GLOSA LADISLAVA NAGYE | Požadavky na diverzitu a inkluzi, někdy i v podobě kvót, vycházejí často právě z genderových studií. Letmý pohled však ukazuje, že obor sám rozmanitý ani inkluzivní vůbec není. I kvůli tomuto paradoxu mají gender studies místo seriózního studia často povahu legrační agitky. To je ale problém, který sužuje čím dál víc tzv. humanitních věd.
O kvótách a rozmanitosti čteme prakticky denně. Pár příkladů z nedávné doby: Ursula von der Leyenová přišla s nápadem, aby jí členské země dodaly dva kandidáty na komisaře, muže a ženu, a ona si z nich vybere.
Patrně to bylo zamýšleno tak, že sestaví Komisi s rovnoměrným zastoupením obou pohlaví. Naštěstí ji žádná z členských zemí nevyslyšela a rozumně dodala tu osobu, o které si myslela, že je nejvhodnější.
O kvótách se mluvilo i v souvislosti se selháním ochranky při atentátu na Donalda Trumpa: tehdy až křiklavě vyšlo najevo, že takový systém nefunguje, nakonec musela odstoupit šéfka tajné služby, sama vybraná právě v rámci snah o větší genderovou diverzitu.
V úplně poslední době jsme pak mohli zaznamenat zprávy o tom, že strategii rozmanitosti, rovnosti a inkluze (DEI – diversity, equality, inclusion) opouští řada velkých firem, například Harley-Davidson nebo John Deere.
Jak rozmanitá jsou genderová studia?
Rozmanitost a genderová rovnost má přispívat k vyššímu výkonu. Tak se podívejme, jak na tom jsou pracoviště, která rovnoprávné zastoupení mužů a žen prosazují.
Národní kontaktní centrum Gender a věda na svých webových stránkách uvádí celkem třináct lidí. Všechno jsou to ženy, většinou absolventky gender studies nebo nějakého jiného humanitního oboru. Vzhledem k tomu, že NKC má jako motto „Pomáháme dělat vědu férovější pro všechny, jen tak budou vědecké výstupy přinášet nejlepší výsledky pro celou společnost“, je poněkud zarážející, že je tak genderově unifikované.
Horují pro rovnější zastoupení obou pohlaví, ale v jejich oboru zcela dominuje pohlaví jediné.
Nejinak tomu je i v dalších organizacích. Například nevládní neziskovka Gender Studies vedená Johanou Jonákovou představuje na svém webu osm lidí, z nichž jediný je muž, Josef Vošmik. Ten navíc působí ve výzkumném oddělení Gender a sociologie… a i tam je jediný muž vedle třinácti žen.
Na katedře genderových studií Fakulty humanitních studií působí dva muži – z celkem sedmnácti vyučujících. V týmu Centra genderových studií FF UK jsou dva muži z patnácti členů. Na Masarykově univerzitě v Brně nemají mezi vyučujícími muže žádného.
Ten nepoměr je zarážející. Pokud stoupenci nějakého oboru horují pro rovnější zastoupení obou pohlaví (stranou nechme to, zda jsou pohlaví jen dvě, nebo je jich sedmdesát a zda by mezi vyučujícími neměly být zastoupeny osoby nebinární, trans a obecně širší LGBTQ+ komunita), je směšné, když v jejich oboru samotném zcela dominuje pohlaví jediné.
A pokud větší rozmanitost skutečně přináší lepší výsledky – je to diskutabilní, ale oni to tvrdí –, tak proč o ni neusilují? A reflektují nějak tuto uniformitu genderové identity? A pokud ne, neodsuzují se k tomu dosahovat výsledků, které dle jejich vlastního přesvědčení mohly být lepší?
Rozmanitostí k lepším výsledkům
Lidé prosazující kvóty a větší rozmanitost se ohánějí tvrzením, že takový stav je prospěšný pro všechny. „Nejrůznější studie potvrzují, že diverzita na pracovišti vede k vyšší efektivnosti a lepším výsledkům zaměstnanců a zaměstnankyň, potažmo firem,“ píše například Michaela Appeltová ve Zpravodaji gender studies.
Genderové nerovnosti ve vědě byla věnována i panelová diskuse, kterou loni v březnu pořádala Učená společnost ČR a již zmíněné Národní kontaktní centrum Gender a věda. Diskuse reagovala na skutečnost, že počet badatelů ve vědě se zvyšuje, podíl žen však klesá.
Země, jež využívají potenciál žen-vědkyň, mají podle vedoucí Národního kontaktního centra lepší inovační výkon a celkově výsledky. „Nemůže se stát, pokud změníme systém a nastavíme transparentnější prostředí, že bude lepší i pro muže? Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že systém, který funguje dobře pro ženy, má pozitivní dopad na všechny,“ říká Marcela Linková.
Kritéria kladená na vědeckou práci jsou často nesmyslná a postihují všechny – vědkyně i vědce.
To, že diverzita na pracovišti vede k vyšší efektivnosti, se stalo mantrou, která se opakuje tak často, až se pomalu stává pravdou – přesto to nejde ověřit, ba co víc, řada konkrétních případů ukazuje, že tomu tak být vůbec nemusí.
Navíc: úplně nejlepší jsou ta pracoviště, která se řídí čistě výkonností a kvalitou. Řečeno velmi prostě jsou to ta, která si vyberou ty nejlepší lidi bez ohledu na jejich pohlaví, původ a cokoli dalšího. V současné době jsou jasným lídrem inovací Spojené státy – kde je naopak prostředí velmi tvrdé a vůbec nebere ohled na nic a na nikoho.
Marcela Linková ve výše zmíněné panelové diskusi mluví o „trestu za mateřství“: „Dochází ke zpřísňování kritérií pro kariérní růst – k sankcionování přestávek z důvodu péče o dítě, zpomalení publikačního výkonu a absence dlouhodobé mezinárodní mobility. Sankcionování tedy podléhají jevy, které souvisejí s aktivní péčí o děti.“
V tom má částečně pravdu, částečně přehání. Pravdu má jistě v tom, že kritéria kladená na vědeckou práci jsou nesmyslná, byrokratická a většinou vůbec nemají nic společného s vědou; přehání nejen použitím slova „sankcionování“, ale i tím, že toto „sankcionování“ vztahuje výlučně na péči o děti. Akademická mašinérie prostě jen glajchšaltuje – ke škodě všech.
Genderová studia, anebo agitka?
Genderová studia se původně vyvinula z tzv. women's studies. Vznikla jako interdisciplinární disciplína v oboru ženských studií, původně spojených s feministickou teorií. Ta, vycházející z díla vynikajících autorek, jako byly Simone de Beauvoir nebo Betty Friedan, nabídla neotřelý a pronikavý pohled nejen na situaci žen v současném světě, ale i nové perspektivy na zobrazení žen v umění minulosti. Součástí agendy bylo i prosazování rovných práv žen – což je věc chvályhodná a společensky prospěšná.
Genderová studia se však tváří jako studia se širším záběrem. Netýkají se jen žen, ale genderu obecně. Vycházejí z dnes již klasického rozlišení, že pohlaví je vrozené, ale gender sociální konstrukt (byť v posledních letech se zejména v díle vlivné americké teoretičky Judith Butler můžeme dočíst, že i pohlaví je konstrukt), nicméně o to silněji rezonuje otázka, proč v genderových studiích nejsou víc zastoupeni muži.
Interdisciplinarita je často jen jiný název pro snahu o efektivní přisátí se na nejrůznější granty.
Je třeba zdůraznit, že toto není jen problém český. Do genderových studií se muži nehrnou nikde na světě. Proč by ale měli? Aby si vyslechli, jak za všechno může patriarchát?
Muži obecně ztrácí zájem o humanitní studia; pokud by genderová studia mínila svůj zájem o genderovou rovnost vážně, pak by samozřejmě musela usilovat o to dosáhnout aspoň relativního zastoupení mužů i žen mezi svými absolventy a vyučujícími. Vždyť každý zdravě uvažující student jistě chce, aby se vzdělával na genderově vyváženém ústavu.
O to ale genderová studia neusilují a ani usilovat nebudou. Tolik vzývaná interdisciplinarita je totiž často jen jiným jménem pro hochštaplerství, které umožňuje se efektivně přisát na nejrůznější granty. A dál opakovat mantru, že větší rozmanitost přispívá k lepšímu výkonu, ale jen tam u těch ostatních, u nás si to hezky identitárně pohlídáme.
