Songwritera Jana Vávru si většina lidí nejspíše spojí se skupinou Jananas nebo coby úspěšného songwritera pro interprety jako Ewa Farna, Mirai či David Koller. Vávra je však také hlavním průkopníkem co-writingu a od roku 2018 pořádá Songwriting camp, který je na principu kolektivní tvorby založen. Songwriting campy úspěšně propojují české i zahraniční autory a umělce. „Jenom na samotných campech se nám doteď podařilo vytvořit 128 nových hudebních skladeb a některé z nich už rezonují nejen v Česku, ale i v zahraničí,“ říká Vávra.
Jaký byl Váš úplně první krok k psaní textů a hudbě? Začalo to u Vás „klasicky“ na hodině hudebky?
První začátky jsou spojené se hrou na housle. Ale spíš než sólo mě to vždycky bavilo v orchestru. Hlubší zájem o to, co dělám dnes, začal ve velmi rané fázi, asi klasicky na gymnáziu, kdy jsem spíš na pankáče vzal do ruky kytaru. Hudebka vás přeci jen stále spíš připravuje a piluje v interpretaci něčeho místo toho, aby podpořila tvorbu a hledání vlastních cest. Brzy jsem tak zjistil, že mě nebaví hudbu replikovat, ale naopak hledat něco nového. Nejvíc jsem měl rád pocit, že si na něco přicházím sám a něco objevuji, což mě na hudbě baví vlastně dodnes. To, že se tomu nejvíc blíží profese songwritera, jsem zjistil ve svém životě až opravdu o hodně později.
Máte za ta léta nějakou doprovodnou činnost, u které víte, že Vás napadne myšlenka na text?
I duševní práce je práce a já to tak beru. Tomu výsledku jdete naproti prostě tím, že žijete, přemýšlíte a necháváte mysl otevřenou. Samozřejmě, zajímavý nápad vás může napadnout téměř kdekoliv, a proto mám svůj diktafon v telefonu pořád připraven. Nápady však potřebujete hlavně dotahovat, a tak se snažím tvořit v jasně stanovených časových oknech. Stejně jako každý jiný chodí na určitou dobu do práce, tak já skládám a pracuju s nápady. Nejvíc mi ale vyhovuje pracovat ve více lidech, protože se můžeme navzájem inspirovat a mít prakticky okamžitý feedback. Proto rád pořádám co-writing sessions, kde se zdrojem inspirace může stát běžná událost, kterou někdo z účastníků zažil, či jen nějaká myšlenka anebo pouhé slovo. Je v tom velký kus dobrodružství.
Dá se v dnešní době vlastně uživit jako songwriter?
Usilovně se o to snažím již pátým rokem. Řada songwriterů má k této práci své kapely či něco podobného, ale já jsem se rozhodl, že se chci živit naplno songwritingem, nebo to aspoň zkusit. Uživit se tím dá, ale je to běh na dlouhou trať – proces od napsání a složení hudby až po její vydání je celkem dlouhý. Nelze si úplně říci, že od zítra budete jen songwriter a budete pravidelně dostávat zaplaceno. Pro někoho, kdo hledá stabilní práci a jistoty, to opravdu není. Každopádně v momentě, kdy jsem se rozhodl plně zaměřit na songwriting, jsem si již nedokázal představit, že bych se této činnosti nevěnoval naplno. Prostě jsem to musel udělat.
Čím to je, že v Čechách nemají songwriteři tolik prošlapanou cestu?
Oproti jiným zemím je to obecně dané malým povědomím o autorství stejně jako o právu k duševnímu vlastnictví. Je to asi do jisté míry i relikt komunismu, kdy s autorskými právy nebylo vždy nakládáno úplně správně.
Paradoxně covid-19 byl v tomto možná trochu pozitivní. Když lidi zůstali trčet doma, zbyla jim ve výsledku jen ta kultura, která jim zajistila jediné spojení se světem, aby se nezbláznili, a třeba tím do budoucna stoupne i její hodnota nad rámec „po práci legraci“. Pro samotné umělce navíc autorské příjmy z OSA a celková podpora OSA bylo to jediné, co v momentě zrušení koncertní činnosti zbylo.
V obecné míře je ta neviditelnost způsobená tím, že na interprety je z logiky věci na pódiu či na obrazovce vidět víc a častěji. Upřímně, vzpomenete si na jméno scénáristy nějakého oscarového filmu, nebo spíš na režiséra a hlavní role? To je podobné.
Jaký je rozdíl ve vztahu k autorství v Čechách a zahraničí?
Hezkým příkladem je Švédsko, kde je vlastně profese songwritera daleko více veřejnosti nasvícena a je více vidět do kulis tohoto odvětví. Hlavně proto, že mnoho švédských autorů je úspěšných v USA a mají tam tedy své hrdiny a mnoho úspěšných příběhů, ke kterým se může celá společnost vztahovat. Lidé zde mají daleko větší povědomí, že song není jen o interpretovi, ale také o lidech, kteří jej píší.
Vidíte Eda Sheerana a myslíte si, že si to sám doma složil v pokojíčku. Ve skutečnosti za tím stojí tým šesti lidí, který na singlu pracoval několik měsíců. Výjimkou v té popularizaci u nás byl vlastně Karel Gott, který své autory textů a hudby zmiňoval všude. Proto vlastně všichni, více než u jiných interpretů, víme, které písně napsal Svoboda a které Štaidl nebo Paľo Habera.
Každoročně pořádáte songwriting camp. Jak se tato myšlenka zrodila?
Před lety se mi naskytla možnost se zúčastnit jednoho songwriting campu v Maďarsku. Byli zde songwriteři prakticky z celé Evropy – Velké Británie, Polska, Německa a dalších států. Musím říci, že se skutečně pro mě jednalo o zásadní životní zážitek. Poznal jsem zde základní principy, že v takovém prostředí opravdu můžete napsat cokoliv, s kýmkoliv a pro kohokoliv na světě. To mě uchvátilo a řekl jsem si, že toto chci zkusit i v Čechách.
Kdy se vlastně odehrál první songwriting camp?
První camp jsme zorganizovali v roce 2018, takže vlastně letos slavíme páté výročí. Během pandemie jsme měli i celkem štěstí, že se nám podařilo je vměstnat do časového období, kdy nebylo tolik omezení. Organizace v pandemických rocích byla vždy náročná a hrozilo i zrušení, protože se situace celkem proměňovala a neměli jsme záruku, že se camp zrealizuje. Nakonec to vždy klaplo, a to také díky OSA, který songwriting campy intenzivně podporuje.
Jaký je princip těchto campů? Jak camp probíhá?
Každé ráno je meeting, na kterém rozdělím lidi do skupin po třech až čtyřech. Celkem se campu účastní okolo třiceti lidí, takže skupin je osm až devět. Pravidla jsou velmi jednoduchá – do večera musí přijít se skladbou, která se následně před všemi přehraje. Každý proces tvorby je jiný a je čistě na tom týmu, co konkrétně chtějí složit. Nedáváme jim jiné bariéry. Mají absolutně volnou ruku a vzniknout může cokoliv dle jejich představ. Kdybychom je limitovali více, například určitým žánrem, tak už bychom zabíjeli kreativitu a synergii různorodého týmu.
Takže je to o absolutní tvůrčí volnosti?
Ano, ale největší kouzlo spočívá právě v deadlinu. Vědomí, že musíte do večera s něčím přijít, je obrovský stimul, což potvrzuje i skutečnost, že se nám zatím nikdy nestalo, že by nějaký tým s ničím nepřišel.
Takto krátký deadline může být pro účastníky celkem emočně náročný…
Každý tým si prochází v rámci dne různými fázemi a je to dost intenzivní. V tom spočívá i výhoda práce ve skupině. Kdyby to bylo o individuálním skládání, tak by to jedinec možná vzdal a večer nic nepředstavil, ale ve skupině se to neděje. Členové skupiny si vždy pomohou a navzájem si vychytají své slabší fáze.
Dle našich zkušeností to dokáže taky vytvořit silná přátelská pouta. Potkáte spoustu skvělých lidí, které byste jinak nepotkali a se kterými musíte vlastně velmi rychle sdílet své emoce. Díky celé intenzivnosti, na které je songwriting camp založen, si prakticky za den uděláte přátele na celý život. Kromě přátelství se nám však někteří účastníci dál propojí pracovně i po skončení akce a tvoří spolu další hudbu a projekty, což považuji za jednu z největších deviz celého campu.
A večer tedy probíhá vzájemné hodnocení?
Ne, o tom to není. Body si tam fakt nedáváme. Spíš jen všichni účastníci vnímají, co vyprodukovali jejich kolegové, kteří si za ten den prošli stejnými stavy a procesem jako oni. Společný poslech funguje spíš jako vzájemná podpora a urychlovač, protože při společném pouštění máte k dispozici první „focus group“ a máte celkem rychlou odezvu, co by mohlo fungovat. Jinými slovy se dá vlastně celkem rychle odhalit i hit. Zatímco za normálních okolností byste na tom pracovali několik měsíců, pak to nahráli, poslali třeba do rádia a teprve poté byste zjistili, zda to funguje. Celý tento cyklus vlastně máte za den. A evidentně nese to jasné výsledky – kromě celé řady singlů zde vznikly dvě písně, které se dostaly i do Eurovision Song Contest, konkrétně „Friend of Friend“ od skupiny Lake Malawi a „Lights Off“ od We are Domi.
Kdo se vlastně účastní songwriting campu? Má to podobně mezinárodní přesah jako ten, co jste před lety navštívil v Maďarsku?
Našim cílem je pro songwriting camp zvolit dobře fungující mix typově různorodých účastníků. Každý rok se vybírá zhruba třicet lidí, přičemž polovina je z Česka a druhá ze zahraničí. Vesměs se lidé neznají a věnují se různým žánrům. To vytváří tu kýženou pestrost. Samozřejmě, při výběru dbáme, aby účastníci již měli určité zkušenosti a něco měli profesně za sebou.
Jaký význam hraje místo konání? Myslíte, že má vliv? Co musí takové místo splňovat, aby bylo vhodné pro co-writing?
Troufám si tvrdit, že se jedná o zásadní faktor. Účastníky je tak trochu potřeba vytrhnout z běžného, většinou městského, prostředí, kde je řada věcí, co nás všechny může rozptylovat. Proto je pořádáme v přírodě na nerušené straně Lipna, kde je dostatek klidu.
A nefungovalo by to například i online?
Online songwriting sessions mohou fungovat. Sám se jich pár zúčastnil, hlavně v covidovém období. Technicky to možné je a mám z nich i několik songů. Každopádně je to trochu jiná disciplína a mně osobně tam přeci jenom chybí osobní kontakt s lidmi. Navíc u songwriting campu jde právě o propojování podobně smýšlejících lidí, kteří mohou naplno sdílet své nápady, myšlenky i emoce, teď a tady. A to přeci jenom lze lépe při osobním setkání. A když se vám něco fakt povede, chcete si pak třeba společně s týmem dát na oslavu pivo, což online moc dobře nejde.
A jak to vlastně pak funguje s autorstvím k songu?
Řídíme se, jak já říkám, nashvillským modelem. To znamená, že autoři si dělí autorská práva rovným dílem. Tento model nám pomáhá prohloubit spolupracující atmosféru a zároveň pak odpadá problém nárokování si autorství určitých částí, což by brzdilo kreativní proces a komplikovalo celou podstatu songwriting campu.
Vidíte ve skupinovém co-writingu budoucnost?
Myslím, že se dá říct, že se jedná už o přítomnost. Když se dnes podíváte na top 50 hitů v rámci pop music, tak málokdy naleznete méně jak 4 autory. Je pravdou, že v Čechách je nástup trendu pomalejší, ale například mladší generace to již bere jako něco samozřejmého. Proto očekávám, že co-writing bude stále více populárnější i u nás.
Proč se tedy co-writing stává tak dominantním?
Já bych to viděl podobně ve všech oborech lidské činnosti. Dneska už taky nemáte moc projektů, které uřídí jednotlivec, ale staví se na všechno specializované týmy. Smysl co-writingu je hlavně o vzájemném obohacování se inspirací a znalostmi. Je taky odpovědí na dnešní dobu, ve které se vše zrychluje a je i daleko větší tlak na rychlost. Ve skupině jste prostě schopni tvořit většinou daleko rychleji.
Hodláte songwriting camp nějak rozšiřovat?
Počet účastníků je na jeden camp tak akorát. Spíš hledáme možnosti, jak vlastně dále šířit edukaci a hlavní myšlenky songwriting campu. Velkou pomocí je pro nás již zmíněný OSA, který nám pomáhá nejenom s realizací campů, tak i s osvětou. Tak uvidíme, co budoucnost přinese.
