KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Dnes (15. května) odpoledne se střední Evropa zařadila mezi regiony, jimž není cizí politické násilí. Reakce na atentát spáchaný na slovenského ministerského předsedu ukázaly licoměrnost velké části novinářské obce – zejména ve srovnání s masovou vraždou spáchanou na FF UK v prosinci Davidem Kozákem.
Fakta jsou již všeobecně známa. Po zasedání slovenské vlády v obci Handlová byl z bezprostřední blízkosti údajně legálně drženou zbraní těžce zraněn slovenský premiér Robert Fico. Dle zpráv z médií utržil střelné rány v oblasti trupu, nohou a rukou a byl letecky transportován do nemocnice v Banské Bystrici. V době, kdy vzniká tato glosa, je Robert Fico stále v ohrožení života a o jeho osudu mají rozhodnout nadcházející hodiny.
Na tragickou událost okamžitě – a chvályhodně – reagovali politici jak Česka, tak Slovenska, a to včetně Ficových politických rivalů, přičemž všichni – též chvályhodně – odsoudili polarizaci a hrubnutí společnosti, jejímž důsledkem tyto projevy násilí jsou.
Zároveň jsme se během několika málo hodin, které od atentátu uplynuly, dozvěděli detailní informace o údajném útočníkovi. Má jím být jednasedmdesátiletý slovenský senior Juraj Cintula z města Levice. Dozvěděli jsme se i to, co se dalo čekat: Fica nevolil, patřil k jeho politickým oponentům.
Zároveň jsme však dostali naservírováno i něco víc: Cintula je spisovatel a básník, média přinesla tituly jeho knih, jakož i informaci syna, že otec netrpěl žádným duševním onemocněním, minimálně se neléčil na psychiatrii.
Pravda – některá média příjmení podezřelého neuváděla, ale to je detail. Podstatně důležitější je to, že o něm detailně informovala. Pro úplnost dodejme, že plné jméno údajného pachatele odporného a zákeřného útoku uvádí v plném znění i jedno české periodikum, jehož šéfredaktor v závěru loňského roku plédoval za to, aby se jméno masového vraha Davida Kozáka nezveřejňovalo.
Dnes je jasné, že šlo o apel, který nebylo možné naplnit, protože šel proti samotné podstatě novinářské práce.
Obě události jsou stejně odporné, liší se jen mírou rozsahu: Cintula měl těžce zranit jednoho člověka, Kozák zavraždil skoro dvě desítky lidí. Jedno však mají společné – ohrožují řád, na kterém stojí otevřená společnost. Ta rozhodně nemůže mít takovou podobu, že se politici budou stranit kontaktu s veřejností a používat dvojníky (jako je tomu nejspíš v Rusku), nebo že veřejné instituce budou nedobytné tvrze ve stylu pevnosti Apačů v Bronxu.
Obě události jsou tedy eminentně závažné, odsouzeníhodné a hlavně hodné pozornosti veřejnosti. Řečeno jinými slovy: veřejnost má plné právo se dozvědět, co k těmto ohavným činům jejich pachatele vedlo, jaké bylo jejich pozadí či konkrétní inspirace apod. Už jen proto, aby jim bylo možné do budoucna předcházet.
Žurnalistika má informovat o všem, co legálními cestami zjistí
V případě Davida Kozáka se argumentovalo tím, že jméno se nemá zveřejňovat proto, aby neinspirovalo další potenciální vrahy. Kozák zabil skoro dvě desítky lidí, které si vybral náhodou – zničil životy i jejich rodinám, výrazně ublížil škole, která mu dala možnost na ní studovat… Přitom o jeho motivaci ani rodinném zázemí dodnes nic nevíme – snad jen to, že nebyl klinicky uznaný blázen.
O Cintulovi – který měl zákeřně zaútočit na politika, k němuž sice můžeme pociťovat bytostný odpor, nicméně přesto politika demokraticky zvoleného – víme během poměrně krátké doby velmi mnoho. Jméno Kozáka nesmělo být zmiňováno, aby nedošel napodobení, ale jméno Cintulovo a jeho životní příběh zmiňovány jsou, protože zbraň obrátil proti politikovi zhusta nenáviděnému?
Doufejme, že to tak není. Ale aby byly všechny tyto obavy rozptýleny, je třeba se zbavit licoměrnosti. Žurnalistika má informovat o všem, co legálními cestami zjistí.
