Marek Prchal: Jsme kapitalisti, komunisti, nebo socialisti?

Na Slovensku jsem nějaký čas žil a deset let tam dost často jezdím. Na rozdíl od některých komentátorů, co si tam zajedou, popovídají si s někým názorově spřízněným, od něhož „nakoupí“ rovnou jeho hotový názor, ujistí se o tom, že vidí svět stejně (kdo je hodný a kdo zlý, což je podle mě příčina všeho zla, kupodivu ne dobra, ale zla, ale o tom jindy) a pak zas jedou domů, nebo ještě lépe, rovnou vypálí celý názor na věc, aniž na Slovensko vůbec jedou.

Pak to dopadá tak, že dva české společenské týdeníky měly takřka identické obálky, ukrajinský Korčok, ruský Pellegrini (oboje je blbost, oba docela dobře znám), pak totéž s Fialou a Babišem. 

Jasně, na obálce musí být zkratka, ale tohle je, promiňte, tupé zjednodušování, podobně jako když jsme na základce za komunismu kreslili vždycky v listopadu výstřel z Aurory. Na Slovensku mám známé a přátele jak v politických stranách, tak novináře, sociology, statistiky, politology. A řeknu vám to takhle. Divili byste se. Pokud čtete jen české tituly.

Čtenáři tedy odpovídám, že si myslím, že PPF v případě Michala Kovačiče reagovala dobře. Jasně a rychle. Moderátor vystoupil v soukromé televizní stanici, která není v jeho vlastnictví čili využil její vysílání (na Fantomase, ha ha ha, pardon) pro své soukromé účely. 

Za mě je to zneužití pracovní role pro soukromou prezentaci. Pirátské vysílání. Česky se tomu populárně říká, „střet zájmů“. Jako když si pro sebe kupujete něco z firemní kreditky. Firma má nějaký byznys plán, koncept, záměr. Moderátor dospěje k závěru, že by měl být jiný. V pohodě. Otázka zní, co tam tedy ještě dělá.

Já bych mu naúčtoval vysílací čas a celkové náklady na vysílání. Ale jinak to není žádné drama, prostě si to trochu popletl, což se mu při jeho popularitě (oprávněně, je skvělý, taky ho mám rád) prostě stane. Kdy je moderátor a kdy je člověk jako osoba (řečeno s Janem Sokolem). Sem tam v tom plaveme všichni.

Tak tohle, co jste teď dočetli, jsem si vrazil na LinkedIn. Víc se tam nevejde, narazil jsem na limit délky postu a musel jsem krátit, což je práce pro masového vraha. Vyplatilo se, sbírám srdíčka. Centrum odměny v mém mozku svítí jak splašené. 

Říkám si, že na toho Fantomase jsem hrdý. Jako kluk jsem hltal tenhle francouzský trhák v kině 64 U Hradeb, tedy než jsem si přečetl knižní předlohu. Ta je horor. Dneska je obecně málo dobrých hororů. 

Napadá mě koupit si Respekt. Fakt to někdy dělám. Snad z úcty k tradici. Tipuji, že o tom taky něco napíšou. Číst deset let v kuse Respekt znamená být schopen odhadnout vyznění a závěr jakéhokoliv komentáře v čísle. Taky že jo. Úvodník je pochopitelně o chrabrém slovenském novináři Kovačičovi.

Šéfredaktor odpálil tenhle svůj prioritní a první text čísla poměrně dost šílenou větou. O té bych mohl klidně napsat celý článek, snad si ho u mě někdo někdy objedná.

Zní: „Před třemi měsíci jsem na tomto místě publikoval text…“

Hrůza.

Přijde mi to jako rezignace na první větu článku, kterou máte text vystřelit jako raketu. Neusilování. Jedna z nejzbytečnějších věcí je hned na začátku sdělovat, že jsem něco už sděloval. Proč to děláte? Jako důkaz, že jste měli pravdu? Jo, pak jste samozřejmě nejchytřejší, chválím. A pak hned usínám.

Probírám se z mikrokómatu. Šéfredaktor Respektu dál píše o nesprávném názoru, že „...novináři mají držet pusu a plnit příkazy. Novinařina ale takhle nefunguje.“ 

Co je vlastně novinařina? Pro mě je novinář ten, kdo píše nebo dělá noviny nebo časopisy, ne ten, kdo mluví do televize. Tomu říkám „moderátor“. Ale dobrý, to je detail, sám nesnáším očůrávání gigantů kvůli maličkostem. Jsem z novinářské rodiny, táta redaktor, máma editorka, já už jiný nebudu.

Koukám už asi popáté na video Michala Kovačiče. Jen proto, že je to distingovaný stylový muž a správňák, přece není nikde řečeno, že nemůže mít zkrat. Zatmění. Halasně adorované jeho kolegy z redakce, kteří si taky chtějí říkat, co chtějí. Ostatně všichni si chceme říkat, co chceme. Logicky. Ale nemáme nárok na to, aby nám to kdokoliv umožnil ve svém sdělovacím prostředku. Nesnáším nárokovou společnost.

Čtu petici českých novinářů, najmě redaktorů, samozřejmě „usual suspects“, kteří chrabrého novináře podporují, všeobecně respektovaná jména, a mám pocit, že by podle nich snad bylo nejlepší, kdyby redaktoři přebrali vedení médií. 

Chtěli byste to vidět? Z meditace nad katastrofickými scénáři, kdy mediální domy lehnou popelem, mě vytrhuje telefonát od matky, zda počítám s tím, že bude k domu přistavený kontejner a vyklidíme sklep s věcmi po tátovi. Ano, počítám, datum mám v kalendáři už tři měsíce. Ve sklepě se totiž skrývá poklad.

Táta byl marxista. Kdysi. Nelze se mu divit, narodil se v roce 1930, s rodiči prchali před Hitlerem ze Sudet, až zakotvili na Malé Straně. Ve sklepě po něm zbyl velký vázaný Kapitál, o němž jsem řekl synovi, že ho zdědí a pak ho ceremoniálně předá svému synovi. Nečetl jsem to, ale vím, že pro mého tátu to byl formativní autor, než ho v roce 1968 vyškrtli z rodné strany, když neschválil vstup vojsk. Stane se.

Vlastnictví výrobních prostředků by měl podle Marxe převzít lid. Stejně tak jako pan Kovačič převzal vlastnictví sdělovacího prostředku. Násilně.

Jenže já jsem kapitalista.

Tak si vem krabici a jdi.

Hned, ať neotravuješ vzduch ve firmě.

Jako kapitalista jsem pro vyhazov, odstupné podle smlouvy, a pak hledej štěstí na trhu. Píšu kamarádovi Vojtovi Otevřelovi, který vyvinul skvělou streamovací službu Herohero, posílám mu veškerou dostupnou medializaci kauzy a říkám mu, zkus toho Kovačiče urvat, je opravdu skvělý, a rozjeď si s ním slovenský trh. 

Mají tam euro, ve kterém beztak účtuješ, tvůj systém je jednoduchý jak facka, žádné idiotské freemium čili něco zdarma a něco pak za peníze. Zaplať a máš přístup ke skvělému podcastu, nebo neplať a nemáš nic.

Prostě kšeft je svatej a myslím, že když si Kovačiče předplatí několik tisíc lidí (já budu první), tak si může svobodně bez omezení na této české platformě říkat, co chce. Po těch letech by mě to opravdu zajímalo, protože to může být nejlepší komentátor v obou zemích. Možná už je. A díky penězům z předplatného může žít příjemný život. A ještě nám něco předáš ze sebe. Jsi a vždycky jsi byl důležitý, Tvůj názor cenný, a navíc jsi krásnej chlap, obraz ti sluší.

No nejsem já miláček lidí?

Minutu po dopsání tohoto textu vyjelo na Instagramu, že moderátor frajer, a jak říká moje žena, „kocour“, čeká s manželkou (mimořádně krásná a schopná slovenská novinářka) rodinu. Patrně se narodí něco jako já, takže i Slovensko bude mít svého Prchala.

Marek Prchal je expert na průzkum trhu a autor knihy Duše národa.