KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Fialova vláda se dohodla s odborářskými předáky na tom, že státní zaměstnanci v Česku dostanou od příštího roku přidáno 1400 korun měsíčně. I když jde o kompromisní částku, která klidně mohla být vyšší, ale také nižší, jisté je jedno. Čím dál zadluženější stát v neměnném rytmu pokračuje v již dříve nastartované politice rozdávání peněz, jež reálně nemá k dispozici a které si není schopen souběžně „vydělat“, myšleno například zlepšením efektivity svého fungování, úsporami či odvahou ke zvýšení daní. Rozdává něco, na co si musí půjčovat na úkor budoucí prosperity daňových poplatníků a celé společnosti.
Zvýšení platů státních zaměstnanců je na jednu stranu očekávané, inflaci částečně kompenzující opatření. Všichni zaměstnanci ve státní a veřejné sféře dostanou přidáno stejně, přičemž, logicky, k nejvyššímu procentuálnímu navýšení dojde u těch s nejnižšími platy, u nichž vzrostou příjmy o 11,5 procenta.
Nedořešeno zatím zůstalo platové navýšení v páté platové třídě, které se týká pedagogických pracovníků – to bude vláda projednávat samostatně, přičemž je zřejmé, že bude vycházet z toho, že učitelé v Česku mají zákonem „zaručený“ plat ve výši nejméně 130 % průměrné mzdy v zemi.
Suma sumárum, na platy učitelů by mělo jít o 6,6 miliardy korun více než letos a na platy ostatních státních zaměstnanců o 19,4 miliardy více. Jde tak o další dodatečný výdajový nárok, který zatíží v příštím roce státní rozpočet.
Na zvyšování platů státním zaměstnancům by nebylo nic divného a – samo o sobě – ani nic špatného. Ostatně, většina obyvatel by potřebovala a chtěla vyšší plat, neboť inflace v letech 2021 až 2023 napáchala bolestivé škody na rodinných rozpočtech. A inflace se nadále plíží v útrobách peněženek všech občanů, neboť neklesla na nulu, ale drží se stále na úrovni kolem 2 % procent ročně.
Uvedená, s odbory dohodnutá částka platového navýšení o 1400 Kč není (izolovaně, nahlíženo bez dopadů na státní kasu) astronomické číslo. Pro zajímavost, jde o pouhé 1,5 % ze základního (zopakujme: základního) platu tuzemského poslance parlamentu…
Problém je v celkovém kontextu vládního hospodaření, které – navzdory původním proklamačním příslibům – jede ve vyjetých dluhových kolejích, když i Fialův kabinet rok co rok generuje obrovské rozpočtové deficity, jež nevyhnutelně budou muset zaplatit daňoví poplatníci, pochopitelně, primárně ti z tržního sektoru. A dluhová rozpočtová linie se vine i do příštího, taktéž volebního roku, pro který už je narýsován rozpočet s deficitem 241 miliard.
Ekonomické karty nejsou rozdány ve prospěch platového navyšování či ještě masivnějšího přerozdělování.
Co je ještě horší, vláda právě v těchto dnech čelí nařčení, že si pohrává s čísly a lakuje realitu alespoň trochu na růžovo. Ukázalo se (i když ministři s nařčením nesouhlasí), že hospodaření státu je, respektive loni bylo nepodařenější, než se veřejně prezentovalo.
Podle Eurostatu byly výsledky hospodaření tuzemských veřejných rozpočtů v loňském roce ve skutečnosti horší, než dosud přiznávaný výsledek. Deficit vlády, respektive ústředních vládních institucí loni činil takřka 347 miliard korun, což je výrazně více než oficiální deficit, jež nepřekročil 289 miliard korun.
Bez ohledu na spor o přesnou cifru loňského schodku je evidentní, že stav a vývoj veřejných financí v Česku ani náhodou nenahrává jakémukoliv zvyšování výdajů, což platí nejen pro platy státních zaměstnanců, ale i pro nespočet jiných typů výdajů státních úřadů a organizací.
Ale co čert nechtěl, Národní rozpočtová rada ve stejný okamžik poukázala na to, že vládou schválený rozpočet na rok 2025 (tedy na ten, v němž dojde k inkriminovanému plošnému zvýšení platů státních zaměstnanců o 1400 korun) obsahuje skryté díry, tedy zakamuflované výpadky příjmů v řádu desítek miliard, ať už jde o údajně nadhodnocené příjmy státu z emisních povolenek, nebo příjmů z dividend od státních či polostátních firem.
Zjednodušeně řečeno, tyto skryté „díry“ by nasvědčovaly tomu, že deficit nakonec bude ještě horší, než jaký vláda v rozpočtu na příští rok poslala ke schválení do parlamentu. Pochopitelně, to vše je zatím jen v kategorii (kvalifikovaných) odhadů; nikdo nyní nedokáže předpovědět, kolik peněz se v příštím roce podaří z ekonomiky vydolovat do státní kasy. Přesto lze selským rozumem dovodit, že ekonomické karty nejsou rozdány ve prospěch platového navyšování či ještě masivnějšího přerozdělování.
Zvláště když uvážíme, že tuzemská ekonomika dlouhodobě stagnuje a také aktuální prognózy se drží těsně při zemi – podle poslední predikce (srpen 2024) ministerstva financí by měl HDP v Česku letos vzrůst o pouhé 1 %, což není nic moc vzhledem k tomu, že loni ekonomika klesla o 0,1 %.
Tak či onak se v kontextu zvyšování platů zaměstnanců státu, tedy organizace, jež se každý rok o krůček přibližuje fatální finanční krizi, názorně ukazuje nebezpečná odtrženost vládní rozpočtové, či přesněji výdajové (neboť výdaje vláda přímo řídí; příjmy jsou výslednicí nespočtu faktorů, včetně těch tržních) politiky od kruté reality.
V normálním světě by firma/organizace, která by pět let v řadě byla každý rok ve ztrátě na úrovni čtvrt bilionu (či výrazně více), jako je tomu u nás, nemohla komukoliv zvyšovat platy. Naopak. Už dávno by vyhlásila bankrot. Ukazuje se téměř nepřekonatelná nemožnost seriózního a zodpovědného řízení státních financí, kterýžto proces ovládají politici.
Jakmile se u nás vytvořila velká a silná armáda státních zaměstnanců, stává se tato jednolitá skupina závažím, které v dobrých časech (kdy ekonomika roste) je nadnášeno jako peříčko. Ale ve špatných časech, jaké už v Česku bohužel panují zhruba půl dekády, tíží pokladnu s veřejnými prostředky jako nekonečně dlouhý vlak s vagóny plných ingotů.
Ocitli jsme se v korporativistické společnosti, v níž si výhody na úkor zbytku společnosti vynucují skupiny, které jsou sdruženy v nátlakových organizacích.
Opětovně jsme svědky standardního a nepřekvapivého „přírodního“ úkazu, kdy vládní politici v atmosféře věčných voleb (letos byly dvoje, příští rok budou ty sněmovní) jsou sváděni na scestí, respektive k tomu, že upozaďují reálnou ekonomiku a namísto toho si vytvářejí realitu virtuální: upřednostní politické zájmy a začnou rozdávat i to, co nemají a na co si musí čím dál více půjčovat od budoucích poplatníků.
Negativní důsledky tohoto čím dál běžnějšího úkazu nelze ignorovat, natož vyzmizíkovat jako nechtěnou kaňku na sněhobílém listu papíru.
Taktéž již zcela běžným a veřejnost nevzrušujícím aspektem zvyšování platů z neexistujících finančních zdrojů, který ve své podstatě nevěstí nic dobrého, je fakt, že o zásadních záležitostech, jako je přerozdělování desítek miliard na platy, rozhodují či spolurozhodují poplatníky nevolené odbory, respektive jejich předáci.
Ocitli jsme se v korporativistické společnosti, v níž si výhody na úkor zbytku společnosti vynucují skupiny, které jsou sdruženy v nátlakových organizacích. Vláda pak nerozhoduje na základě toho, co je všeobecně prospěšné, natož ekonomicky únosné či efektivní. Rozhoduje se čím dál více podle toho, jak nepříjemný tlak a potenciálně destruktivní hrozbu směrem k ní vyvinula ta či ona zájmová skupina.
Pokud to takto půjde dál, ocitnou se nakonec jak stát, tak nestátní daňoví poplatníci, kteří dostanou k úhradě finální účet státu, ve zcela bezvýchodné situaci.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
