KOMENTÁŘ RADKY TYPLTOVÉ | Případ masové vraždy na FF UK ukázal i to, že nejsme připraveni na hrozby, kterým do budoucna budeme čelit. Chováme se jako naivní děti a žijeme v iluzi, že jsme, a stále budeme, bezpečnou zemí. Nebezpečí nejen nepoznáme, ale i tutláme.
Dnešní generace je generací úzkosti – klimatické, bytové, psychosociální. Reálné a aktuální hrozby si příliš nepřipouštíme. Řešíme genderovou fluidnost a zákaz aut se spalovacími motory. Evropa je přitom v totálním kvasu a chvění před zemětřesením je patrné na každém kroku.
Hrozba války už má první termíny. Ještě před ní ale může přijít další vlna migrační krize. Migranty přeplněné západní země mohou nově příchozí odmítnout. Protiimigrační nálady už teď připomínají nekvalitní papiňák. Od výhružných slov k reálným činům nemusí vést dlouhá cesta.
Jen v Česku je milion zbraní a rychle přibývají. Získat zbrojní průkaz je přitom, alespoň podle masového vraha Davida Kozáka, snadnější než udělat si řidičák. Tento text není obžalobou zbraňové legislativy, přestože si revizi zaslouží, ale upomínkou toho, že ve společnosti je obrovské množství nenávisti. A stačí málo, aby „blafla“. Česko si ale dál sní svůj sen o bezpečné zemi.
A zaspává. Podobně jako když ještě na začátku 30. let československá rozvědka považovala za hlavní nebezpečí návrat Habsburků na rakouský a maďarský trůn, zatímco Hitler si v Německu okovanou botou prošlapával cestu k moci. Na rozdíl od okolních zemí nemáme v DNA zakódováno a ani prožito, že stát se může cokoliv.
Pracovnice letiště nenahlásí, že David Kozák přinesl do práce dlouhou zbraň, jiný pracovník blahosklonně přejde jeho prohlášení, že by chtěl vystřílet terminál 2. Česká policie sebevražedně přiznává, že netušila, že hledá vraha. A všem je to tak nějak trochu jedno. „Pojďme o tom nemluvit“ se podivuhodně ujalo. Až na několik novinářských kverulantů, kteří do tématu nadále šijí a volají po převzetí zodpovědnosti, se ticho pomalu vrací na pěšinu.
Lidé už mají téměř jasno, že nikdo nepřizná selhání a neodstoupí: ministr vnitra Rakušan, policejní prezident Vondrášek ani šéf pražské policie Matějček. A mají nejspíš pravdu. Informace dnes šumí rychleji než celaskon. Před nástupem sociálních sítí se držely ve veřejném prostoru třeba měsíc. Dnes už druhý den nastupují nové kauzy, nová témata. Tři výše jmenovaní nejspíš „přežijí“, na rozdíl od 14 studentů a pedagogů FF UK.
Nedaleko od jejich těl ministr vnitra jen pár hodin po masakru tvrdil, že stojí za kvalitní prací policie a neprojevuje žádnou pochybnost o tom, že jejich práce byla profesionální. Silnými prohlášeními si ale naběhl na vidle. Vítězí totiž politici, kteří v případě krize dokáží pracovat s obecností. Podobná prohlášení je možné činit, až když „dosedne prach“. Tvrdit, že vše bylo v pořádku a nikdo nic nezpackal, vedle 14 obětí bylo cynické, zbrklé a hazardní. Kdyby Rakušan „napočítal do tří“, nebyl by v pozici, kdy je teď mediálně ostřelován a vyzýván k odstoupení. Nemusel by ani mlžit.
Kdo však nejen mlží, ale regulérně lže, je policie, reprezentovaná ředitelem pražské policie Matějčkem. Na lednové tiskové konferenci tvrdil, že pracovali s premisou, že se do Prahy jede zasebevraždit „človíček“.
Už tehdy ale věděli, že „človíček“ naaranžoval svého zavražděného otce hlavou na špalek a vedle něj položil sekyru značky Fiskars. Zároveň o chvíli později zjistili, že je majitelem mnoha střelných zbraní. Policisté tedy dobře věděli, že do Prahy míří nebezpečný vrah. A médiím o tom lhali. Tečka. Dopodrobna rozebírá selhání policie i ministra vnitra Bohumil Pečinka ve svém článku pro Echo24 s podtitulem „Matějček lže, Rakušan zamlžuje, odpovědnost mají oba“. Beze zbytku souhlasíme.
Za zmínku však stojí i fakt, že v teoretickém ohrožení bylo i pražské letiště. Vrahův telefon byl vypnut u něj doma chvíli po 7. hodině ranní. Do sítě se znovu přihlásil až krátce po 14. hodině v ulici Elišky Krásnohorské v centru Prahy (vrah byl v té době již uvnitř budovy FF UK).
Do té doby tedy neměli policisté o vrahově pohybu žádné informace, kromě té od Kozákovy matky, že nejspíš jede do školy. Zároveň ale věděli, že trasa autobusu z Hostouně končí na pražském letišti, kde se David Kozák vyzná a kde pracoval jeho zavražděný otec. Dle následného šetření na letiště skutečně jel a poté pokračoval do centra Prahy. O preventivních opatřeních na Letišti Václava Havla není ve spisu ani písmeno, protože žádná neproběhla. Pronést tam dlouhou zbraň ale evidentně problém není (viz výše).
Když odhlédneme od konkrétních otazníků a vykřičníků, které tato událost přináší, nalít si čistého vína musíme i v širším kontextu. Ukázalo se, že Česko není psychicky připravené na krize. Není schopno reagovat na násilnosti, které se dnes v okolních zemích dějí již bohužel běžně. To nás může do budoucna „sežrat“. Jsme jako pštros, co strká hlavu do písku. Vymlčet, nebavit se o tom a čekat, až to přejde. Jak jinak si vysvětlit to konsenzuální mlčení o masové vraždě.
Politici řeší dnes a denně banality a když se stane něco podstatného, vůbec neví, jak reagovat. Stejně jako novináři, o jejichž stádním přístupu už jsme psali. Nastupující novinářská generace evidentně touží po tom, aby za ni stát rozhodoval a státní moci bezmezně věří. Neověřuje a nerozpakuje se ani papouškovat ještě krví zvlhlé tvrzení ministra vnitra, že policisté byli bezchybní. Ukazuje se, že nebyli.
Novináři dělají rychlokvašné závěry, a pak se jim vlastní chyba přiznává stejně těžce jako politikům. Zachovali se totiž neprofesionálně. Novinář má klást otázky, zpochybňovat, nevěřit. Někteří z nich dnes těžko budou tlačit na policii a politiky právě proto, že na ně netlačili, když měli. Proto také mlží nebo rovnou mlčí. V setrvalém tlaku, spolu se žádostí o přijetí zodpovědnosti, pokračuje jen pár médií.
Gesta jsou ale podstatná. Někdo odstoupit musí. Jinak si můžeme volit politiky na doživotí nebo rovnou ve stylu dědické monarchie. Politická rotace by neměla fungovat jen na základě volebních výsledků, ale i činů.
