KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Nejtemnější představy lidí varujících před „posunem společnosti doprava“ se první zářijový den naplnily. Volby do zemského sněmu v Durynsku vyhrála AfD a s ní snad nejhorší figura celé strany, šéf durynské organizace Björn Höcke. V Sasku sice AfD skončila za CDU a po odhalení softwarové chyby nemá, na rozdíl od Durynska, ve sněmu blokační menšinu, pro křesťanskodemokratickou unii je to však Pyrrhovo vítězství – získala 41 mandátů, Alternativa 40. Vzhledem k vyloučení možnosti spolupráce s AfD to pro CDU znamená vytvořit vládu s levicí.
Je tento výsledek překvapivý? Pro realisty ne. Pro ty, kdo věřili, že tomu zabrání semknutím, skákáním na náměstích pod hákovými kříži (samozřejmě přeškrtnutými), osočováním sympatizantů Alternativy a dostatečnou hustotou rozmístění samolepek FCK AFD na pouličních sloupech, určitě ano. Někteří a některé z nich proto volební neděli obrečeli – i před fotoaparáty a kamerami médií.
Je proč brečet? Jak se to vezme. Při bližším zkoumání osobnosti Björna Höckeho, kterého mnozí označují za „skutečného šéfa AfD“, by se téměř nabízela kladná odpověď.
Štíhlý árijec mladistvého vzhledu, který při psaní svých projevů rád sahá do zlatého fondu hesel z doby národního socialismu a nijak se netají svým revizionistickým pohledem na německou minulost, má ve straně svůj věrný fanklub. A poslední volební výsledek jeho organizace jej opravňuje dělat si uvnitř AfD nároky na větší vliv.
Na druhou stranu, není rozumné klást mezi AfD a Höckeho rovnítko, a i mezi voliči Alternativy tvoří většinu ti, kteří ji volí jemu navzdory.
Durynsko je velmi malé, z 1,66 milionu oprávněných voličů šlo k volbám 1,2 milionu a svůj hlas dalo Alternativě celkem 408 tisíc z nich.
Ve volebním obvodu, za který kandidoval, se Höckemu (již potřetí) nepodařilo získat přímý mandát. Tentokrát prohrál v souboji s kandidátem CDU, Christianem Tischnerem, který jej předběhl o 4,1 procentního bodu. A to si volební obvod Greiz II Höcke vybral speciálně proto, že v něm měl největší šance vyhrát.
Do durynského zemského sněmu přesto usedne. Jeho vlastní výsledek ovšem naznačuje, že mnoho lidí tento chlápek – hlásající z tribuny nacistickou frázi „Vše pro Německo“ či fantazírující o „organickém tržním hospodářství“ založeném na rasově-biologických základech – odpuzuje.
Durynskou AfD klasifikoval Spolkový úřad pro ochranu ústavy jako „prokazatelně pravicově-extremistickou“, v hledáčku úřadů je také samotný Höcke. Zábavný fakt: v obvodu Greiz II soupeřili o mandát dva gymnaziální profesoři dějepisu – i Höcke totiž kdysi stál za katedrou, jeho aprobací byl vedle dějepisu i tělocvik.
V letech 2011 a 2012 vyšlo v plátku Volk in Bewegung, vydávaném NPD (dnes Heimat) – stranou považovanou odborníky i Spolkovým úřadem na ochranu ústavy za navazující na tradici NSDAP – několik článků jakéhosi Landolfa Ladiga.
Od roku 2013 – tedy v době, kdy Höcke začal dělat kariéru v AfD – se po Landolfovi slehla zem. Sociolog Andreas Kemper, který se AfD a Höckem podrobně zabýval, provedl analýzu Landolfových textů, a našel řadu paralel s pozdějšími projevy Björna Höckeho: oba autoři používají velice specifické termíny a unikátní slovní spojení, které nelze najít jinde. Dokonce se dopouštějí stejných chyb, například zkomolení názvu jedné knihy.
Podezření, že Landolf Ladig je alter egem tou dobou ještě státního zaměstnance, studijního rady Björna Höckeho, šetřily nejen spolkové úřady, ale i předsednictvo AfD, tehdy vedené Frauke Petryovou. Pokud tomu tak je, má Höcke přímou linku na šéfa NPD, který – což je jistě jen shoda náhod – bydlí šest kilometrů od nynějšího Höckeho bydliště.
Přes řadu důkazů Höcke popírá, že by on a Landolf Ladig byli tatáž osoba. Všem, kdo by šířili tuto údajnou nepravdu, hrozil BH soudem. Své hrozby však nikdy nerealizoval.
Jen je nechte, ať se bojí
Alternative für Deutschland, podobně jako jiným populistickým stranám v Evropě, se často předhazuje, že ve svůj prospěch využívá strach voličů: z cizího, ze ztráty identity, z otevřené společnosti a otevřených hranic, ze ztráty své prosperity.
Žádná řešení nepřináší – říká se. Jenom skrze ústa svých politiků a své informační kanály prohlubuje existující obavy a důmyslně rozdmýchává nové fobie.
A lidé na to slyší – říká se hned poté. Hlavně ti méně vzdělaní, méně bohatí, méně úspěšní, méně zcestovalí a méně zkušení, co se kontaktů s jinakostí týče. A tak volí populisty, kteří předstírají, že jejich strachům rozumí, a nabízejí snadná řešení, jak se před těmito strachy schovat do bezpečí důvěrně známého, vyzkoušeného, ověřeného... a nutně anachronického.
Také se říká, že lidé z Východu – „die Ossis“ – jsou poznamenáni komunismem a touží po silné ruce. Že nerozumějí demokracii a tendují k totalitě. Rovněž že jsou méně tolerantní, že ze změny režimu vyšli jako poražení, že vydělávají v průměru méně než jejich spoluobčané na západě země a jsou častěji postiženi chudobou. A občas se lehce naznačuje, či dokonce na plná ústa říká, že jsou obyvatelé „Ossilandu“ poněkud zaostalí a hloupí.
Einstürzende Brandmauern – protipožární zdi se hroutí
Málokdo už si uvědomuje, že se strachem jako se strategickým nástrojem k získání politických cílů nepracuje pouze Alternativa. I etablované občanské strany a kultivovaní zástupci „čtvrté velmoci“ či občanské společnosti straší, až se jim od úst práší: zánikem světa následkem klimatické krize počínaje a návratem nacismu 2.0 konče.
A tak se pochoduje a demonstruje a manifestuje za budoucnost, za nerůst, za klimatickou spravedlnost, za demokracii, proti náckům, proti pravici, za Gazu či za to, že žádný člověk není ilegální. A především se staví tzv. Brandmauern – protipožární zdi, přes které se s extremisty – těmi vpravo – nemluví a nejedná, leda tak pokřikuje a píská. A přes které čas od času přelétne vejce, shnilé rajče, brambora nebo dlažební kostka.
Slzy roněné již od nedělního večera dodnes nad výsledkem voleb v Sasku a Durynsku jsou pláčem nad ruinami těchto zdí vystavěných napříč společností. Ale je nakonec dobře, že spadly. V ignorování AfD, a tudíž i výsledku voleb, se totiž skrývá nebezpečí devalvování demokracie a jejích principů v očích voličů (o prvovoličích ani nemluvě).
Strategie protipožárních zdí se ukázala nejen jako nefunkční, ale dokonce jako kontraproduktivní: věčné prodlévání v opozici, nulová účast na rozhodování (a tedy i zodpovědnosti za chod země), vykázání z politického dialogu – toto vše dává AfD punc oběti, toho pravého a jediného zastánce slabých, bezhlasých, opomíjených a pro mnohé nositele té jediné „pravdy“.
Kromě toho jsou skutečným cílem protipožárních zdí a izolace AfD nikoli samotná Alternativa, ale křesťanští demokraté, kteří jsou tak nuceni tvořit koalice se stranami na levé straně politického spektra. Jediná další přijatelná pravicová strana, FDP, je dlouhodobě příliš slabá a po účasti na semaforové vládě nejspíš ztratí nejen mandáty, ale i jakoukoli relevanci. Výsledky posledních voleb tomu napovídají.
Území, na které se nesmí
Obávám se však, že velké části voličů i členů Křesťansko-demokratické unie uniká podstata politické manipulace ukryté pod omítkou protipožárních zdí. Mimo jiné proto, že dlouhodobou strategií CDU/CSU bylo nedopustit vznik a existenci politického subjektu, který by byl víc vpravo než ona sama. Na politické mapě Německa je území napravo od CDU již desetiletí označené nápisem „hic sunt leones“ – zde jsou lvi.
Zemská politika je jiná než ta federální a zabývá se mnohem více praktickými a organizačními záležitostmi všedního dne (v tom se do jisté míry podobá krajské politice v Česku).
Je mnohem pragmatičtější a mnohem méně ideologická. Přesto může nerespektování přání drtivé většiny saských a více než 60 procent durynských voličů obrátit kurz doprava a koalice s levicovými subjekty poškodit CDU nejen u jejích saských a durynských voličů, ale i za hranicemi těchto spolkových zemí. Riziko poškození dobré pověsti ovšem hrozí i v případě (dosud odmítané) spolupráce s AfD.
Co s tím, paní Neumannová?
Izolace nepříjemných politických subjektů je nedemokratická, protože izoluje také jejich voliče, kteří jsou v demokratickém zřízení součástí skutečného nositele moci – lidu neboli suverénu. Strategie, které poškozují samotnou podstatu demokracie a navíc nefungují, je třeba opustit a zkusit něco nového, protože kdo nic neriskuje, také nic nezíská.
Srovnání s Výmarskou republikou neobstojí snad v žádném ohledu. Představa, že země zmítaná před sto lety hyperinflací, hospodářskou krizí a násilnými střety mezi levicí a pravicí je stejná jako současná demokracie s funkčními soudy a institucemi, je zcela mylná a zakládá se na povrchním chápání historie.
Proto je nejvyšší čas přestat se bát. A zkusit s AfD mluvit, jednat, nabídnout jí spoluúčast na moci výměnou za ideologické kompromisy a doopravdy s ní politicky soutěžit, snažit se hledat řešení. Byť se skřípáním zubů.
A buď se ukáže, že Alternativu lze integrovat do politického systému Spolkové republiky a konstruktivně s ní spolupracovat – a nechat ji zároveň nést i spoluzodpovědnost za výsledek.
Nebo se v tomto procesu odhalí, že je AfD spíše myšlenkovým hnutím než politickou stranou. Že je kvůli ideologické zarputilosti neschopná ustoupit z těch pozic, které jsou právem vnímány jako neslučitelné se Základním zákonem (Grundgesetz alias spolkovou ústavou) a netouží pracovat pro své voliče v každodenní politické praxi.
Ať už to dopadne tak nebo tak, výsledek bude jistě lepší než univerzální (hnědá) omáčka, kterou je německá politická realita přelitá již téměř dvě desítky let.
