Víc peněz i pohybu: Proč nás Maďaři a Nizozemci strčí na každé olympiádě do kapsy

Zvlášť Maďarsko, se kterým má Česko společnou historii, představuje nepochybně v Evropě sportovní fenomén. A nejde zdaleka jen o to, že Maďaři získali v Paříži 19 medailí a o něco málo početnější Češi jen 5. Maďarsko totiž v poměru ke své velikosti vozí vysoký počet medailí dlouhodobě, prakticky už od začátku moderních olympiád, a patří v přepočtu na obyvatele k nejúspěšnějším zemím vůbec.

Před třemi lety v Tokiu stálo na stupních vítězů 20 Maďarek nebo Maďarů, celkově získali Maďaři od roku 1896 na letních i zimních olympiádách celkem 540 medailí, tedy dvakrát víc než Česko a Československo (274). Maďarsko se navíc může pochlubit tím, že získalo nejvíc medailí z letních olympiád ze všech zemí, které nikdy vlastní olympijské hry nepořádaly.

A nedá se přitom říci, že to byla jen zásluha plaveckých sportů, v nichž Maďarsko obzvlášť vyniká. Kromě plavání a vodního póla, v němž jsou Maďaři trojnásobnými olympijskými vítězi, vozili a vozí maďarští sportovci medaile například ze šermu, kanoistiky, gymnastiky, atletiky a dalších sportů.

Jak je to možné? Proč právě Maďarsko, které rozhodně nepatří k nejbohatším zemím v Evropě, tak vyniká ve vrcholovém a zvlášť olympijském sportu? Důvodů bude zřejmě víc.

Maďaři se někdy chlubí tím, že se obecně hodně hýbou, plavou, běhají a především jezdí na kole. Podle některých průzkumů jsou dokonce společně s Nizozemci největšími vyznavači cyklistiky v Evropě. A fyzická „odolnost“ národa je údajně základním předpokladem pro výchovu úspěšných sportovců.

Druhým důvodem sportovních úspěchů Maďarska ale může být i určitá pýcha na bohatou olympijskou tradici země a z toho vyplývající touha si tuto pověst udržet. Jen v málo zemích na světě je tak sledovaný žebříček medailově nejúspěšnějších zemí jako právě v Maďarsku, které v Paříži skončilo na 14. místě a přeskočilo i takové země jako třeba Španělsko či Brazílie.

Protože na pověst malého, ale sportovně nesmírně nadaného národa mohou být Maďaři hrdí prakticky po každé olympiádě, stát má pečlivě propracovaný program olympijské přípravy a investic do sportu, zejména mládežnického. Neexistuje sportovní akce či událost, která by měla v Maďarsku větší prioritu než olympiáda. „Dobrý výkon na olympijských hrách je v Maďarsku považován za hlavní zdroj národní hrdosti,“ píše se na portálu Quora.

K tomu se přidává ještě jedna málo známá věc – a sice to, že Maďarsko si své olympijské medailisty cení (co se týče odměn) vůbec nejvíc na světě!

Zlatý olympijský medailista dostane po hrách v Paříži od maďarského státu odměnu v přepočtu 148 362 amerických dolarů (3,5 milionu korun). Za „stříbro“ je odměna 105 930 dolarů a za bronz 84 566. Pro srovnání – pořadatelská Francie dává za zlatou medaili 86 319 USD a Spojené státy odmění své zlaté olympioniky částkou „jen“ 35 000 USD. Českým vítězům olympiády náleží odměna 105 000 USD (2,4 milionu korun).

Ať už si každopádně o maďarském systému přípravy olympioniků i způsobech jejich motivace myslí kdokoliv cokoliv, jisté je, že se z hlediska počtu medailí jedná o systém úspěšný, mnohem úspěšnější než v Česku. Za celou moderní historii olympijských her je Maďarsko po Bahamách a Finsku třetí nejúspěšnější zemí v počtu olympijských medailí na obyvatele.

U druhých dvou zmíněných států hrají ale na rozdíl od sportovně komplexního Maďarska roli i určitá specifika jako výrazně převažující finské úspěchy u zimních sportů a bahamská kombinace malého počtu obyvatel (400 000) a vysokého počtu olympijských medailistů v atletice. Bez započtení těchto extrémů by Maďarsko nemělo ve sportovním světě konkurenci.

Druhým příkladem úspěšného olympijského programu však může být i Nizozemsko. Typicky oranžových nizozemských dresů se dnes na různých sportovních akcích i na stupních vítězů objevuje tolik, že může člověk snadno získat pocit jejich totální sportovní nadvlády. A platí to i na olympiádě.

Nizozemsko se 17,8 miliony obyvateli získalo v Paříži 34 medailí, z toho 15 zlatých. V medailovém pořadí skončila tato relativně malá země na šestém místě za domácí Francií. Jestli se ale o Maďarsku mluví jako o zemi plavců, vodních pólistů, šermířů a gymnastů, pak Nizozemci mohou nabídnout ještě výrazně širší „portfolio“ olympijských sportovců, a to zejména v kolektivních sportech. A právě v tom je nizozemský příklad prakticky ojedinělý.

Zatímco Maďaři se z kolektivních sportů objevili pouze na olympijském turnaji ve vodním póle, kde skončili čtvrtí, relativně malé Nizozemsko se kvalifikovalo na olympiádu i v házené, volejbalu, vodním póle (ženy) a pozemním hokeji (ženy i muži), přičemž turnaj pozemních hokejistů i hokejistek země tulipánů vyhrála a pólistky získaly bronz.

Když k tomu připočteme, že Nizozemci dlouhodobě vynikají i ve fotbale, zdá se, jako by nizozemští sportovci a sportovkyně dokázali vzácným způsobem kombinovat „balkánské“ nadání ke hře s míčem s nadáním k individuálním disciplínám. Na olympiádě získala země s 17,8 miliony obyvateli tři medaile z kolektivních sportů a 31 z těch individuálních od plavání přes atletiku až k cyklistice.

Otázka, co za takovým sportovně komplexním úspěchem vězí, je o to složitější, když si uvědomíme, že takový počet medailí vozí Nizozemci z olympiád dlouhodobě – z Tokia jich v roce 2021 přivezli 36. Zároveň se ale dokáží kvalifikovat na hry prakticky ve všech kolektivních sportech. Jak je to možné?

Sportovní publicistka Marian Rijková se po skončení pařížské olympiády rozhodla přijít „nizozemskému sportovnímu zázraku“ na kloub. A přitom dospěla jen k málo podobnostem s příkladem Maďarska. 

Jednou z nich je vztah k cyklistice a pohybu na čerstvém vzduchu jako prostředku k tomu, aby v zemi vyrůstaly sportovní talenty. Průměrný Nizozemec ujede na kole ročně asi 850 kilometrů, zatímco Belgičan šlape v průměru něco přes 300 kilometrů za rok a Francouz méně než 90 kilometrů. „Nizozemské děti jezdí v bezpečných podmínkách na kole do školy i do sportovního klubu, a tím získávají kondici a sílu,“ píše Rijková.

Druhým důvodem úspěchu je podle ní emancipace nizozemských žen a jejich stále větší podíl na medailových olympijských žních. Nizozemky se v poslední době doslova vrhly na sport a sbírají jeden úspěch za druhým, čímž pomáhají nizozemskému sportu jako celku.

Zatímco ve většině jiných zemí vozí medaile z olympiády především muži, v nizozemském případě je už od olympiády v Sydney (2000) medailový příděl ze 70 % ženskou záležitostí. K tomu Nizozemkám pomáhá i jedna důležitá výhoda – fyzické parametry.

V žádné jiné zemi se v průměru nerodí tak vysocí lidé jako v Nizozemsku. Průměrná Nizozemka je o 4 centimetry vyšší než průměrná Belgičanka a dokonce o 6 centimetrů vyšší než průměrná Francouzka. 

Ani tahle kombinace fyzických parametrů, emancipace a odhodlání nizozemských žen by ale zřejmě nestačily k tomu, aby se na posledních olympiádách Nizozemsko pravidelně umisťovalo mezi sedm medailově nejúspěšnějších zemí světa. 

Potřeba jsou také peníze a jasný program, což má tato země opět společné s Maďarskem.

 Před 25 lety si nizozemská sportovní organizace NOC*NSF stanovila ambiciózní cíl dostat se mezi 10 medailově nejúspěšnějších zemí na olympiádě a dlouhodobě se tam udržet. Od té doby se nizozemské veřejné investice do vrcholového sportu více než ztrojnásobily – z tehdejších přibližně 95 milionů eur na olympijský cyklus na téměř 300 milionů.

V Nizozemsku má status elitního sportovce stejný počet mužů jako žen. Protože je však úroveň mezinárodního ženského sportu v mnoha disciplínách relativně nižší než úroveň mužského sportu, těží elitní atletky z ambiciózní politiky více než jejich mužští kolegové.

Co z příkladů Maďarska a Nizozemska, evropských sportovních „tygrů“, vlastně vyplývá jako možná inspirace pro Českou republiku? Možná nic víc než to, že každá země si zřejmě musí ve snaze získávat více olympijských medailí zvolit svou vlastní cestu, vycházející z místních specifických podmínek.

To, co ale mají Maďarsko a Nizozemsko jednoznačně společné, je jasný plán, čeho chce země na olympiádách dosáhnout a jaká cesta k tomu vede. A detaily tohoto plánu, včetně státních investic do sportu, se pak beze zbytku dodržují. 

Každý neúspěch projde důkladnou analýzou s cílem napravit chyby. Komu by to připomínalo jakousi „demokratickou obdobu“ státních olympijských programů některých totalitních zemí, včetně Ruska, zřejmě by nebyl daleko od pravdy.

Dalším společným jmenovatelem úspěchu obou států v olympijských sportech je (jak vyplývá z dostupných analýz) záliba obou národů nejen v již zmiňované cyklistice, ale obecně v běžném (civilním) pohybu na čerstvém vzduchu. Může to být samozřejmě náhoda, ale faktem zůstává, že Nizozemci ani Maďaři rozhodně nejsou národy „peciválů“.

Na závěr ovšem zbývá ještě jedna důležitá otázka. K čemu je to vlastně všechno dobré? Vyplatí se státu investovat tolik peněz a logistiky do toho, aby se malá země mohla chlubit tím, že získala více olympijských medailí než některé velké státy? A to třeba i ve sportovních odvětvích, která jinde nejsou příliš populární?

Jak se zdá, v Maďarsku a Nizozemí o tomto způsobu budování pocitu „národní hrdosti“ nikdo nepochybuje, jakkoli je jeho celkový přínos pro společnost a její zdraví sporný. Sportovně úspěšní Maďaři mají například naději na dožití (76,9 roku) jednu z vůbec nejnižších v Evropě. Nizozemci se v průměru dožívají 82, Češi 80 let. Průměr EU dosahuje 81,5 roku.

To ukazuje, že úspěchy vrcholových sportovců nemusejí nutně korespondovat s celkovým zdravím národa, roli zde zjevně hrají i jiné faktory než sport. A v tomto ohledu na tom Češi, kteří přivezli z Paříže jen 5 olympijských medailí, zase nejsou tak špatně.