KOMENTÁŘ LASIDLAVA NAGYE | Nový ministr pro vědu a výzkum nastupoval do úřadu s těmi nejlepšími „pověřovacími listinami“: publikoval v tzv. predátorských časopisech, které prakticky celá akademická obec pokládá za naprosto zavrženíhodné. Pokud problém odstoupivší Heleny Langšádlové byla její neviditelnost, pak se Topce povedl majstrštyk: sice do poslední chvíle úplně nevěděla, koho na místo vystrčit, ale prorektor Slezské univerzity Pavel Tuleja byl viditelný hodně — bohužel se úřadu nakonec neujal.
Tzv. „predátorské časopisy“ se přiživují na akademickém provozu a perverzním systému hodnocení vědy. Zneužívají tlaku na publikování za každou cenu, ale i toho, že publikace v angličtině jsou hodnoceny výše než publikace v domácích jazycích.
Původní seznam těchto časopisů sestavil Jeffrey Beall z Coloradské univerzity, rychle se však rozrůstá. Snad každý akademik dostává pravidelně do mailové schránky nabídku publikovat v tom či onom periodiku. Taková nabídka často využívá slabin běžného akademického publikačního byznysu: recenzní řízení je zdlouhavé, nevyzpytatelné a v případě přijetí do nějakého renomovaného titulu trvá otištění i roky.
Predátorské časopisy slibují otištění v řádu týdnů či nižších jednotek měsíců. Požadují za to jediné: peníze. Buď přímo ve formě platby za otištění, nově častěji jako poplatek za redakční zpracování.
Služeb těch časopisů využívá několik skupin akademiků: jednak ti, kteří zahraniční publikace potřebují ke kvalifikačnímu postupu, třeba když usilují o docenturu; dále ti, které tlačí jejich zaměstnavatel z hlediska publikační činnosti (protože za tu vykázanou dostává peníze od státu); a v neposlední řadě ti, jejichž výstupy by ve standardních časopisech neměly šanci. Tyto tři skupiny často vykazují poměrně značný průnik.
Neministr Tuleja patrně patřil do tohoto průniku. Z toho, co se v posledních dvou dnech objevilo na sociálních sítích z anotací jeho článků, se zdá, že rozhodně patřil do té skupiny poslední. Články většinou obsahovaly banální konstatování na základě dat získaných z internetu.
V humanitních a společenských vědách nic jako „nepredátorský časopis“ neexistuje
Že nakonec do úřadu nenastoupí, je ale docela škoda. S máslem na hlavě totiž mohl změnit hodnocení vědy, které je často velmi deformované, zejména v oblasti humanitních a společenských věd.
Tlak na publikaci v zahraničních časopisech je nesmyslný a popírá dlouhou tradici české humanitní vzdělanosti. Ta se rozvíjí zhruba od poloviny devatenáctého století a stála na emancipaci češtiny jako jazyka, který má fungovat v odborném diskursu. Psát články špatnou angličtinou, jak to dělal neministr Tuleja, nepřinese nikomu nic — jen akademické body autorovi a peníze Slezské univerzitě.
Problém je ale hlubší a odráží vážnou krizi humanitních a společenských věd. Ty přistoupily na hodnocení, které vyhovuje vědám přírodním. Tam snad má smysl, je důkladně propracované a byť i tento systém lze — jako každý jiný — zneužít, nějak funguje.
V humanitních a společenských vědách nefunguje vůbec. Není příliš velkou nadsázkou říct, že nic jako nepredátorský časopis neexistuje. Jak bylo řečeno výše, tzv. predátorské časopisy vyžadují za otištění peníze; jenže i časopisy v tzv. „open access“ neboli otevřeném přístupu k vědění (tj. jsou k dispozici zdarma) působí predátorsky.
Jak? Za otištěné příspěvky neplatí. Je nabíledni, že rozdíl (samozřejmě vedle recenzního řízení atd.) je zde pouze v míře, nikoli druhu predátorství. Jedněm dá autor zdarma svou práci, druhým svou práci plus peníze instituce, za kterou článek vykazuje.
Pohoršení nad predátoskými časopisy je farizejské. Nejsou zplozenci pekla, jen chytře využívají deformovaný systém.
Na podobném principu fungují i některá knižní nakladatelství. Ta dávno existovala v anglosaském světě, říkalo se jim „vanity press“. Autor měl rukopis, který by redakčním řízením neprošel, ale chtěl uspokojit svou marnivost, tak nakladateli zaplatil a ten mu knihu vypravil.
Netřeba dodávat, že záhy se objevila řada nakladatelství specializující se právě na tuto praxi. Podobně to existuje i v akademickém světě. Jsou nakladatelství, která žijí z toho, že jim rukopisy, doprovázené částkou na „redakční podporu“, zasílají akademici, jimž tuto redakční podporu zaplatí jejich instituce nebo Grantová agentura České republiky. V grantech se explicitně uvádí částka na vydání publikace. A aby perverze byla dokonalá, při vykazování výstupů (tj. publikovaných článků) se dokonce uvádí, z jakého zdroje byl „financován“.
Pohoršení nad predátoskými časopisy je tak farizejské. Tyto časopisy, jakkoli je jejich vypočítavost odporná, nejsou zplozenci pekla. Jen chytře využívají deformovaný systém.
Lék je jednoduchý. Věcí zadarmo si nikdo neváží, proto by nic jako open access nemělo existovat. Za časopisy a knihy by se mělo platit a nakladatelé a vydavatelé by měli platit autorům, které se rozhodnou tisknout. Ta pravda je tak prostá, až je pro mnohé obtížně přijatelná.
Neministr Tuleja zažil to ponížení, kdy za otištění svých článků musel platit (což my zde v Infu neznáme), měl tedy nejlepší předpoklad systém změnit. Je škoda, že nenastoupil.
