Africe a jinde ve světě. Wagner ve skutečnosti nikdy nebyla čistě soukromá „bezpečnostní firma“. Na mnoha místech působí na příkaz ruské vlády a potřebuje k tomu její podporu. Tak, jak fungovala doposud, je společnost závislá na ruském ministerstvu obrany, pokud jde o strategické letecké spojení, vybavení, o munici nebo další druhy logistické podpory. Pokud by se tyto vztahy přerušily, nemohl by Wagner dál samostatně fungovat, alespoň ne tak, jak tomu bylo doposud.
Pokud by Prigožin skutečně přesunul svoji základnu do Běloruska, byl by Kreml ochoten přes něj dál outsourcovat svou zahraniční politiku v Africe? S ještě menším dohledem, než měl doposud? Odpověď je nasnadě...
Situace ale pro Kreml nemá jednoduché řešení, protože tento model pro něj nebude jednoduché jen tak rozbít, aniž by v terénu neztratil svou pracně budovanou kredibilitu. Wagner sice v Africe (i jinde) usiluje o vlastní obchodní zakázky, ale zároveň vykonává ruskou zahraniční politiku, což je funkce, kterou Kreml nyní během války na Ukrajině nedokáže nijak nahradit.
Ve Středoafrické republice má Wagner nadále dobrou pozici a bude patrně moct pokračovat ve svých obchodních aktivitách, zaměřených na diamanty, zlato, dřevo, kávu či alkohol bez ohledu na podporu Kremlu. Tamní prezident Faustin-Archange Touadéra vděčí wagnerovcům za svoji pozici. Pomohli mu před třemi lety potlačit protivládní povstání a už je ujistil o své pokračující podpoře. Je si ale vědom, že žoldáci logisticky závisí na ruském státu, a tak zároveň dodal, že pokud se je Kreml rozhodne stáhnout, uvítá místo „Wagnerů“ klidně i „Mozarty nebo Beethoveny“.
Mezitím v Mali, pokud víme, plní Wagner mnohem více roli prodloužené ruky Kremlu s byznysem omezeným na bezpečnostní služby, výcvik a pravděpodobně i služby v oblasti politické technologie. Malijská vláda ukončila bezpečnostní spolupráci se západními vládami a nyní ze země vytlačuje i stabilizační misi OSN. Proto je na ruských žoldnéřích čím dál více závislá a nějaké velké zemětřesení si určitě nepřeje.
Situace v Súdánu zůstává velice nepřehledná – ačkoli se zdá, že Wagner a Kreml mají dobré vztahy se Silami rychlé podpory, které se nyní pokouší uchvátit moc na úkor armády, Rusové zřejmě zůstávají stranou, dokud se neobjeví jasný vítěz, se kterým budou moci pokračovat ve svých obchodech, primárně se zlatem.
V Burkině Faso nebo Libyi působí žoldnéři opět spíše jako prodloužená ruka Kremlu, ačkoliv minimálně v Libyi způsobily ruské armádě Prigožinovy ambice nejeden bolehlav. Svoje lidi má s největší pravděpodobností též v Zimbabwe, Guinee Bissau, Botswaně, na Madagaskaru, v Mozambiku a dalších zemích.
V Kongu před několika lety spadlo Prigožinovo letadlo, mířící na jednání s představiteli místní vlády, přičemž některá média šéfa wagnerovců obratem pohřbila. I to svým způsobem ilustruje, že přesný rozsah a podobu jeho soukromého, ani ruského státního byznysu v Africe zdaleka neznáme. Co ale víme, je, že Prigožin tam na byznys jezdí dohlížet osobně a dokázal si vybudovat silné vazby na místní vládce – bude velmi těžké ho v krátké době nahradit někým jiným, navíc v době velké krize, kdy Rusko potřebuje mobilizovat svůj potenciál pro válku na Ukrajině.
Rozetnout tuto nelehkou situaci patří k těm těžkým rozhodnutím, která Putin v poslední době evidentně činí jen velmi nerad a která odkládá, jak to jen jde. Můžeme se dočkat paradoxní situace, kdy Prigožin bude personou non-grata v Rusku, ale bude mu (alespoň dočasně) ponechána část jeho obchodního impéria a bude dále zastupovat Kreml na jiných kontinentech, což je jen jednou z mnoha absurdních koncovek této vzpoury.
Dopad na válku bude neznatelný
Pokud se přesuneme na Ukrajinu, vzpoura wagnerovců na tamní válku neměla a ani nebude mít bezprostřední dopad. Prigožin od prvních chvil sám deklaroval, že nehodlá narušovat průběh operací na frontě, zásobování atd. Wagnerovci sami byli tou dobou už značně vyčerpanou silou a nebyli na frontě přítomni.
Do války se postupně zapojili v dřívější fázi, když v ruské armádě nastal nedostatek vojáků a nějakou dobu udržovali útočný potenciál na omezeném úseku fronty. Po dobytí Bachmutu byla armáda na wagnerovcích mnohem méně závislá, navíc Bachmut byl jen malou částí jinak téměř zcela neúspěšné, ale rozsáhlé ruské zimní ofenzívy. Wagnerovci v Bachmutu navíc uspěli jen proto, že mohli hnát desetitisíce trestanců na jistou smrt, což je postup, který je v tomto měřítku nemožný i v ruské armádě. Navíc má krátkodobý potenciál, protože i počet vězňů ochotných hrát ruskou ruletu je zcela konečný.
Wagnerovci se do bojů ve větším měřítku zapojili koncem března, hráli roli na Donbase, měli údajně klíčovou roli v bitvě o Popasnu. Ale od léta se soustředili na Bachmut a na jiných částech fronty nehráli významnější roli.
Před válkou se jednalo o pár tisíc lidí – pravda – velice zkušených a ostřílených, ale nikdy to nebyla početně nějaká výjimečná síla, zvláště ne bez zmíněného kanonenfutru v podobě vězňů, kteří ostříleným žóldákům proráželi cestu, když jejich nekryté sebevražedné útoky odhalovaly ukrajinské linie pro wagnerovské jádro postupující za nimi.
Wagnerovci v době vzpoury logicky už ani nebyli na frontě, kde jejich role začínala být beztak nejistá. Jejich jednotky byly stavěny jako malé agilní formace pěchoty vybavené pro útok, operující zpravidla s jádrem 300–350 můžu doplněných dvojnásobným počtem vězňů. Jejich rolí nebylo to, co je nyní pro ruskou armádu důležité, tedy obrana dobytých pozic. Jejich stažení nemělo na vývoj na frontě zásadní vliv.
Prigožinův příběh neskončil, dokud je naživu
V trojici textů jsem vylíčil vývoj před Prigožinovou vzpourou, jeho motivace a cíle. V druhém díle jsme popsali důsledky této bezprecedentní akce a omezenou reakci Kremlu. Dnes dopad na zahraniční operace wagnerovců.
Prigožinovo impérium je dnes porcováno a jeho politické ambice vykuchány, otázkou zůstává jeho dlouhodobá budoucnost. Možná mu bude nakonec povoleno z praktických důvodů nadále řídit některé pro Kreml důležité operace v Africe, bylo by ale s podivem, kdyby ho Putin nechal dál volně působit v rámci dosavadního nastavení.
V Putinových očích je Prigožin zrádce a se zrádci Putin nejedná, i kdyby to mělo znamenat zbídačení státu a popření všech racionálních mocenských postupů. Putin v takových chvílích jedná ryze na základě emocí a sentimentů – v podstatě stejně jako vůči Ukrajině, kterou též považuje za „zrádce“. A dokud podobní „zrádci“ přežívají, nebo se jim dokonce daří, tím slaběji vládce Kremlu vypadá.
Jakkoli se zdá, že Prigožin ze situace vyšel relativně nezlomen, pořád je dost důvodů domnívat se, že všechny obvyklé vtipy o pádech z okna, uklouznutí nebo šálcích výborného čaje jsou v jeho případě pořád na místě. Můžeme očekávat určité „období klidu“, dokud Putin nenajde pevnou půdu pod nohama, ale to nepotrvá věčně. Prigožin i Putin ostatně mají společnou jednu věc: jejich vyhlídky jsou výrazně lepší ve střednědobém horizontu než v tom dlouhodobém.
