České lesy zachvátila sobecká mánie. Připomíná komunismus

Nejrůznější pomníčky, upomínající například na tragické události, stavěli lidé od nepaměti. I v Česku je jich celá řada. V posledních letech se ale z neznámých důvodů rozmohla jakási pomníková mánie, která v určitém smyslu překonává pomníkovou mánii z dob socialismu. Všímám si toho na mnoha místech v přírodě.

Komunisté stavěli podél silnic kamenné připomínky Velké říjnové socialistického revoluce a Vítězného února nebo zdobili města a vesnice sochami Lenina a Gottwalda. Dnes má však mnoho lidí potřebu stavět své vlastní pomníky, případně pomníky těch, o nichž si myslí, že si takovou poctu zaslouží. 

Problém je v tom, že se tito samozvaní stavitelé pomníků – podobně jako komunisté – většinou nikoho neptají na názor, zda s výstavbou právě takového pomníku ve volné přírodě souhlasí.

Zhruba před třemi lety najednou vznikl pomník u výhledu na známou hradní zříceninu Dívčí Kámen u jihočeského Třísova. Má upomínat na dva již zesnulé archeology, kteří v dobách socialismu vedli archeologický výzkum Dívčího Kamene a sousedního keltského oppida.

Nemám vůbec nic proti tomu, aby se připomínala jména archeologů, kteří jistě odvedli vynikající práci, za kterou si zaslouží uznání. A možná i pomník. Ovšem otázkou zůstává, zda by se mělo jednat o tak masivní stavbu, složenou ze dvou velkých kamenů a žulové desky (viz foto níže), clonící jeden z nejkrásnějších výhledů na Dívčí Kámen v Chráněné krajinné oblasti Blanský les.

Dříve bylo na místě ohniště, kde si čundráci nebo rodiny s dětmi pekli buřty. Dnes je ohniště zrušené, protože obdivovatelé zmíněných archeologů posypali prakticky celé prostranství bílými kameny a postavili na něm pomník o velikosti, za kterou by se nemuseli stydět ani mnozí komunističtí pohlaváři.

Znovu říkám, že nemám vůbec nic proti tomu, aby lidé věděli (a nezapomínali) na archeology, kteří zkoumali Dívčí Kámen i keltské oppidum. Ovšem „monstróznost“ této připomínky vyráží dech a má pro mnoho kolemjdoucích zcela opačný účinek, než jaký zřejmě autoři pomníku zamýšleli. Jednoduchá dřevěná cedule s nápisem by proklamovaný účel určitě splnila lépe.

Když se ptám některých známých – ochranářů z CHKO, jak mohli takový pomník možná až stalinského typu v tak krásné přírodě povolit, dostane se mi jednoduché odpovědi: „Někomu se to líbí, někomu ne...“

Jenže podobné novodobé pomníky nejsou v Blanském lese žádnou velkou výjimkou. A jak si všímám, jinak tomu není ani na mnoha dalších přírodních lokalitách v republice. Zdá se, jako by lidem tak trochu scházela pomníková mánie z dob komunismu.

Kolem nedaleké hory Kleť, nejvyššího vrcholu Blanského lesa, narazíte na celou řadu pomníků a pomníčků. Pochopit se určitě dají ty, které upomínají na tragická úmrtí a události, jež se odehrály přímo na místě. Takové v lesích a u cest vznikaly vždycky.

Jenže některé kleťské pomníky mají kolemjdoucím jen připomenout, že lidé, kteří zemřeli na úplně jiném místě, také rádi chodili na Kleť. Příkladem mohou být dvě velké cedule se zalaminovanými fotografiemi visící vysoko nad zemí v hlubokém lese na úpatí hory. Autoři pomníku tento památník vytvořili „na památku svých kamarádů“, kteří na „Kleť chodili“ a „něco tam vypili“, jak píší v doprovodném textu. Patří takové připomínky do volně přístupné přírody?

Další podobná připomínka vznikla dokonce přímo na vrcholu Kleti. Pozůstalí či kamarádi jednoho z milovníků hory zasadili na místě strom a pomocí oplocenky kolem něj vytvořili pietní místo. A opět je třeba dodat: člověk, kterého má tato pieta připomínat, nezemřel na Kleti. Jeho kamarádi či příbuzní jen chtějí (zřejmě na věky) připomenout jeho vztah k hoře.

I když je to možná lidsky pochopitelné, ani komunisté, kteří stavěli roztodivné pomníky na roztodivných a nevhodných místech, si na Kleti tenhle nešvar nedovolili. Vlastně jediným kleťským pomníkem (nebo spíše pomníčkem) z dob socialismu je malá bronzová deska na paměť cesty Jurije Gagarina do vesmíru, dokonale ukrytá mezi tújemi za plotem u televizního vysílače.

Největší pomníková mánie tak paradoxně nevznikla na Kleti za socialistických časů, ale až dnes, a to zejména v posledních několika letech. Ilustruje ji například i zasklená figurka „Krtečka“ na kopci pod Malou Kletí.

A k pomníkové mánii se paradoxně připojili i starostové čtyř podkleťských obcí, kteří před třemi lety nechali v lokalitě Nad výhledem instalovat poměrně monumentální kamenný sloup s kamennými lavicemi, který má být připomínkou faktu, že se na tomto místě setkávají čtyři obecní katastry. Nestačilo by tuto zajímavost připomenout třeba malým nápisem na jednom kameni nebo pařezu?

Na závěr se nabízí otázka, co mi na té pomníkové mánii, která se dnes odehrává nejen na Kleti, ale i v mnoha jiných přírodních lokalitách v Česku, vlastně vadí. Určitě se totiž najde řada lidí, kteří proti rostoucímu počtu „pomníků“ v českých lesích nic nenamítají, případně tento trend dokonce vítají.

Já si (ryze subjektivně) myslím, že současná pomníková mánie je projevem narůstajícího sobectví. Pokud pomník nestojí přímo na místě tragédie či úmrtí, pak si tvůrci nejrůznějších pomníků v českých lesích docela sobecky zabírají kus přírody sami pro sebe. A to nikoliv jen samotným záborem části lesa.

Sobečtí jsou především tím, že vlastně nutí ostatní návštěvníky přírody, aby si místa, která mohou mít jiní lidé spojená s vlastními zážitky či připomínkou, propojili výhradně se zážitkem nebo přáním autora pomníku. Už je nezajímá, že ke stejnému místu mohou mít jiní lidé úplně jiné asociace. A nepotřebují k tomu stavět pomník. Stačí jim na tom místě být. 

Kouzlo „vzpomínky“ či meditace v přírodě spočívá právě v tom, že ji nikdo jiný „nevidí“. Takzvaní „pomníkáři“ tohle kouzlo přírody ostatním lidem ruší nebo zcela berou. A proto jsou to sobci.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.