KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Kdyby si před sto lety někdo přečetl, že se farmáři chystají zablokovat Prahu, zřejmě by měl oprávněný dojem, že české hlavní město navštíví nějaká americká westernová show ve stylu „Buffalo Billa“. Nikoho by nenapadlo, že do Prahy přijedou na traktorech demonstrovat čeští zemědělci. Proč se v Česku ze sedláků stali farmáři, nejde jednoduše připsat na vrub pouhému zaplevelení jazyka anglicismy. Důvody této změny v názvosloví jsou mnohem hlubší a poměrně přesně ilustrují, co se v českém zemědělství za posledních 30 let stalo.
Slovo farmář je všudypřítomné a pokud se dnes při povinné četbě románů z venkovského prostředí děti setkávají s pojmenováním sedlák, musejí v tom mít nutně zmatek. Prakticky všude jsou totiž farmáři. Dokonce i trhy, které lákají zákazníky na pravé české potraviny z regionu, se paradoxně v naprosté většině jmenují farmářské.
Farma v českém jazyce znamená maximálně husí farmu, tedy nějaký chov s jedním druhem zvířete, rozhodně ne statek, zemědělskou usedlost nebo zemědělský podnik, chovající více zvířat a pěstující zemědělské plodiny.
Pojmenování farmář patří a patřilo někam úplně jinam než do českého prostředí. Přesto se dnes podle titulků v médiích, včetně těch veřejnoprávních, sjíždějí demonstrovat do Prahy na traktorech nikoliv sedláci nebo zemědělci, ale „farmáři“.
Zaplevelení češtiny tímto nepůvodním a v češtině významově nesmyslným pojmenováním zemědělců může někomu připadat hloupé, má ale i svůj racionální význam. Už před 13 lety mi to naznačovala jedna z tehdejších manažerek Jihočeské agrární komory. Podle ní bylo už tehdy těžké najít na zemědělských shromážděních obecné oslovení pro všechny zúčastněné, aniž by se kdokoliv urazil.
Ono to totiž není v českém zemědělství jednoduché ani třicet let po sametové revoluci.
Zatímco v jiných zemích komunisté v době socialismu ponechali alespoň torza soukromého zemědělského podnikání, v Česku se „rozoraly meze“ takovým způsobem, že soukromí sedláci byli rozprášeni, pozavíráni a zkolektivizováni takřka dokonale. Ze soukromého zemědělství na rozdíl od Polska či Maďarska nezbyl kámen na kameni.
A obnova do původní, prvorepublikové podoby rozdělení zemědělské půdy tady byla složitější, takřka nemožná.
Na jednu stranu se pokusila hrstka potomků původních sedláků převzít živnost svých předků, naprosté většiny zemědělského hospodaření se ale ujali lidé a různé společnosti, hospodařící ve velkém a na velkých plochách.
Některým z nich se říká agrobaroni a někteří z agrobaronů (ne všichni) byli i prominenty komunistického režimu nebo byli ve vedení socialistických Jednotných zemědělských družstev (JZD).
Kdo je to sedlák?
Skutečných sedláků v prvorepublikovém slova smyslu, kterým komunisté zabrali pole a statky a mnohé z nich poslali za mříže, už je minimum, českou zemědělskou výrobu dnes ovládají především nejrůznější akciové společnosti, kterým mnozí sedláci nemohou přijít na jméno.
„To, co se stalo se zemědělskou půdou po sametové revoluci, představuje ten největší tunel, mnohem větší než kuponová privatizace,“ postěžoval si mi už před lety tehdejší i současný tajemník Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek.
Zastánci českého „zemědělského modelu“, založeného na velkých rozměrech půdy, obhospodařované relativně malým počtem firem, však tvrdí, že vzhledem k totálnímu rozbourání soukromého zemědělství za komunismu to jinak nešlo.
Každopádně i třicet let po sametové revoluci má čeština problém s tím, jak upravit zemědělské názvosloví novým poměrům.
Pojmenování všech, kteří nějakým způsobem zemědělsky hospodaří tradičním slovem „sedláci“, by mohlo někoho urazit, a navíc by nebylo úplně přesné.
Tedy rozhodně ne pro ty, kteří místo práce na rodinném statku podnikají na obrovských plochách a s velkými dotacemi – a přitom třeba s krávou možná za celý rok nepřijdou do styku.
Existují zemědělci, placení za to, že jen takzvaně udržují krajinu a nic nevyrábějí ani nepěstují, stejně jako podnikatelé, pro které je půda investiční příležitostí a předmětem obchodu, nikoliv přímým prostředkem obživy. S klasickým zemědělstvím vlastně nemají mnoho společného.
V současných českých poměrech je tak oproti minulosti evidentně velmi těžké, takřka nemožné zařadit všechny, kdo mají co do činění se zemědělskou půdou, pod jednu kolonku a jeden výraz. A to aniž by to u jedné ze skupin vzbudilo negativní konotace.
Nebyla by to ale tvárná čeština a její uživatelé, aby se nenašlo nějaké všeobecně přijatelné řešení. A tím je zřejmě slovo farmáři. Začalo se používat pro hospodáře a podnikatele v zemědělství v tak široké míře, že ho dokonce používají i mnozí z těch (včetně sedláků), kteří mu ještě nedávno nemohli přijít na jméno.
Nazývat českého zemědělce farmářem je z logického i jazykového pohledu nesmyslné a možná i hloupé. Ovšem už samotný fakt, že jsme si museli najít nový, všeobecně přijatelný výraz pro hospodáře na české zemědělské půdě až někde na americkém středozápadě, svědčí o poměrech v českém zemědělství víc, než by se mohlo zdát.
