KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Dnešní auta obsahují desítky funkcí, která řidičům měla ulehčit život, ve skutečnosti ho ale spíše otravují. A přibývají další a další funkce. Jsme jako žába v hrnci se studenou vodou postaveném na sporák. Všechny ty údajně skvělé funkce nakonec uvaří naši svobodu pohybu.
Včera ráno jsem jel novým čínským MG do Brna. Sáhl jsem na dveřní kliku správným způsobem, aby se auto odemklo a rozvalil se v sedačce. Zapnul jsem pás, foukl do povinného detektoru alkoholu (večerní čtyři popracovní piva kupodivu nebyla znát), systémy naběhly a zelená kontrolka READY se rozsvítila.
Antialko „buzerovina“ je v autech povinná už od roku 2028, ale pořád jsem si na ni nezvykl. Šlápl jsem na pedál, ale prudivý ukazatel dojezdu opticky zařval, že do cíle nedojedu bez dobití.
Jede to samo
Tak jsem si vystál frontu u veřejné nabíječky, protože na elektriku v roce 2035 jezdíme všichni, kromě těch, kteří si v roce 2024 prozíravě koupili jedny z posledních spalováků. Dobil jsem tedy baterky, naklikal adresu progresivní milenky a vyrazil.
Městem jsem se motal raději manuálně, v zemích zamrzlých v technologickém pravěku, jako je ta naše, je to lepší. Po ruském bombardování Žižkova a Strašnic se navíc na autonomní řízení ve městech nedá spolehnout. Jaký to propastný rozdíl od dynamické Albánie, kde se manuální řízení používá jen v chudé hraniční oblasti s Černou Horou.
Obecně mám ale autonomní řízení rád. Když jsem najel na D1, přepl jsem na autopilota, kochal jsem se krajinou bez řepky a online sledoval dění na podtatranské frontě. A byl rád, že jsem starej a do armády rachiticky vypadající muže nad padesát neberou.
Všechna autonomně (samočinně) řízená vozidla jezdila v poslušných vláčcích jako vagónky za sebou. Vlastně jde spíš než o auta o moduly lišící se kromě značky na kapotě jen tím, kolik se dovnitř vejde lidí, a tedy zda jde o autobus, nebo nějakou menší rodinnou kapsli.
Bez kontroly pod kontrolou
Kapsle komunikují mezi sebou, takže spolu vždy vytvoří ad hoc informační síť, jejímž prostřednictvím na sebe budou „práskat“ různé informace – někdy i užitečné. Třeba že první auto spatří nehomologovanou živou srnu olizující sůl z vozovky a prozradí to autům v koloně. Srnu tedy sejme jen to první, ostatní pokračují v jiném pruhu.
Funguje také komunikace mezi vozidly a infrastrukturou využívající systémy počítačového vidění. Jsou tu dokonce i funkce schopné měřit mozkovou aktivitu řidiče, předvídat jeho chování a zabránit mu v nebezpečných jízdních praktikách. Jenže kdo by dnes na dálnici řídil vlastnoručně auto, když nemůžete jet víc jak sto třicet?
Jízda bez zásahů řidiče je přesto dost ožehavé téma. Auta se například musí v neočekávaných situacích rozhodovat, který život je pro ně cennější. Téma se propírá na sítích neustále, zvláště od minulého týdne, kdy školní autobus přejel na nedokončeném obchvatu Prahy tu malou holčičku, která na asfalt vběhla za přejetým pejskem. Počítač situaci vyhodnotil tak, že je lepší přejet jedno dítě než zabít více dětí v autobuse nárazem do svodidel nebo to napálit do protijedoucího auta.
Je to stále problém, etický i obchodní. Zachránit řidiče a spolujezdce, nebo jiné účastníky silničního provozu? Pokud by odpověď zněla řidič, šlo by o eticky a legálně velmi spornou záležitost, kdyby se však autonomní vozidla snažila v první řadě ochránit ostatní, mohlo by to ohrozit jejich prodeje. Dnes si jen těžko někdo koupí vůz, který si více váží životů jiných lidí než svého vlastníka.
Automobiloví neandertálci
Znám ale ještě pár kolegů z branže, kteří si raději auto řídí sami. Musí se ale mít na pozoru hlavně před sebou samými. Stává se jim často, že si jejich jízdních originalit všímá Velký bratr. Takové, kdysi normální vybočení z předepsané kolony nepředepsanou rychlostí je dnes neprodleně zaznamenáno, údaje se online odesílají na servery správních orgánů, ty obratem vygenerují pokutu a rovnou ji strhnou z účtu spolu se zbývajícími trestnými body. To se stalo minulý měsíc kolegovi Tomášovi Dusilovi z časopisu Zaniklá sláva spalovacích motorů.
Kličkoval někde na D5 u Zbiroha a u Holoubkova mu byl řidičák deaktivován a autonomní řízení, které se bez ptaní aktivovalo, ho dovezlo na nejbližší záchytné parkoviště. Tam si ho vyzvedla jeho milovaná Ingrid a měl pár dní doma velké mrzení. Truchlit ale není čas. Všechno má své pro a proti. Výhoda byla, že jsem za milenkou přijel včas a Karel mi tak mohl ukázat naši novou ložnici.
Chceme takovou budoucnost?
Tolik chmurná vize budoucnosti. Ve srovnání s tím, co možná přijde, jsou dnešní systémy držící vás násilně v jednom pruhu nebo vypínající motor bez dovolení procházka svobodnou krajinou. Lze jízdní svobodu ještě zachránit? Lze, jděte k eurovolbám a nevolte: Motoristy, Spolu, Ano, Piráty, Zelený, Hnědý, Rudý a Progresivní. Jestli se mne ptáte, koho tedy máte volit, počkejte do zítra, zeptám se Karla, ono vždy ví.
