Úřadující prezident Spojených států Joe Biden je rozhodnutý usilovat na podzim tohoto roku o znovuzvolení a vládnout zemi další čtyři roky. Aby se tak mohlo stát, musí úspěšně zvládnout stranické primárky, aby následně na DNC – Národním sjezdu demokratické strany, který se odehraje 19. až 22. srpna 2024 – jej většina delegátů formálně potvrdila a dala mu mandát pro prezidentské volby v listopadu tohoto roku.
Zkušenosti uplynulých více než sto let letech ukazují, že úřadující prezidenti nebývají svou vlastní stranou „odstraněni“, přesněji řečeno nebývají nahrazeni jiným kandidátem. Míra pravděpodobnosti, že delegáti Demokratické strany nominují současného prezidenta, se rovná téměř jistotě.
S ohledem na věk Joea Bidena (81 let a v době podzimních voleb už o rok víc) jej v úspěšné obhajobě v rámci primárek může zastavit pouze jeho vlastní rozhodnutí, motivované různými důvody, eventuálně – nechť je toto vnímáno bez jakékoli ironie – smrt sama.
Ačkoli je o výsledku demokratických primárek podle již všeho rozhodnuto, sledovat jejich vývoj má zcela jistě smysl. Ukazují nám totiž, jak silnou podporu má úřadující prezident ve své vlastní straně. Říkají nám také, do jaké míry je strana jednotná v ochotě podpořit svého kandidáta do nadcházejících prezidentských voleb.
Z minulosti totiž známe několik případů, kdy strana úřadujícího prezidenta zůstala „rozhádaná“, a tato skutečnost pak výrazně přispěla k vítězství opoziční strany v prezidentských volbách.
Uveďme si pro ilustraci jeden učebnicový případ stranických primárek, jejichž výsledek determinoval i výsledek prezidentských voleb. V roce 1968 americké voliče napříč politickým spektrem trápila eskalace války ve Vietnamu a neschopnost prezidenta Lyndona B. Johnsona artikulovat jasnou cestu, jak tento konflikt ukončit a zamezit dalším americkým ztrátám.
Prezident Johnson byl hluboce zaskočen, když hned v prvním stranickém „klání“ ve státě New Hampshire zvítězil jen těsně nad svým stranickým rivalem Eugenem McCarthym (v poměru 50 % Johnson, 47 % McCarthy), který svou kampaň založil na silně protiválečné „rétorice“.
Když následně do primárek nastoupil také Robert Kennedy, který rovněž požadoval stažení Američanů z Vietnamu, Johnson se rozhodl neusilovat o nominaci. Ačkoli byl stále hlavním kandidátem na vítěze, cítil, že jeho strana za ním nestojí.
Když k tomu vzal v potaz své chatrné zdraví, ztratil sílu v souboji pokračovat a ze „závodu“ odstoupil. Jak se později ukázalo, ani toto gesto nestačilo. Demokraté zůstali rozdělení a v prezidentských volbách se voliči těsně přiklonili k republikánu Richardu Nixonovi, který sliboval, že válku ve Vietnamu ukončí a zajistí „mír se ctí“.
To, co se odehrálo během demokratických primárek v roce 1968, byla dosti výjimečná záležitost ve výjimečné době, která nemá se současným vývojem nic společného. Během prvních (a neoficiálních) primárek Demokratické strany ve státě New Hampshire (23. leden) se Bidenovým jediným stranickým vyzyvatelem stal Dean Phillips, širší veřejnosti neznámý poslanec Sněmovny reprezentantů státu Minnesota.
V dalších (oficiálních) primárkách ve státě Jižní Karolína (3. února) se novým vyzyvatelem Joea Bidena stala Marianne Williamsonová, místní novinářka a texaská politička.
V obou případech Biden pohodlně vyhrál, načež zklamaná Williamsonová ze „závodu“ odstoupila. Drtivé vítězství pro Bidena (bezmála 90 % platných volebních hlasů) následovalo v zatím posledních demokratických primárkách ve státě Nevada (6. února).
Dosavadní výsledky primárek nám ukazují, že scénář stranického rozkolu z roku 1968 zjevně nehrozí. Úřadující prezident nečelí žádné výrazné stranické osobnosti a primárky jsou tak spíše formalitou. Pokud se neodehraje nějaká neočekávaná výjimečná událost, Biden podle všeho nominaci získá.
Zásadní otázkou tedy zůstává, zda je schopen porazit svého republikánského rivala, kterým se pravděpodobně (opět) stane Donald Trump.
To by mohla být svým způsobem velká výzva, protože průzkumy veřejného mínění v USA dlouhodobě ukazují, že většina voličů se na možnost „odvetného souboje“ mezi Trumpem a Bidenem vůbec netěší. Tato skutečnost by mohla napovídat, že volební účast – pakliže proti sobě nastoupí dva výše jmenovaní – bude v prezidentských volbách relativně nízká.
Jenže právě nízká volební účast bude nahrávat tomu kandidátovi, který bude schopen lépe zmobilizovat svůj elektorát, jakkoli je v součtu početně omezenější. Nezapomínejme, že vítězem prezidentských voleb v USA není ten, kdo získá největší počet hlasů voličů, nýbrž volitelů. Přesně toto se podařilo Donaldu Trumpovi v roce 2016 proti Hillary Clintonové.
V tuto chvíli může být Joe Biden klidný. Vývoj stranických primárek potvrzuje, že je schopen zmobilizovat „své“ voliče. Nicméně vše teprve směřuje k zahájení kampaně do prezidentských voleb. A v nich, aby mohl Biden uspět a zopakovat vítězství z roku 2020, bude muset oslovit i nezávislé voliče a tu část republikánů, pro které je Trump nepřijatelný.
