V Iowě vyhrál drtivě Trump. Co bude dál a co rozhodne o výsledku prezidentských voleb?

Co tenhle výsledek naznačuje a jak na drtivý Trumpův nástup budou reagovat demokraté? U nichž se – alespoň prozatím – zdá, že stávající prezident Joe Biden nebude mít konkurenci? A hlavně – které faktory nakonec skutečně rozhodnou letošní volby jako celek?

Na začátek si řekněme jedno: cokoli jiného než vítězství Donalda Trumpa v Iowě by bylo ne překvapením, nýbrž naprostou senzací. Nic takového se ale nestalo, naopak. Trump vyhrál drtivě (přes 51 % hlasů), druhý skončil – tak trochu překvapivě – Ron DeSantis (maličko přes 21 %), jehož kampaň se zdála být, přinejmenším s Trumpovým „dynamickým válcem“, poněkud unavená a mdlá, a teprve třetí Nikki Haleyová (přes 19 %), kterou anti-trumpovci v Republikánské straně a část médií ještě před Iowou pasovali na jedinou možnou konkurenci Trumpa.

Co iowské výsledky – alespoň ve stručnosti – znamenají? Za prvé, že Trump je mezi republikány skutečně favoritem nad favority (třebaže v Iowě hlasovalo jen přibližně 15 % z registrovaných členů a stoupenců strany) a že DeSantis a Haleyová budou muset pořádně přidat, chtějí-li jej ohrozit. 

Lépe je na tom podle mě Haleyová, a to hned z několika důvodů. Za prvé, DeSantis je vnímán jako jakýsi sice „kultivovanější“, ale přece jen „Trump svého druhu“ („Trump s mozkem“, jak jej ironicky přezdívají jeho odpůrci), takže se od něj relativně málo odlišuje a mnozí republikáni si říkají proč „chodit místo kováře ke kovaříčkovi“ – a mají řekl bych pravdu. 

Za druhé, Haleyová je žena, což jí může přinést hlasy nejen kultivovanější části republikánského elektorátu, ale i žen, kterým není po chuti Trumpův machismus a „mužský šovinismus“ (všimněte si, prosím, těch uvozovek), jejž dává okázale najevo. 

No a konečně za třetí, má „an sich“ pestřejší voličskou základnu a (nejen „tvrdé jádro“, ale zejména pověstný „měkký obal“). Tak se nechme překvapit, po 23. lednu, kdy se konají již zcela regulérní primárky v New Hampshire, budeme vědět víc.

Demokraté jsou při hodnocení výsledků z Iowy rozpolcení. Na nevím už kterém americkém serveru jsem četl, že Joe Biden je jediný demokrat, jenž může s Trumpem prohrát, a naopak – což myslím dokonale vystihuje situaci. 

Trump je na jedné straně pro Bidena jako protikandidát „výhrou v loterii“ (už ho jednou porazil a odpuzuje Američany, zdá se, více než on). Na druhé straně asi ale úřadující prezident musí být vědom toho, že Trump je od konce léta „v laufu“, že v jeho prospěch mluví většina průzkumů veřejného mínění a že MAGA (vůdci a stoupenci hnutí Make America Great Again) jsou nejen sebevědomí, ale i při rostoucí síle – o touze po moci a po pomstě za podle nich „ukradené volby“ z roku 2020 nemluvě. 

Zevnitř strany se nicméně Bidena nikdo vyzvat nechystá. Představa, že si kromě prezidenta znepřátelí i vlivné členy jeho administrativy, není pro nikoho z demokratů příliš lákavá, a to tím spíš, že se pro všechny ambiciózní straníky otevře cesta již za čtyři roky, které uplynou, co by dup.

A co, alespoň podle mě, rozhodne o výsledku listopadových voleb, ať už v nich proti sobě stanou Trump a Biden, anebo, překvapivě, na jedné či na druhé straně, anebo na dokonce obou stranách, někdo jiný? V zásadě to budou tři, maximálně tři plus jeden faktor.

Vím, že se jedná o starou, tak trochu „profláklou“ – promiňte mi to slovo – historku, jenže ta má ale stále velkou platnost, respektive jejíž obsah stále platí. 

Když na podzim 1992 vstupoval obhájce prezidentského úřadu George Bush, dnes s dodatkem starší, musel v kampani čelit skutečnosti, že během prvního období zvýšil daně; třebaže na podzim 1988 slíbil, že to neudělá.

Když pak v této souvislosti ne úplně šťastně podotkl, že ve volbách nejde jenom o ekonomické záležitosti, vzkázal mu jeho mladý demokratický vyzývatel, guvernér Arkansasu Bill Clinton, legendárně, prostřednictvím svého poradce a stratéga Jamese Carvillea: „Je to o ekonomice, hlupáku!“ („It᾿s the economy, stupid.“)

Clinton tehdy volby překvapivě vyhrál a Bush starší je prohrál a od té doby si Carvilleovu/Clintonovu hlášku pamatují všichni.

Ano, ekonomický faktor, tj. jak hluboko mají Američané do kapsy, zda ekonomika roste či nikoli a jak vysoká je inflace a míra nezaměstnanosti – to všechno jsou, vezme-li se to kolem a kolem, věci, které prezidentské volby v USA do značné míry rozhodují. 

Ve všech těchto ohledech je na tom Bidenova administrativa poměrně dobře: ekonomika roste již teď a na podzim může být tento růst masivní; inflace není žádný zásadní problém a nezaměstnanost je nejnižší za posledních padesát let. Nestane-li se nic dramatického (nějaký faktor X, jakým byl v roce 2020 covid), například finanční krize, před kterou varují někteří analytici, mělo by to hrát v Bidenův prospěch.

Proti současnému prezidentovi ale mluví druhé velké téma dnešní Ameriky, a sice ilegální přistěhovalectví do země. Jižní hranice USA s Mexikem je dlouhodobě „děravá“, počet ilegálů rok od roku roste a zejména jižní státy unie s tím mají velký problém

Trumpova zeď už dávno není téma jenom pro republikány, hlavně na jihu, zatímco neschopnost (a možná i nechuť, neochota, vzhledem k levému křídlu strany) Bidenových demokratů tuto „agendu“ řešit, natož efektivně vyřešit, je stále víc do očí bijící.

Připočteme-li k tomu schopnost Donalda Trumpa získávat si stále větší počet voličů z řad v zásadě konzervativních Hispánců i, pro neinformované možná překvapivě, z řad Afroameričanů (Biden pro ně, podle řady z nich, „nic neudělal“), a mladých lidí, může být právě toto pro úřadujícího prezidenta velký problém.

Kulturní války, jež v USA zuří naplno již několik let, budou nakonec, zdá se, v kampani rezonovat méně než dvě výše zmíněná témata

Wokeisté, cancelisté a progresivisté zkrátka více či méně radikální levice, jsou, zdá se, na ústupu, zatímco konzervativci, kteří byli před časem ve velké defenzívě, den za dne sílí.

Jak jsem již řekl, veliké, celonárodní téma to ale, zdá se, nebude, nedojde-li k nějaké nepředvídatelné události, jakou byla třeba smrt George Floyda v květnu 2020, která vedla k probuzení a rozmachu hnutí BLM (Black Lives Matter; Na černošských životech záleží).

Téma, které listopadové volby nerozhodne docela určitě, je zahraniční politika. Je tomu tak tradičně, nebo téměř tradičně, a nic se na tom nezmění ani letos. 

Témata, která v Evropě – a nejen v té střední – pokládáme za osudově důležitá, jako jsou například ruská agrese na Ukrajině nebo válka na Blízkém východě, rezonují v USA (a zejména ve vnitrozemí) mnohem, mnohem méně.

Drtivé většině Američanů jde prostě na prvním místě o Ameriku samotnou (Trumpova v Evropě i v Česku tolik vysmívaná a ironizovaná kampaň MAGA byla ve skutečnosti, pokud jde o jeho elektorát, téměř geniální), a nikoli o Rusko, Ukrajinu, Tchaj-wan či Čínu. Což je fakt, s nímž musí stratégové kampaní i kandidáti počítat. 

Tím samozřejmě neříkám, že zahraničněpolitický faktor lze podcenit, spíš že je v tomto případě důležité hlavně neudělat nějakou fatální chybu. 

Jak to na podzim dopadne, suď bůh, během kampaně dojde nepochybně k celé řadě zvratů a bude to jaksepatří napínavé. A my budeme samozřejmě stále u toho, takže se můžete těšit.