Divoká akce „Valdštejna chudých“. Prigožinovo tažení na Moskvu ukázalo nebezpečnou díru v Putinově mocenském systému

Když jsem na těchto stránkách před necelým měsícem psal o tom, že se Jevgenij Prigožin blíží limitům své užitečnosti a že je s podivem, jak málo chápe, nebo hodlá dodržovat základní charakter svojí role v systému, ani ve snu mě nenapadlo, kam až se to může v tak krátkém čase vyvinout.

Vůdce wagnerovců Prigožin zjevně nedokázal včas zohlednit fakt, že jeho útok na personální opory ruského režimu je v systému stojícím na loajalitě místo kompetencí nutně útokem na systém samotný. To je jasná červená hranice, kterou měl ve své pozici chápat.

Můžeme se stále jen dohadovat o tom, co před samotnou bezprecedentní akcí věděl o skutečném stavu ruské armády a (ne)popularitě jejího vedení, že se dopustil tak fatálního omylu v úsudku. Snad se opravdu domníval – jak sám řekl – že se k němu přidá „půlka ruské armády“? Člověka mluvícího zásadně v hyperbolách je ale těžké brát za slovo…

Valdštejn chudých

Jedná se sice o primitiva non plus ultra, ale to by k vybudování masivního podnikatelského impéria s hodnotou v miliardách dolarů nestačilo. Prigožin je také hráč. Mazaný, pronikavě inteligentní, s nulovou empatií, nízkým pudem sebezáchovy, velkou ochotou riskovat a s obrovským tahem na branku. 

Kdyby se narodil v nějaké civilizované zemi a dokončil vzdělání, které pro něj připravovala rodina, patrně by se stal CEO velké banky, manažerem investičního fondu nebo jedním z mužů zdatně kombinujících byznys a politiku – typ Silvio Berlusconi, Benjamin Netanjahu, nebo snad Andrej Babiš, i když s notně vyšší dávkou toho, čemu se v angličtině říká krásným a nepřeložitelným spojením „testicular fortitude“. Mirek Topolánek pro to měl svůj název, ale pořád to nebylo ono...

Z hrdiny vyvrhelem. Ruská propaganda po vzpouře wagnerovců otočila, snaha očernit Prigožina ale může skončit fiaskem

Vlivem dospívání v Sovětském svazu a deseti rokům „školy života“ v trestanecké kolonii Prigožin napnul talent jinam a stal se, jak píše historik Niall Ferguson ve svém posledním sloupku, Valdštejnem chudých. 

Nechci tvrdit, že budoucího „warlorda“ udělala z bystrého hocha jenom samotná realita SSSR, Prigožin se zjevně „pro šibenici“ už narodil. V civilizované zemi by mu ale stát nedal ani příležitost, natož pobídku stát se vůdcem žoldáků a ještě se k tomu muset trapně přiznat po letech lhaní, kdy se navenek tvářil, že se vypracoval sám, státu navzdory.

Falešný car

Toto veřejné ponížení, kdy Putin v projevu vypočítával hodnotu státních kontraktů Prigožinova holdingu Concord, jakoby je snad Prigožin mohl získat bez jeho přičinění, bylo ale jen třešničkou na dortu a ukázkou křehkosti Putinova mocenského systému.

Žádný schopný autokrat by si nenechal svého poddaného takto přerůst přes hlavu a je v zásadě jedno, jestli Putin nedokázal rozpoznat nebezpečí sám, nedostal dobré informace, nebo – a to je podle mě nejpravděpodobnější – jenom nebyl ochoten včas jednat. Před vzpourou Prigožina nijak veřejně neumravnil, neoslabil a ani se nepokusil odstranit ho z čela jedné z nejúčinnějších bojových sil v ruských řadách, které navíc financoval a zásoboval vybavením ruský stát (a to z většiny napřímo, přestože se Prigožin otevřeně vzepřel příkazu armády k faktické subordinaci žoldnéřů pod armádní velení).

Možné zhroucení Putinova režimu představuje pro Západ naději, ale i vážné riziko

V tomto duchu se jedná o krizi putinovské adhokracie, ve které „car“ řídí dvůr osvědčenou taktikou rozděl a panuj, kdy proti sobě stojí soupeřící jednotlivci a instituce se záměrně překrývajícími se pravomocemi a protichůdnými zájmy. Takový systém ale vyžaduje aktivního arbitra, který tvrdě zakročí dřív, než spory poddaných destabilizují situaci.

Putin posledních let ale vyzařuje velkou neochotu přijímat těžká nebo nepopulární rozhodnutí, ať už jde o důchodovou reformu, provedení mobilizace nebo aktivní vstup do konfliktu Prigožin–Šojgu. V tomto konkrétním případě se jednalo o prokrastinaci s obřími potenciálními důsledky pro stabilitu samotného režimu, protože i mnoha obyčejným Rusům mohlo v důsledku dojít, že zmíněný „car“ je falešný.

Vzpoura? Puč?

I s ohledem na velice omezený vhled do situace, který máme k dispozici, lze prohlásit, že se s vysokou pravděpodobností o puč nejednalo, jakkoliv mnohé senzacechtivé zprávy dlouho uváděly opak. Prigožinova vzpoura podle mě byla víceméně zoufalým činem člověka, který se pustil do vyšší hry, než jakou mu dovolovala hrát jeho pozice a síť spojenců, a který dalece přecenil svoji užitečnost v kontrastu s veterány byzantinských dvorských pletich, jako je Sergej Šojgu, který je v ministerských a dalších vlivných pozicích již více než 30 let – déle než sám Putin.

Prigožin (vlevo) na archivním snímku s Putinem

Konflikt mezi Prigožinem a velením armády doutná už roky, nejpozději od roku 2018, kdy armáda záměrně nechala americké letectvo vymazat jednotku wagnerovců z povrchu nedaleko syrského Dajr az-Zauru (viz info na konci článku). Části armády jako třeba vojenská rozvědka dlouhodobě prosazují nasazení polovojenských skupin jako dalšího nástroje státní moci. Jedním z představitelů tohoto směru přemýšlení (často mylně nazývaným Gerasimova doktrína) je generál Vladimir Aleksejev, se kterým Prigožin na zveřejněné videonahrávce jednal v Rostově během své vzpoury.

Nejvyšší velení armády nese konkurenci přeplacených žoldnéřů, nesvázaných téměř žádnými pravidly velmi nelibě a nehodlalo Prigožinovi vycházet vstříc nad rámec nutnosti, což u zjevně ambiciózního muže prohloubilo vztek a přiživilo to jeho osobní útoky na dvojici ministr obrany a náčelník generálního štábu. Jejich zákulisní válku o přízeň „u dvora“ nakonec vyhrála přecejen příčetnější armáda, než čím dál nezvladatelnější warlord Prigožin, zjevně bažící po postupu nahoru i za cenu fatálního narušení celého systému.

Státní převraty neboli puče: Hladké i krvavé, úspěšné i ty nepovedené, jejich typy, pravidla a zákonitosti

Katalyzátorem bylo nedávné oznámení ruského ministerstva obrany, že všechny soukromé vojenské společnosti a dobrovolnické jednotky budou muset podepsat smlouvy s ministerstvem obrany a konečně (logicky) sjednotit velení na frontě pod jednoznačnou armádní autoritou, což by pro Prigožina znamenalo konec jeho nezávislosti a tedy i byznysu na Ukrajině a ohrožení jeho byznysového impéria v třetích zemích.

Cílem tedy patrně bylo získat Putinovu pozornost a vynutit si zachování vlastní nezávislosti. Prigožin totiž dosud disponoval rolí skýtající moc de facto na úrovni ministra, přístup ke zbraním a k penězům. Nešlo tedy o svržení mocenských struktur, ale o zoufalou snahu o záchranu tohoto „podniku“ v naději, že někdo zohlední Prigožinovy zásluhy o dobytí Bachmutu. Tyto zásluhy mu sice možná pomohly dostat se z celého dobrodružství živý, ale připravily ho (minimálně na nějakou dobu) o politickou budoucnost v Rusku.

Prigožin zjevně nedocenil, že se tato akce stane nevyhnutelně veřejnou výzvou Putinovi samotnému. Je až neuvěřitelné, že se tak protřelý beneficient systému dopustil tak obrovské chyby v úsudku, aby se mohl domnívat, že Putin buď nezasáhne vůbec, nebo snad zasáhne v jeho prospěch.

Putinova reakce Prigožina nejspíš zaskočila a když nabídka k jednání nebo náznak ústupků nepřicházely ani 200 kilometrů od Moskvy a když mu došlo, že jediným dalším možným krokem bude ozbrojený střet, zjevně pochopil, že na roli revolucionáře není připraven a musel ustoupit.

Kde byla armáda

Ještě větší šok než vzpoura samotná způsobil postup ruských bezpečnostních služeb a chabá reakce armády, což mělo za následek neuvěřitelnou lehkost, s jakou wagnerovci během necelých 24 hodin obsadili milionový Rostov s důležitým ruským velitelstvím Jižního vojenského okruhu a přiblížili se na oněch 200 kilometrů k Moskvě, ačkoli zjevně neměli plán, co tam budou dělat.

Protože je Rostov centrem pro řízení ukrajinské války, nacházela se v něm vojenská policie, armáda i jednotky Národní gardy. Ale nikdo z nich neudělal vůbec nic. Jednotky nejenže nebojovaly, ale také se nevzdaly, neutekly, nepřešly na stranu wagnerovců... Vojáci postávali kolem a nechali wagnerovce, aby obsadili budovy FSB a armádního velení.

Pro Kreml to musel být šok. Putinovi trvalo celých 13 hodin, než se objevil na veřejnosti v předtočeném projevu, kde účastníky vzpoury označil za zrádce, kteří „musí být rozdrcení“. Ani to ale nepřimělo armádu v Rostově k akci a wagnerovci se po zbytek dne procházeli ulicemi, fotili selfíčka s místními a popíjeli kávu na předzahrádkách. Za relativně značného zájmu místních obyvatel a samozřejmě západního publika, které to hltalo přes sociální sítě. Z Putinova původně nekompromisního stanoviska poměrně rychle sešlo. Jeho obrat završilo setkání obou mužů v Kremlu, které se odehrálo pouhých pět dnů po dramatických událostech a které nyní vyšlo na povrch.

Zmiňovaný generál Alexejev se na záběrech z posezení s Prigožinem směje jeho požadavku na vydání ministra obrany a říká mu, ať si ho klidně vezme. Jeden z ruských bloggerů se mezitím ptá zaměstnance městských služeb, zametacího nedopalky od cigaret mezi tanky wagnerovců mířících na armádní velitelství, jak hodnotí situaci. „Všechno jde podle plánu,“ zhodnotil stav věcí tento stachanovec, nedbaje vzpoury odehrávající se doslova metr od něj, čímž geniálně shrnul stav Ruska rok a půl po zahájení „třídenní“ ukrajinské války.

Právě neochota armády a Rosgvardije jednat a také evidentní absence jasných rozkazů demonstrovaly, jak křehký se režim může stát, pokud ho vůdce zatáhne do konfliktu, se kterým se masy neidentifikují dost na to, aby za něj byly ochotny nasazovat život. Je nakonec jedno, jestli se jednalo o absenci jasných rozkazů, nebo neochotu se zapojit do potenciální občanské války, ze které nic dobrého nekouká.

Proč mají diktátoři zdánlivě devět životů a proč nemusí dojít k pádu Putina a jeho režimu v Moskvě

Můžeme důvodně usuzovat, že od ruských bezpečnostních sil se jednalo spíše o vyčkávací taktiku než o demonstraci nějakých sympatií k Prigožinovi, protože k žádným masovým defekcím nedošlo. Ostatně upevnění pozice jednoho warlorda na úkor státu nebo výměna ministra obrany jsou sotva revoluční ideje, za které se bude chtít lidem nasazovat krk. Navíc apatie a minimum iniciativy jsou přesně ty vlastnosti, které v lidech Putinův režim už roky pěstuje.

Císař je nahý

Shrnuto: Putin sice vystoupil se svým rozhořčeným projevem a nevypadal, že má náladu na kompromisy, ale ruská armáda z nějakého důvodu nebyla schopna nebo ochotna wagnerovce zastavit dostatečně daleko od Moskvy a reálně hrozila krajně trapná a mimořádně nebezpečná situace, kdy by se bojovalo o mocenská centra přímo v Moskvě.

Tento scénář ale nechtěla ani jedna strana; Prigožin neměl plán, politickou myšlenku ani podporu elit pro cokoliv, co by mohlo byť jen připomínat převzetí země, zatímco Putin se nutně musel po událostech toho dne bát, co by se stalo, kdyby vydal rozkaz k bojům v ulicích města.

Jako každý autoritářský vůdce se i on musel obávat, že vydá příkaz, který nebude splněn. V tu chvíli by začal skutečně ztrácet veškerou důvěryhodnost a postavení. Internet mezitím zaplavily spekulace, kdo všechno (včetně Putina) z Kremlu utekl a minimálně jeho osobní letadlo z Moskvy skutečně odletělo. Později v průběhu dne jsme se sice dočkali prohlášení Ramzana Kadyrova, že se chystá podpořit prezidenta a pošle své bojovníky proti Prigožinovi, ale zatímco se Wagner dokázal dostat od ukrajinských hranic až k Moskvě, Kadyrovci opět nezvládli dojet ani do Rostova. Jenom si tradičně po ohlášení příměří udělali sérii videí na TikTok na předměstí Moskvy, jak je jejich dobrým zvykem.

To všechno přispělo k tomu, že Putin opravdu vypadal jako nahý. Přestože bezprostřední hrozba byla odvrácena vyjednanou dohodou, škody jsou napáchány. Vnímání Putinovy moci a zdánlivé nezranitelnosti je Prigožinovou akcí dlouhodobě narušeno, ruský politický systém je oslaben způsobem, který bude pro vládce Kremlu obtížné překonat. Dalších dopadů je celá řada – o nich se zmíním v detailu už brzy v pokračování tohoto textu.

Wagner na Blízkém východě a v Africe

Polovojenská skupina tu plní dvojí roli, jednak představuje popiratelnou pěchotní složku přítomnosti ruského státu, druhak má volné pole působnosti v obchodních kontraktech s místními režimy. Typickým kontraktem je dohoda s režimem na dobytí nebo ochraně zdroje surovin (jako v konkrétním případě ropného vrtu u Dajr az Zauru), za nějž je společnostem z Prigožinova impéria udělena obchodní koncese a/nebo část příjmů z těžby. Výhodou pro režim je, že díky rozvinuté a komplexní obchodní struktuře napojených firem může za službu platit v naturáliích a koncesích, zatímco standardní soukromé polovojenské firmy požadují tvrdou měnu. V Sýrii se navíc wagnerovci díky úzkým vztahům s generálem Surovikinem mohli opřít o leteckou podporu ruské armády, což je služba, kterou konkurence nabídnout nedokáže.

sinfin.digital