Ani po více než týdnu nepřestává jméno Jevgenije Prigožina přitahovat pozornost. Pomiňme, že vojenské tažení proti hlavnímu městu by ve standardní zemi nutně vedlo k uvěznění pachatele. Zajímavé je spíše to, jak v současné době vypadá situace kolem jeho mediálního obrazu. Z téměř romantického hrdiny se prakticky přes noc stal naprostý vyvrhel. Tam, kde nebyla kritika vůbec možná, se najednou valí ze všech stran. I když si nakonec nejspíše, ostatně jako vždy, najde cestu, není to pro ruskou propagandu jednoduchá situace.
Samotnému Prigožinovi jsme se na stránkách Info.cz věnovali několikrát. Zkráceně, vždy to byl člověk, kterého by i Bratrstvo kočičí pracky vyloučilo pro morální zkaženost. Přesto, nebo právě proto, fungoval v rámci systému a zajišťoval pro něj špinavou práci. Pokud bylo potřeba podpořit nějakého místního diktátora v Africe či Latinské Americe a armáda si tím nechtěla kazit reputaci, nastoupili wagnerovci v čele s Prigožinem.
Když chtělo Rusko v Sýrii ukazovat, jak vysoce efektivně a moderně, navíc prakticky beze ztrát dokáže válčit, do bojů na zemi posílalo wagnerovce, zatímco armáda bombardovala svoje cíle z bezpečí letadel. Wagnerovci se do ztrát nepočítali, proto vypadaly kampaně tak „elegantně“. Wagnerovci se zapojovali do bojů na Ukrajině od roku 2014. Rusko tak tvrdilo, že s válkou nemá nic společného a že se jedná o „dobrovolníky“, ve skutečnosti od počátku vystupovalo jako jedna z bojujících stran.
Mediální obraz Prigožinovců byl až do začátku plnohodnotné invaze proti Ukrajině silně tlumený. Tu a tam sice prosvitly případy, kdy došlo z jejich strany ke zločinům, respektive kdy tyto zločiny byly odhaleny, ale ani to jejich vnímání nijak neměnilo. Pro běžného Rusa bylo úplně jedno, jestli došlo k vraždě tří reportérů ve Středoafrické republice, nebo k umučení zajatce někde v Sýrii. Obě země jsou daleko, navíc z hlediska Evropana, včetně toho východního, patří násilí k jeho vidění této části světa. Prigožin se sám k wagnerovcům nehlásil, ruská oficiální místa teprve ne.
Změna nastala až s tím, jak ruská armáda vtrhla na Ukrajinu a zjistila, že původní plán rychle protivníka zlomit není uskutečnitelný. Namísto toho přišla vleklá válka, ve které Rusko ztratilo velkou část profesionální armády. Na její místo musely tedy přijít jiné síly. V takovém případě představovali wagnerovci, zkušení v boji, vítanou složku.
To se ještě posílilo v momentu, kdy došlo na dobývání Bachmutu. Prigožin začal najímat vězně, u kterých bylo úplně jedno, jestli zemřou, nebo ne. Spolu s tím se z něj ale také stávala mediální osobnost. Jeho silácká, vězeňským žargonem nasáklá přímočará vyjádření získávala sympatie části obyvatelstva. Brutální záběry poprav zrádců prostřednictvím perlíku budila perverzní pocit jakési romantiky. Dokonce se někteří politici, například předseda Spravedlivého Ruska Sergej Mironov, nechávali fotit s perlíkem v rukách.
Wagnerovci byli hrdinové. Když se jim povedlo dobýt Bachmut, stali se předmětem až jakéhosi kultu. Prigožin se mu nebránil, naopak jej docela cíleně budoval. Rusové se nad jeho videi s rozmlácením hlavy zrádce nijak nepozastavovali, zděšení nad fotografiemi uříznutých hlav je minimálně velmi pokrytecké. A to, že wagnerovci nebojují zrovna v duchu Ženevských konvencí, to také žádným tajemstvím nebylo.
