KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | V Braniborsku vyhrála SPD. Zvítězila ovšem AfD. Do těchto dvou vět lze shrnout výsledek nedělních voleb do zemského sněmu. V těsném souboji nakonec rozhodly dvě věci: strategie a taktika. V době, kdy jsou volby spíš plebiscitem o tom, co lidé rozhodně nechtějí, je realita vtěsnaná do skulin nepatrných významových odstínů mezi synonymy.
Rozdíl mezi výhrou a vítězstvím
Dvaašedesátiletý zemědělský inženýr Dietmar Woidke je ministerským předsedou Braniborska již 11 let. V cílové rovince vsadil vše na jednu kartu – oznámil, že pokud nevyhraje, opustí svůj post.
Sázka na loajalitu braniborských mu vyšla. Mají ho rádi, protože je jedním z nich – vyrostl na rodinném statku v malém okresním městě Forst na německém břehu Nisy, kde žije dodnes. A on má rád je: „Pokud jako premiér nemáte rádi lidi, zvolili jste si špatné zaměstnání,“ píše na svých osobních stránkách.
Jeho výhra však má trpkou příchuť. Ve srovnání s lídrem kandidátky AfD, Hans-Christophem Berndtem, je Dietmar Woidke pro voliče důvěryhodnější (46 vs. 22 procent), sympatičtější (46 vs. 21 procent) a kompetentnější (45 vs. 19 procent), přesto vyhrál jen o fous.
Do sněmovních lavic nakonec zasednou čtyři strany: SPD, AfD, BSW a CDU. Koalice s AfD je předem vyloučena, takže Woidkemu zbývají jako koaliční partneři jen křesťanští demokraté a Aliance Sahry Wagenknechtové.
Koalice s CDU by měla přesnou polovinu a při každém hlasování by musela získat podporu u opozice. Koalice s Wagenknechtovou dává početně větší smysl, ale ačkoli se jedná o levicovou stranu, její zaměření je natolik konzervativní, že by to pro liberální SPD nebylo lehké vládnutí, přestože v některých otázkách si Woidke s Wagenknechtovou mohou rozumět – oba jsou zastánci diplomatického řešení rusko-ukrajinského konfliktu. Na druhou stranu, téma ruské agrese na Ukrajině není předmětem zemské politiky.
A protože v politické realitě, v níž byla křesťanská demokratka nejlepší „zelenou kancléřkou“ a kde záleží na nuancích mezi synonymy, je možné vše, tedy i spojování nespojitelného; nelze zcela vyloučit ani možnost velké koalice.
Těžko si však představit, že by CDU opravdu přistoupila na holport se „chcimíry“ a znárodňovači z BSW. Znamenalo by to uříznout si pod sebou větev. A to si CDU nemůže dovolit.
Skutečným vítězem braniborských voleb je tedy Alternative für Deutschland. Oproti roku 2019 posílila její podpora o 5,9 procentního bodu. Získala blokační většinu, což znamená, že bez dohody s ní nebude možné jmenovat ústavní soudce v Braniborsku ani měnit tamější ústavu.
A je nejoblíbenější stranou nejen mezi voliči ve věku 16 až 24 let (32 procent), ale ve všech věkových kohortách až do 59 let včetně.
Woidkeho zachránilo jen to, že ve vylidněném Braniborsku tvoří boomeři (lidé starší 60 let) nejpočetnější skupinu obyvatel (35 procent z celkových 2,57 milionu).
Jsou země, kde se něco děje. A pak je Brandenburg…
…zpívá se v písni Rainalda Grebeho z roku 2005: „V Braniborsku, v Braniborsku, to opět kdosi napral do stromu. Ale co také dělat, když je ti sedmnáct, osmnáct v Braniborsku… Na kopci stojí tři náckové a marně hledají, koho by mohli zmlátit, v Braniborsku, v Braniborsku…“
Po pádu Železné opony se někdejší kolébka Pruska vylidnila natolik, že má dnes druhou nejmenší hustotu obyvatel ze všech spolkových zemí, přestože její centrální část tvoří předměstí – tzv. Speckgürtel – Berlína.
Braniborsko je placka, ale placka pitoreskní a půvabná, v níž se zrcadlí tři tisíce jezer a třicet tři tisíc kilometrů potoků a řek. Na jejich březích stojí malebná městečka a vesničky. Jediným „velkoměstem“ země je Postupim.
O to bohatší je Braniborsko na přírodní krásy – na třiceti procentech jeho území se rozkládají přírodní rezervace. Mezi braniborskou realitou a Berlínem, který je dírou do jiné dimenze, jsou jen malé geografické vzdálenosti. Přesto je z Braniborska do Berlína dál než ze Země na Měsíc – říká Juli Zeh, momentálně jedna z nejúspěšnějších německých spisovatelek.
Kdo by ho proto považoval za zaostalé, mýlil by se. Od roku 1982, kdy jsem byla v Braniborsku poprvé, se zde mnoho věcí změnilo k lepšímu. Podařilo se opravit skoro vše, co bylo během komunismu zanedbáváno a ničeno, kvalita života je navzdory nižším mzdám velice dobrá a když se touláte Lužicí, jezerní krajinou Uckermarku či barokními parky v Postupimi, nebo když se plavíte po řece Havel, nejednou se přistihnete u toho, že místním docela závidíte.
Braniborsko je také spolkovou zemí s nejmenším počtem rozvodů. Ti, kdo odsud neutekli, stejně jako ti, kdo se sem přistěhovali teprve nedávno, se zdají být docela šťastni.
Strategie a taktika: Díky, Olafe, ale radši ne!
Ve světle výsledků evropských voleb, kdy sociální demokraté získali v Braniborsku pouhých 15 procent, i průzkumů veřejného mínění, v nichž popularita SPD mezi voliči oscilovala kolem dvaceti procent, se Woidkeho výhra jeví jako zázrak. Ve skutečnosti se však zakládá na několika věcech, které souvisejí jen s ním a jeho osobností.
V první řadě je všeobecně oblíbený, dokonce i u voličů jiných stran, a 65 procent obyvatel Braniborska jej považuje za dobrého premiéra. Také zvolil dobrou strategii – celá jeho kampaň byla v zásadě nevysloveným, o to zjevnějším distancováním se od kancléře Scholze a zaměřila se na témata týkající se zemské, nikoli spolkové politiky.
Toto vše – v kombinaci s taktizováním voličů odhodlaných zabránit dalšímu vroubku na pažbě AfD i za cenu udělení mandátu straně, o níž nejsou přesvědčeni – nakonec stačilo na výše zmíněný „fous“. Vítězství AfD, která by skončila v opozici i v případě, že by do cílové rovinky doběhla jako první, to – jak je patrno výše – stejně nezabránilo.
Pokračující ofenziva „šmoulů“ a pláč Zelených
„Východ je modrý,“ řekla na veřejnoprávní ARD spolupředsedkyně strany Alice Weidelová. Po volbách v Sasku, Durynsku a nyní i v Braniborsku je zřejmé, že toto tvrzení není nijak přehnané. Přestože „Východ“ má svá specifika a je jiný než někdejší Západní Německo a počet obyvatel těchto tří spolkových zemí tvoří jen něco málo přes deset procent populace Německa, je docela dost možné, že vítězný pochod „šmoulů“ – jak se AfD říká kvůli její stranické barvě – bude pokračovat i v budoucnu, třeba během voleb do Bundestagu, které se konají za rok.
Je to cena za propast, kterou politické a mediální elity vykopaly mezi sebou a obyčejnými lidmi svým moralizováním (místo opravdu etického jednání a „žití“ svých údajných maxim), upřednostňováním ideologie před zdravým rozumem a vlastních názorů na svět před blahem a prosperitou celku.
Zelení se musí přiblížit životní realitě lidí a ukázat jim, jak demokracie dělá jejich životy lepší.
(Spolu)lídryně německých Zelených
Pokud by však někdo čekal, že nyní, když si Zelení sáhli na dno a za necelé čtyři měsíce utrpěli čtyři drtivé porážky – v Braniborsku nedosáhli ani pětiprocentní hranice potřebné pro získání mandátu – přijde cosi jako sebereflexe, čekal by marně.
„Já jsem je dříve volil,“ říká pětatřicetiletý Steffan. „Ale když je nyní slyším říkat, že za jejich neúspěchy mohou všichni ostatní a že jedinou jejich chybou je nedostatečná komunikace a vysvětlování, mám pocit, že nás všechny mají za úplné blbce, kteří akorát nepochopili, jak báječnou stranou jsou a jak famózní politiku dělají.“
I po volbách v Braniborsku jsme z úst Benjamina Raschkeho, jednoho ze dvou lídrů kandidátky Zelených, slyšeli slova o nedostatečné komunikaci jakožto jediné vadě na kráse „strany nerůstu“. A přestože mnozí Zelení na okresních kandidátkách vyzývali voliče, aby „zachránili“ zemi před AfD a volili kandidáta, který měl největší šanci (za tímto účelem dokonce vznikla iniciativa mladých progresivistů Taktisch Wählen), spolušéfka Zelených Ricarda Langová je jiného názoru.
„Pokud je pozornost zaměřena na taktickou volbu natolik, že jde vlastně jen o to, kdo je ve srovnání s AfD menším zlem, je to pro demokracii problém.“ Lidi tak nelze „nadchnout pro demokracii“, protože mnozí pak mají pocit, že je politika neslyší.
Zelení se prý musí na spolkové i zemské úrovni přiblížit životní realitě lidí, zejména těch na východě země. A neměli by se zaseknout jen na boji „proti pravici“, ale místo toho lidem ukázat, jak „demokracie dělá život lidí lepším“. Tolik Ricarda Langová.
Ještě trapnější byly spokojené úsměvy Olafa Scholze, který dva dny před volbami odjel do New Yorku na Summit budoucnosti pořádaný OSN. Právě absence „nejlepšího kancléře, jakého jsme kdy měli“ v celé braniborské kampani SPD zachránila sociální demokraty před dalším debaklem. Což znamená, že šanci na budoucnost mají jen v případě, že se zbaví lidí jako Scholz. I proto je třeba důsledně rozlišovat mezi výhrou a vítězstvím.
Braniborské volby byly také první porážkou CDU od chvíle, kdy strana oznámila, že do čela kandidátky pro spolkové volby 2025 postaví svého předsedu Friedricha Merze. 12 mandátů z 88 není moc, ale Braniborsko nikdy nebylo baštou křesťanských demokratů a hlasy mnoha nerozhodnutých voličů byly z „taktických důvodů“ uděleny Woidkově SPD.
Skokan roku: aliance agentky s teplou vodou
Čtrnáct mandátů získala BSW, aliance sdružená kolem Sahry Wagenknechtové. Výsledek nepřekvapivý, ovšem nepochopitelný – BSW totiž dosud nemá nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo politický program a její úspěch táhne jen Wagenknechtová sama.
Zlí jazykové dokonce říkají, že v určitých kruzích by BSW získala podporu, i kdyby na kandidátku nasadila zahradní nářadí. Wagenknechtová ovšem mluví mnoha lidem „z duše“ a v Braniborsku, kde dosud žije docela dost někdejších členů SED se sentimentálním vztahem k Rusku a centrálnímu plánování, to platí dvojnásob.
Nyní se nejspíš dostane do vlády nebo bude hrát roli opoziční divy, milostivě tolerující slabou koalici SPD a CDU. Pokud bylo hlavním cílem zastavit tzv. extremisty, je výsledek těchto voleb navzdory jásotu nad „porážkou“ AfD hořkou pilulkou. Není totiž ničím jiným než patem.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.