Vzhůru na EURO! Jak to vypadá s českým fotbalem před ME v Německu?

Stačí si počkat a uvidíme, i když z toho, na rozdíl od hokejistů, evropský titul téměř jistě nebude. Pojďme se proto podívat na to, v jaké formě český fotbal po skončení další ligové sezóny je, co se mu daří a co nikoli, a kde dělají „fotbal se vším všudy“, což je mnohem víc než jen devadesát zápasových minut (výjimečně dvakrát, tzv. „anglický týden“) na trávníku, opravdu dobře.

Začněme fotbalovou reprezentací, jíž se v uplynulé sezóně podařilo splnit základní cíl, a sice postoupit na už zmíněné mistrovství Evropy, které bude pro české fanoušky o to přitažlivější, že se bude hrát v sousedním Německu, tedy velmi blízko, takže bude relativně snadné na zápasy našich „hochů“ vyrazit přímo. 

Ve skupině, která, diplomaticky řečeno, nepatřila na papíře ani ve skutečnosti k těm nejsilnějším (Albánie, Polsko, Moldavsko a Faerské ostrovy), skončili Češi druzí za Albánií, a zajistili si tak přímý postup na šampionát. Jak jsem již řekl – jednalo se o splněnou povinnost, cokoli jiného by v podobné skupině bylo blamáží.

Navzdory tomuto faktickému úspěchu (jinou věcí je, jak vypadala samotná hra národního týmu) nepřežil, fotbalovou hantýrkou řečeno, trenér týmu, Jaroslav Šilhavý, který byl na jeho lavičce od roku 2018 a který na předchozím mistrovství Evropy vyválčil velmi slušné čtvrtfinále. 

Místo něj přišel „repre“ trénovat jeden z matadorů českého fotbalu, bývalý sparťan a reprezentant, jenž ji vedl již v roce 2009 a jenž byl rovněž předsedou národního fotbalového svazu (2009–2011), Ivan Hašek (* 1963). 

Zda se jedná o správnou volbu, teprve uvidíme, o Haškově úspěchu rozhodnou právě výkon a umístění jeho týmu v nadcházejících týdnech.

Jedno je nicméně jisté. Po skončení další ligové sezóny můžeme říci, že navzdory své pověsti není česká fotbalová liga vůbec špatná soutěž. Přinejmenším tři kluby – Sparta, Slavia a Plzeň (právě takové bylo jejich pořadí v lize) – se prezentují velmi slušným fotbalem, dlouho a systematicky budovaným zázemím a velkým množstvím fanoušků (kteří pocházejí, zejména v případě „pražských S“, prakticky z celé republiky), nemluvě o tom, že hlavně Sparta a Slavia jsou jinde než zbytek ligy, i co se rozpočtu týče.

Jejich majitelé, pánové Daniel Křetínský (Sparta) a Pavel Tykač (Slavia), si na klubech velmi zakládají a věnují jim větší péči, než se někdy i jejich vlastním fanouškům zdá. Není se co divit, vlastnictví velkého fotbalového klubu je věc, která dělá i „velké kluky“ ještě většími; nejen u nás, i ve světě je to velmi prestižní záležitost s nesčetnými bonusy, které si jednoduše koupit nelze.

Pokud jde o sportovní úroveň, ligu letos, stejně jako loni, vyhrála těsně Sparta, což šéfy v Edenu (na Slavii) i samotné hráče tamtéž hodně bolí. Zároveň si ale uvědomují, že opravdu do tuhého půjde až v příští sezóně, po níž bude mít mistr české ligy díky dlouhodobým úspěchům v Evropě zajištěn přímý postup do vysněné Ligy mistrů. 

Což znamená nejen jak prestiž (nic víc v klubovém fotbale není), tak – i ve srovnání s účastí v dalších evropských pohárech, tj. v Evropské lize a v Konfederační lize – obrovské peníze a s tím související možnosti dalšího rozvoje (nákup hráčů, trenérů, infrastruktura, PR atd.). Skutečně velká sláva tedy propukne na Letné, v Edenu, anebo v Plzni až v květnu v příštím roce a bude to stát opravdu za to.

Abych ale českou fotbalovou ligu jenom nechválil, je třeba říci, že má, samozřejmě, i svá slabá místa. Abych uvedl alespoň několik příkladů, kromě problematické práce tzv. VARů, tj. video-rozhodčích, kteří pomáhají mužům v pruhovaném, jež řídí zápasy přímo na trávníku a k nimž existuje řada, myslím že oprávněných výhrad (což ale není jen české specifikum), se jedná o některé dlouhodobě přetrvávající neduhy domácí kopané:

O zbytečnou hrubost na trávnících, což je, mimo jiné, projev nedostatku ohleduplnosti a respektu k protivníkovi, který ale může být zároveň spoluhráčem v reprezentaci, o časté a zbytečné simulování atd. atd. atd. 

Zvláštní kapitolou je jednání některých pořadatelů ve spolupráci s policií, jež někdy ústí v podle mě zbytečné střety s fanoušky, kteří v zásadě nejsou horší než ve vyspělých evropských zemích (ze všeho nejhorší jsou v tomto ohledu rasistické nadávky, například na adresu klubu z Edenu, jeden z nejodpornějších reliktů „starých časů“, na které by všichni slušní fandové fotbalu u nás rádi zapomněli).

Reprezentace, to ale není jen česká liga. Její úspěch by byl jen těžko možný bez fotbalistů, kteří hrají v zahraničních soutěžích. 

Jako příklad lze uvést brankáře Matěje Kováře (z německého mistra Leverkusenu) a Vítězslava Jaroše (Sturm Graz/FC Liverpool), obránce Vladimíra Coufala (anglický West Ham) a Davida Juráska (německý Hoffenheim a portugalská Benfica Lisabon), záložníky Tomáše Součka (znovu West Ham), Antonína Baráka (italská Fiorentina), Michala Sadílka (nizozemský Twente), Ondřeje Lingra (nizozemský Feyenoord) a Václava Černého (německý Wolfsburg) a útočníky Patrika Schicka a Adama Hložka (oba Leverkusen). 

Právě směs z domácí ligy, zejména osm slávistů, a zahraničních akvizic, jak se říká, je tím nejlepším, co může současný český fotbal nabídnout. Nakolik bude úspěšný, uvidíme.

Jakkoli bylo moje dosavadní hodnocení českého fotbalu spíše pozitivní, proč ostatně ne, kritických hlasů, někdy, myslím, dost samoúčelně, je v médiích nadbytek, srovnání s blízkým (Německo) i „dalekým“ zahraničím (Britské ostrovy) je stále obtížné. 

K pochopení toho, jakým fenoménem fotbal je a může být a jak jej lze dělat, stačí jediné: udělat si výlet do sousední Spolkové republiky, a nemusí to být zrovna na „gigant“ jménem Bayern Mnichov, kde jsme se byli před měsícem podívat se synem, klidně si zajeďte i na druhou Bundesligu, a rázem se ocitnete – ve všech ohledech – v tak trochu jiném světě, po kterém se Vám doma bude stýskat.

Velmi dobře lze ale dělat fotbal i doma, jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti z pražského Edenu (proto budu psát právě o něm). Slavia Praha je klub s velikou, nezřídka heroickou tradicí, jedna ze dvou českých fotbalových legend, což platí i o současnosti. 

O tom, že klub Pavla Tykače, vedený v posledních letech Jaroslavem Tvrdíkem s charismatickým Jindřichem Trpišovským na trenérské lavičce, pracuje ve všech ohledech výtečně, svědčí v první řadě atmosféra, která na stadionu panovala v posledním ligovém zápase proti Mladé Boleslavi. 

V zásadě vůbec nešlo o krásný fotbal a o jasné vítězství, nýbrž o to, že ačkoli tým ztratil domácí titul a jeho vedení, hráči i fanoušci nepochybně prožívali velké zklamání, panovala na stadionu i v jeho okolí fantastická, ne, nepřeháním, až karnevalová nálada, veliká radost a štěstí fandů, že mohou být se svým týmem, poděkovat mu za celou sezónu atd. 

Kdybych nevěděl, jak liga skončila, měl bych za to, že se v Edenu slaví titul, co titul, spíš tzv. double (vítězství v lize i v národním poháru), tak euforické to bylo.

Ještě cennější ale je to „okolo“. Slavia Praha nemyslí jenom na mužskou fotbalovou ligu, jakkoli je samozřejmě prioritní. Jde i o mužské béčko, o ženy, které slaví jeden úspěch za druhým, stejně jako kluci do sedmnácti let a dívky do osmnácti let (právě oběma mládežnickým mančaftům takřka vyprodaný Eden v neděli bouřlivě a zcela po zásluze aplaudoval).

A také o připomenutí slávistických tradic (letošní rok je, ve spolupráci s městskou částí Praha 10, „rokem Františka Pláničky“, jedné ze slávistických i českých/československých fotbalových legend s řadou různých akcí), o pečlivé budování symbiózy fotbalu, klubu/týmu a města...

Zkrátka o to, že fotbal je mnohem, mnohem víc než jen pouhý sport, jakkoli i ten patří sám o sobě k těm vůbec nejvýznamnějším sociokulturním fenoménům 20. a 21. století (stačí připomenout, píšu-li už o Slavii, jak organizovala vzpomínku na válečné veterány a padlé u příležitosti konce první světové války loni v listopadu atd.).

Shrnuto a podtrženo, když jsem v neděli večer z pražského Edenu odcházel, byl jsem, pokud jde o český fotbal, plný optimismu tak jako málokdy. Půjde-li to takto dál, říkal jsem si, má před sebou český fotbal moc hezké roky. 

Tento optimismus mi vydržel tím spíš, že mí kamarádi fandící Spartě, Plzni a také Liberci, odkud pochází moje žena a který řídí od letošního jara nový majitel, mladý muž s „kiplingovskou vizí“ Ondřej Kania, hlásili, že se na stadionech cítili podobně. 

Tak též by tomu tak bylo, kéž bychom měli pravdu. Bylo by to moc dobře, fotbal je totiž – ve sportu – fenomén, jakému ve světě není a nejspíš hned tak nebude rovno.