KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Na dálnici D1 přibyly další značky zakazující vjezd těžkých nákladních vozidel do levého pruhu. Proč ale stát nepřistoupí k plošnému zákazu přinejmenším v dopravní špičce ve všech místech, kde jsou jen dva jízdní pruhy v jednom směru? Neukáznění řidiči těžkých souprav svým chováním ohrožují ostatní účastníky silničního provozu i sami sebe. Jejich argumenty o nesnesitelnosti jízdy v koloně dalších těžkých souprav nemohou obstát.
„Tiráci“ na silnicích dnes a denně zakouší tvrdý chlebíček. Míra stresu, kterému jsou vystaveni, převyšuje průměr jiných povolání. Tlak na jejich pracovní výkony jak ze strany majitelů spedičních firem, tak i různých zákonných pravidel je monumentální a představa povolání profesionálního řidiče jako romantické záležitosti z oblíbené „osmdesátkové“ stolní hry „Kamionem po Evropě“ je už dávno pryč.
Řidičský průkaz mohou nicméně dostat pouze svéprávní lidé, a svéprávnost předpokládá také svobodnou volbu povolání – včetně toho kamioňáckého, které není vůbec špatně placené. S tím automaticky souvisí akceptace i těch méně příjemných aspektů zaměstnání, jako je jízda v kolonách. Neumím si představit, že by se například řidič linkového autobusu rozhodl nezastavovat v některých stanicích, protože se mu do nich nechce brzdit.
Artisté se čtyřiceti tunami za zády
„Se zákazem předjíždění na téměř celé dálnici D1 zásadně nesouhlasím. Lidé si neuvědomují, že řidiči kamionů musí dodržovat hned několik pevně daných pravidel, které nás nutí při cestě spěchat, například kvůli povinným zastávkám. Proto, abychom stihli dojet na předem určené odpočívadlo, je zapotřebí dodržovat vysoký rychlostní průměr. Pokud tedy delší dobu pojedeme za pomaleji jedoucím tahačem, ztrácíme tím drahocenné minuty a hodiny, z nichž následně plynou vysoké pokuty,“ vysvětluje kamioňácká youtuberka, která si říká Amazonka.
Dovolím si nesouhlasit. Jede-li jeden kamion 85 km/h a druhý, který ho chce předjet, 86 km/h – což je obvyklá praxe vídaná na našich dálnicích dnes a denně (těžké nákladní vozy mají povinně omezovač rychlosti nastavený na 85 km/h, maximum se ale může drobně lišit, pozn. red.) – je i na delší štrece rozdíl v dojezdovém čase minimální.
Řidiči kamionů se chovají často doslova nepříčetně. To, že vám někdo pošle monstrózní vozidlo do cesty těsně před autem, se asi dá tolerovat u řidičů městských autobusů, protože ve městě se jezdí celkově výrazně pomaleji a člověk s tím podvědomě počítá.
Když ale frčíte předepsanou stotřicítkou po dálnici a třicet metrů před vámi si to do levého pruhu bez varování namíří mnohatunová souprava jedoucí o „předpisových“ 45 km/h pomaleji, klepe na dveře apokalyptický výjev. I když se šťastnou náhodou vůbec nic nestane, dochází tímto stylem k neustálému narušování plynulosti provozu.
Výjimečně zvrhlým kouskem jsou – kamioňáckým slangem řečeno – tzv. „akvabely“, tedy dlouhodobá synchronní jízda dvou těžkých souprav vedle sebe, ideálně v kopci. Člověku se až nechce věřit, že by tuto zvrhlou choreografii nevytvářeli někteří géniové volantu naschvál.
Ještě povedenějším a frekventovanějším kouskem z repertoáru dálkových šoférů je také zahájení předjíždění doslova na dohled začátku třetího stoupacího pruhu, kam by předjížděný mohl v klidu zajet a nebránit v cestě kolegovi.
Máslo na státní hlavě
Jestliže tepu zlovolnost některých členů stavu kamioňáckého, nelze nezmínit ani příslovečné „B“. Česko je ze své geografické podstaty tranzitní zemí, přes kterou non-stop putuje všemi směry ohromné množství zboží. Jakkoliv jsme státem s nejhustší železniční sítí na světě, děje se tak z velké části po silnicích a dálnicích. Tomuto zatížení ale na většině míst neodpovídá příslušná infrastruktura.
Když byla před nedávnem po řadě zpoždění dokončena rekonstrukce páteřní D1, všichni úředníci se plácali po zádech, jak to pěkně zvládli. Tak nějak ale zůstalo mimo slavnostní tisková prohlášení, že česká „Route 66“ by potřebovala především rozšířit – tři proudy v jednom směru na několika kilometrech za Prahou jsou žalostně malou náplastí, nemají je ani důležité obchvaty velkých měst.
Praxe je taková, že pravý jízdní pruh důležitých úseků dálnic je od soumraku do úsvitu takřka výhradně okupován náklaďáky, takže ostatním řidičům zbývá přetlačovaná v levém pruhu.
Zcela poddimenzovaná je kapacita odstavných parkovišť, takže povinně odpočívající řidiči odstavují své kamiony na každém volném centimetru dálničního asfaltu, který bezprostředně (teoreticky) nekoliduje s projíždějícím provozem. Jde například o sjezdy z dálnic a nájezdy na ně, příjezdy k čerpacím stanicím, nouzová stanoviště za postranní čárou a podobně.
Ale naopak i řidiči osobních aut připravují kamioňákům tisíce krušných momentů v čele s oblíbenými „myškami“ a prudkým brzděním před mnohatunovými kolosy jako odplatu za údajné předchozí příkoří, které se na nich vůdce trucku dopustil. To musí být, slušně řečeno, opravdu na hlavu.
U sousedů bez pardonu
Problémem Česka je obecně sklon k různým „švejkovinám“, a týká se to i předjíždění kamionů. Na Slovensku, ve Slovinsku a částečně i v Itálii platí zákaz předjíždění kamionů absolutně, v Německu, které je stejně jako ČR silně zatíženo tranzitní dopravou, mají například šoféři nákladní dopravy na předjetí 45 vteřin, jinak jim hrozí masivní sankce.
Zákonodárce se takto snaží odbourat hlavní problém – kdyby kamion předjel kolegu během několika okamžiků, asi by nikdo neprotestoval. Jenže malý rozdíl v rychlosti předjíždějícího a předjížděného vozidla dokáže manévr běžně prodloužit na dlouhé minuty, během kterých přihlížejícím řidičům osobáků tečou nervy a mají potom sklon k nebezpečnému chování.
Absolutní zákaz předjíždění pro kamiony je jistě velmi citlivé téma, které má spoustu souvislostí. Jeho odpůrci z řad zájmových sdružení dopravců s oblibou používají argument, že jedna „vlekoucí se avie“ v pravém pruhu po dálnici může celý štrůdl kamionů zpomalit či úplně zastavit.
Nic takového jsem ale při četných cestách po evropských zemích, kde platí plošný zákaz předjíždění kamionů, neviděl a prudké dobrzďování za kamiony náhle vybočivšími vlevo tam prakticky neexistuje – na rozdíl od Česka.
