O Angličanech, buldocích, krajtách a jiné zvířeně: Jak se žije rumunskému veterináři v Londýně

Vystudoval jsi na univerzitě, která je jednou z nejstarších na území dnešního Rumunska. Jak si stojí ve srovnání s jinými evropskými institucemi vzdělávajícími veterináře?

Podle mezinárodního rankingu se pohybuje celosvětově kolem 289. místa, v Evropě je na 95. místě, takže rozhodně nic podřadného, naopak, studium je tu náročné. 

Z oborů od klasické zootechniky přes výrobu a kontrolu krmiva až po péči o malá zvířata jsem zvolil ten posledně jmenovaný, protože jsem nechtěl skončit ve velkochovu nebo továrně na granule, ale u domácích zvířat, k nimž mám blízko už odmalička – což jsou zejména psi a kočky.

Proč jsi po absolutoriu nezůstal v Rumunsku? Určitě bys tam neměl o práci nouzi… doby, kdy Ceaușescu zakázal v Rumunsku psy, už jsou přece dávno pryč.

O práci bych určitě nouzi neměl, ale o peníze ano. Poptávka po veterinářích je sice velká a logicky by tomu měla odpovídat i výše platů – jenomže (aspoň v době, kdy jsem v roce 2018 promoval) to tak rozhodně nebylo. 

Už na škole jsem v rámci praxe pracoval na několika veterinárních klinikách, takže jsem poznal, jak to chodí – hodně práce za málo peněz. A minimum šancí na další profesní rozvoj.

Představ si, že po šesti letech náročného studia začneš na minimální mzdě a perspektiva, že se ti příjem v dohledné době nějak významně zvýší, je mizivá. Před šesti lety to byla částka cca 250 eur měsíčně, přičemž náklady na věci jako bydlení či energie byly srovnatelné s evropským průměrem.

Rozhodl ses tedy odejít za prací „ven“ – proč zrovna do Anglie?

Na Anglii jsem zpočátku vůbec nepomýšlel, mojí vysněnou zemí bylo Švýcarsko. Táta tam v devadesátých letech pracoval, ve stavebním průmyslu, vždycky tak asi měsíc po dobu deseti let. My jsme za ním jako děti občas jezdily, takže jsem si tuhle zemi zamiloval.

Ovšem narazil jsem na tvrdou konkurenci. Výdělky ve Švýcarsku jsou štědré i ve srovnání s bohatšími evropskými zeměmi. A přestože umím francouzsky poměrně slušně, s rodilými Francouzi, kteří sem přicházejí za až trojnásobnými výdělky oproti své zemi, jsem se nemohl rovnat.

Navíc coby „veterinářské ucho“ jsem byl proti ostříleným „kohoutům“ úplně bez šance, bez ohledu na svůj původ.

Místo místa jsem dostal radu: U nás pracují Francouzi, ty pracuj ve Francii – získej praxi a zkušenosti, a pak se vrať. Tak jsem to zkusil.

Vyšlo to? A proč jsi ve Francii nakonec nezůstal?

Vyšlo to na první dobrou. I začátky se zdály slibné. „Okamžitě tě berem,“ odpověděl mi veterinář z Bretaně na jeden z asi deseti inzerátů, kam jsem posílal svůj životopis s tím, že jsem absolvent veteriny z Rumunska, bez delší praxe, ale umím francouzsky. Bylo to krásné místo, byť nebylo u oceánu, jak jsem si původně přál.

Vypadalo to idylicky – malá soukromá praxe, jezdili jsme i za lidmi domů. Spolu s drsnou krásou bretaňského pobřeží jsem tak zblízka poznával i život venkovských usedlostí, kam by vás coby cizince místní nikdy nepustili. 

To bylo na sklonku léta, pak přišla zima. Malé město se zhruba čtyřmi tisícovkami obyvatel, všichni zalezlí doma, venku plískanice, na vysněné procházky po okolí ani pomyšlení. Po třech měsících jsem se rozhodl, že takhle ne, že je to pro mě slepá cesta.

Jak ses z ní dostal ven?

Uvědomil jsem si, že nemůžu jenom pracovat, ale musím mít i čas sám pro sebe a se svými přáteli. Jenže ve Francii, na bretaňském venkově, kde není moc mladých lidí ani noční život, si nové známé nenajdete. O to víc času jsem měl na komunikaci přes sociální sítě s kamarády z Rumunska a někdejšími spolužáky z veteriny v Kluži.

Mnoho z nich odešlo po škole do Anglie a všichni mi shodně psali zhruba toto: Když přijedeš do Anglie, najdeš práci hned. Budeš sice pracovat hodně, ale díky tomu se taky rychle zlepšíš. A brzy ti přidají, když se osvědčíš.

Vidina, že budu mít dobře placenou práci, ale navíc kolem sebe i kamarády a známé z mé vlasti, rozhodla – navíc v tu dobu už žil na severovýchodě Londýna i můj bratr.

Jak složité bylo sehnat práci a potřebná povolení k tomu, abys coby cizinec mohl v Británii legálně působit?

Práci jsem přes internet sehnal hned – i když v té první jsem nakonec vydržel jen krátce. Ani povolení k dlouhodobému pobytu a práci nebyl žádný problém, Royal College of Surgeons uznala můj diplom z klužské univerzity bez větších průtahů. Po brexitu je to už nyní prý složitější, ale po tzv. skilled workers (odborných pracovnících) je stále značná poptávka.

O jaká zvířata se nejčastěji staráš? Jsou to hlavně psi a kočky? A co v Anglii převažuje?

Je to asi jako všude v Evropě, hlavně o psy a kočky, jejichž počty jsou v Británii přibližně stejné – poslední statistika, co jsem zaznamenal, hovoří o 13 milionech psů a 12 milionech koček. Tvoří devadesát procent naší klientely. 

Zbytek jsou hlodavci od králíků přes morčata a křečky až po potkany, ti jsou zde taky dost oblíbení. Stejně tak nejrůznější druhy ptáků – kupodivu nejen papoušci, ale třeba i kachny nebo slepice. Ne jako užitková zvířata na vejce a maso, nýbrž jako plnohodnotní domácí mazlíčci. 

Za drůbežího tvora v pořizovací hodnotě pár desítek liber jsou jejich majitelé ochotni utratit klidně i vyšší stovky liber – za vyšetření a léčbu, třeba zlomenou nohu nebo křídlo... 

Nebo často tržná zranění, která jim způsobují lišky a kuny, žijící divoce na londýnských předměstích. Pro ty jsou zahrádky zdejších rodinných domů s domácí drůbeží něco jako dobře zásobený supermarket.

A co hadi? V Česku jsou terária s hady i jinými exotickými plazy dost oblíbená...

Řekl bych, že to v Anglii zas až takový hit jako ve východní Evropě není. Ve své úplně první práci na Animal Art Clinic ve východním Londýně, která byla známá pro svou specializaci na exotická zvířata, jsem se s nimi za ty tři měsíce, co jsem zde pracoval, setkal jen dvakrát. Ale třeba manager z kliniky, kde pracuji teď, je doma chová. A docela slušně si přivydělává jejich množením.

Prý se mu říká „Pan had“... 

Mr. Snake chová krajty zelené (green tree pythons – Morelia viridis), což je globálně v chovatelské komunitě celkem běžný had, v ceně až několik tisíc liber za kus. Většinou jsou sytě zelení, ale občas se – z jednoho ze stovek vajíček – vylíhne jedinec s genetickou anomálií, modrými nebo černými skvrnami. Jeho cena je pak až desetkrát vyšší než u obvyklého zbarvení. Ještě řádově vzácnější (a násobně dražší) jsou jedinci, kteří jsou úplně černí.

Jeho kamarád z Texasu, s nímž je dlouhodobě coby chovatelem krajt v kontaktu, to nedávno dotáhl tak daleko, že skončil s nadprůměrně placenou prací anesteziologa a živí se už jen chovem hadů se vzácným zbarvením.

Je to sice všechno otázka náhody při přenosu genů na další generaci, ale dá se jí vyjít vstříc cíleným připouštěním hadích samic a samců s požadovanou „vadou“ – protože z genetického hlediska jde o defekt, odchylku oproti normálu. Podobně jako u zbarvení „merle“ u psů, které je dnes v oblibě (tzv. tygrovaný vzhled s různými barvami srsti a třeba i očí).

Máš ty sám nějakého domácí mazlíčka?

Kdybych mohl, měl bych jich hodně, klidně i deset. Určitě ne hady, ale psy. Ale zatím žiju sám a nejsem ten typ, který by chtěl gaučového povaleče a nechával ho celý den doma. Pes potřebuje dostatek času a pozornosti.

Jenže ty jsi v práci každý den od nevidím do nevidím...

Tak hrozné to zase není. V Dartford Mead Veterinary Clinic je pravidelná pracovní doba čtyři dny v týdnu, cca deset hodin každý den. Ale jelikož poskytujeme služby 24 hodin denně, máme i „noční tým“, takže si párkrát do měsíce beru i tyhle služby, nebo služby o víkendech. Funguje to na dobrovolné bázi, není to povinnost. Nezažil jsem situaci, kdy by mi to někdo nařídil. Když je potřeba a vypadne někdo například kvůli nemoci, nemám problém zaskočit. Za každou takovou službu mám sice stejné peníze, ale den volna navíc.

Kolik vyděláváš? Průměrný plat veterináře v Londýně je prý dnes kolem 68 tisíc liber ročně?

Je tam velký rozptyl v závislosti na tom, jak často pracujete, kolik zkušeností máte, kde provozujete svoji praxi a jak zaběhlou máte klientelu. Veterinář s dobrou reputací a velkým počtem diplomů může mít v Londýně klidně i 100 tisíc ročně. Ale to není můj případ, samozřejmě. Já jsem teď ani ne na polovině.

Ale mám placené ubytování asi čtvrt hodiny jízdy autem od ordinace, a k tomu i služební dodávku, což je veterinární sanitka.

Kdybych neměl svou oblíbenou hospodu u Tower Bridge v samém srdci Londýna, kam si jednou, dvakrát týdně zajedu (vlakem je to ode mě necelá půlhodina), dokázal bych z platu ušetřit ještě víc než teď. Přesto mi zbývá dost na to, abych si mohl pravidelně brát neplacené volno a létat na pár dnů za rodiči do Rumunska nebo na výlety po Evropě.

Miluju cestování a mými oblíbenými destinacemi jsou Asie a Afrika. Díky své současné práci v Anglii si ho – zdá se – budu moct plnit a zároveň spojovat „příjemné s užitečným“.

Jako že teď budeš co nejvíc pracovat bez nároku na soukromý život, a postupem času si našetříš na cestování?

Ne, to bych asi dříve či později skončil úplně vyhořelý a nikam už by se mi cestovat nechtělo. 

Naštěstí mi práce v Anglii nepřináší jen poměrně slušné peníze, ale i příležitosti. Šéf mě doporučil – asi proto, že jsem mladý muž bez rodiny, ochotný brát si směny navíc a učit se nové věci – pro účast v programu Mission Rabies. Je to čistě charita, která má za cíl globálně vymýtit vzteklinu. 

Na britských ostrovech už tahle nemoc neexistuje, ale v některých afrických a asijských zemích je poslední dobou opět na vzestupu a má na svědomí mnoho lidských a často dětských obětí – pokousání od toulavých psů, nedostatečný záchyt v prvních fázích a pak i nedostupná léčba.

Ten program závisí – vedle finanční podpory od soukromých dárců i institucí – na činnosti dobrovolníků z řad veterinářů. Nedostávají za to žádný plat, mají pouze hrazenou letenku a ubytování (a volno od zaměstnavatele, ne vždy ale placené). 

V zemích na jihovýchodě Afriky, v Indii nebo v jihovýchodní Asii fungují v terénu jako odchytová služba toulavých psů (jichž tu žije drtivá většina oproti chovaným doma), které očkují proti vzteklině, mladé jedince zároveň kastrují – jakkoli to zní hrozně, nekontrolovatelné přemnožení přenašeče vztekliny se tu jinak zvládnout nedá.

Cílem tohoto projektu je zachytit hlavní oblasti výskytu nemoci a ty postupně „neutralizovat“, čímž se zabrání vzniku dalších ohnisek. Já jsem zatím absolvoval jen úvodní tréninkový kurz v Cornwallu. Atmosféra místní krajiny (nejjihozápadnější cíp Anglie – útesy, moře, zeleň), kterou jsem měl zatím možnost procestovat, a zároveň možnost pracovat s lidmi ze svého oboru je pro mě větší motivace než finanční výdělek.

Zpátky ke tvé každodenní rutině, což jsou psi. Která plemena jsou v Anglii nejoblíbenější a nejčastější?

Angličani milují buldoky. Anglické především, ale i americké a francouzské. A k nim příbuzné bullteriéry nebo americké bully, kteří ovšem v poslední době vzbudili spoustu negativních vášní po několika případech smrtelných útoků na člověka. Takže teď je zde snaha tahle plemena kastrovat a při pohybu venku omezovat obojky a náhubky. Sílí i hlasy, že by se měla úplně zakázat a po jakémkoli útoku na člověka je bez milosti utratit. 

Údajně je to vše kvůli jejich vrozené agresivitě. Já si ale myslím, že jaký pán, takový pes – tahle plemena nejsou od přírody agresivní, většinou jde o nezvládnutou základní výchovu a hlavně o ilegální psí zápasy, k nimž je jejich majitelé trénují. Jestli něco zákonem zakázat, tak právě tohle.

Coby veterinář mám s těmito plemeny úplně jiné zkušenosti. Naopak k lidem (a zvlášť k dětem) jsou to velmi přátelští psi. Ovšem pokud je někdo záměrně nevytrénoval jinak.

Kolikrát tě pokousal pes?

Nikdy. Jenom jednou mi dal „pacient“ jasně najevo, že se mu moje vyšetření nezamlouvá – chňapl mě za zápěstí, ale nezkousl. Byl to poslední varovný signál před obranou, což u psů bývá často útok. Jako veterinář musím rozpoznat a respektovat varovné signály – stažené uši a ocas, bělmo očí, vrčení, ale i ostentativní zívání nebo olizování tlamy.

Kousnutí od pacienta jsem se ale nevyhnul, akorát to byla kočka, kde varovné signály nemusí být tak zřetelné. Schovala se přede mnou pod vyšetřovací stůl, snažil jsem se ji nalákat ven všemožnými způsoby, až jsem si musel navléknout tlusté rukavice a prostě ji odtamtud přes její protesty vyndat. Což ji zjevně tak dopálilo, že se jí podařilo prokousnout i rukavice, kterou jsou podle štítku od výrobce neprokousnutelné.

V Česku se říká, že „jaký pán, takový pes“. Angličané jsou pověstní ledovým klidem; Angličanky zase sklony k lehké hysterii a omdlévání... Jací jsou angličtí „pet lovers“? A liší se gentlemen od ladies? 

Společným rysem mých klientů i klientek (alespoň těch z Dartfordu na východě Londýna) je, že jsou slušní, zdvořilí a korektní. A v přístupu ke svým domácím mazlíčkům i rozumní, racionální. Zejména ti starší mají v zacházení se zvířaty letité zkušenosti, často je to už několikátý pes či kočka, který s nimi sdílí domácnost jako plnohodnotný člen rodiny – psa uvázaného u boudy tady nenajdete. 

Samozřejmě že občas narazíme i na nezkušené a naivní, nebo naopak na „zkušené“ chovatele se zaručeně osvědčenými, i když ve skutečnosti škodlivými pohledy na to, co je pro jejich zvíře dobré. Veterinář se musí vyznat nejen ve zvířatech, ale i v lidech. Musí zvládat roli psychologa i vyjednávače.

Jaké jsou typické situace, kdy se přepínáš do role psychologa nebo vyjednávače?

Zaprvé v situacích, kdy je kvůli pokročilému věku zvířete a jeho zdravotnímu stavu jasné, že by další léčba ve výsledku jen prodlužovala jeho trápení, bez perspektivy na zlepšení.

Složitější je to v případech, kdy jde o jedince „středního věku“ a přesná diagnóza je nejasná bez dalšího vyšetření – které ale může jít do stovek liber a nakonec se ukáže, že jde o terminální stádium bez možnosti léčby. Tohle jsou pro mě nejtěžší lekce v empatii a asertivitě.

Ale úplně nejtěžší je, když vám klient odmítne navrhovanou léčbu v řádu stovek nebo i jen desítek liber, přestože pořizovací hodnota jeho zvířete musela být vyšší. Konkrétní příklad – roční buldok s masivní kožní vyrážkou, která by se dala vyléčit antibiotiky a antihistaminiky. Cena kolem 100 liber, komplet za všechno. „Oh my God, I don't have the money...,“ pláče mi tu majitel a ptá se mě, jestli by nebylo lepší (levnější) ho „uspat“.

Mně v tu chvíli bleskne hlavou (akorát nemůžu své emoce dát najevo, ale říkám si): „Oh my God, máte krásného mladého psa. V ceně mnoha tisíců liber. A teď je vám líto dát kvůli němu pár stovek? Tak proč jste si ho vůbec pořídili, a proč zrovna tuhle rasu?“

Buldoci apod. jsou tzv. brachycefalická plemena (velká hlava a krátký čenich) se zúženými dýchacími cestami, což často v pokročilejším věku vyžaduje operativní zásah k jejich rozšíření. Navíc jejich robustní tělesná stavba s nízkým těžištěm a dlouhým trupem vede k zátěžovým deformacím páteře, což se opět mnohdy neobejde bez chirurgických intervencí.

Jenže jako veterinář nemůžu lidem, kteří si vybrali tahle plemena a neumějí s nimi zacházet, hned zkraje vynadat. Musím je trpělivě dovést k tomu, co je pro ně i jejich psy v dané situaci nejlepší.

To samé se týká i stravování – Angličané jsou sice považováni za střídmé strávníky, ale své domácí mazlíčky mnohdy rozmazlují pamlsky až do té míry, že jsou z nich obézní zvířata. A i v tomhle případě je mnohdy těžké jim vysvětlit a dohodnout se na tom, že má jejich pes či kočka nadváhu, která škodí jejich zdraví.

Většinou zafunguje, když jim vysvětlím, jak tyhle nemoci zkracují život nebo kolik různých vyšetření a za kolik peněz jich budou muset absolvovat – kvůli hrozící cukrovce, osteoartritidě, srdečním chorobám a dalším možným zdravotním komplikacím.

Hlavně musíš být diplomat – nejde hned natvrdo, i když popravdě říct „váš pes je tlustý, máte problém“. Musí se to opsat stylem „váš pes nemá podle všeho ideální váhu, což by mohl být problém, protože...“ a vysvětlit všechny možné komplikace, které kvůli tomu mohou nastat nebo už nastaly. 

Jak je to se psy na veřejnosti? Musí být vždy na vodítku a mít náhubek?

Záleží na jejich chování a také na majiteli, jak je má vycvičené. Pokud je pes agresivní a pravděpodobně by mohl napadnout jiná zvířata nebo lidi, pak je na vodítku a s náhubkem. Pokud je klidný a hravý, většinou ho nechají bez vodítka i náhubku. Vídávám psy bez vodítka a náhubku i v místních hospodách, restauracích, ba i v MHD.

Uklízejí lidé po svých psech exkrementy? U nás je to dosud mnohde problém, přestože už mají na ulici k dispozici sáčky zdarma...

Ano, sáčků jsem si při poslední návštěvě v Praze také všiml. V Anglii – nebo alespoň tam, kde bydlím nebo kam pravidelně jezdím – jsem nic takového neviděl, ale neviděl jsem ani znečištěné ulice. Naopak lidi při venčení sami po svých psech sbírají exkrementy do vlastních sáčků a na chodnících nemusíte mít oči na šťopkách, že do něčeho šlápnete.

Všechno to vypadá až neuvěřitelně idylicky – je vůbec něco, co ti na Angličanech vadí?

Oceňuju na nich férovost a spolehlivost, co se týče práce. Neumím si představit, že by mě někdo z mých nadřízených nebo kolegů chtěl podrazit nebo využít. Po těch pár letech už je považuji za své dobré kamarády, nebo přinejmenším dobré známé.

Ale co se nikdy nestalo – a čím dál víc mi dochází, že se ani nestane – je, že by mě někdy pozvali k sobě domů. Byť jen na krátkou návštěvu. Udržují si velmi striktní hranici mezi kolegiálními vztahy v práci a svým soukromím. A není to tím, že jsem cizinec, tenhle odstup si udržují i u svých krajanů.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.