KOMENTÁŘ LENKY ZLÁMALOVÉ | V Česku pracuje nejvíc lidí v historii. V práci tráví skoro nejvíce času na světě. Nevytvářejí ale větší hodnotu zboží a služeb, která se dá prodat, než před pěti lety, kdy pracovalo méně lidí. Je to pozoruhodná situace. Co děláme špatně?
Vysvětlení je jediné – produktivita práce v zemi klesá. V přepočtu na jednoho pracujícího člověka vytváříme menší hodnoty. Dlouhodobě roste produktivita pomaleji, než stoupala do roku 2016, na což v nedávné studii upozornila Česká národní banka. Když ale výkon přepočteme na člověka a na odpracovanou hodinu, je to přímo pád. Přitom v jiných zemích Evropy, která celkově patří k těm méně výkonným částem vyspělého světa, produktivita stoupá.
Shrňme si fakta. Máme jeden z největších podílů lidí v práci. To je sám o sobě skvělý výsledek. Zpravidla se jím pyšní bohaté a vyspělé země. Jsme na pátém místě z Evropy. V produktivní generaci mezi 20 a 64 lety u nás pracuje 81,7 procenta lidí. To je více než v sousedním Německu s 81,1 procenty. Před námi jsou jen Nizozemci s 83,5, Švýcaři s 83, Švédové s 82,6 a Estonci s 82,1 procenty. Vyspělé bohaté státy s ekonomikou postavenou především na službách.
Za námi jsou i tak výkonné, pracovité a bohaté země jako Dánsko, Finsko, Norsko, Irsko. Jen pro pro srovnání: v Belgii pracuje 72,1 procenta produktivní generace, ve Francii 74,4 a v Itálii dokonce jen 66,3 procenta, v Řecku 67 procent. I v Rakousku je to 77,2 procenta. Číslo srovnatelné se slovenskými 77,5 procenty a polskými 77,9 procenty. To jsou oficiální data statistického úřadu Evropské unie Eurostat.
Počet odpracovaných hodin na jednoho člověka je z dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Žebříčku Evropy vévodí Řekové s 1897 hodinami za rok, následují Poláci s 1803 hodinami a pak už my s 1766 hodinami. Nejbohatší země Evropy jsou na druhém konci žebříčku.
Odpracovaných hodin na člověka mají nejméně: Němci 1343, Dánové 1380, Nizozemci 1413. Bohatství tedy zjevně s časem stráveným v práci nesouvisí. Ten je k ničemu, když neděláte něco, co je skutečná hodnota, za kterou je zákazník ochoten zaplatit. Uměním je vytvořit za co nejkratší dobu co nejvyšší hodnotu. To zjevně neumíme.
Eurostat sleduje produktivitu za jednu odpracovanou hodinu. A ta u nás klesá. Mezi lety 1999 až 2008 jsme ještě patřili k zemím s nejrychleji rostoucí produktivitou na odpracovanou hodinu v Evropě. Každoročně se v průměru zvyšovala o 4,2 procenta, v té době byl průměrný růst v Evropské unii o jedno procento ročně. Sousední Německo zvyšovalo výkon o 1,3 procenta, bohaté Dánsko o procento, Švýcarsko o 1,5 procenta, stejně jako Nizozemsko. V té době jsme rychle doháněli bohatší.
Pak přišel krizový rok 2009, kdy se produktivita propadla řadě zemí včetně nás. Ale ne všem. Mezi lety 2010 a 2019 se znovu vracíme k růstu. Roční průměr už je ale ani ne poloviční než v předchozích dekádách. Stoupáme o 1,8 procenta. Růst si udržujeme ještě v covidovém roce 2020, kdy jsme s 2,4 procenty nad průměrem Evropy. Pak už ale v roce 2021 přichází stagnace s 0,4 procenty. V letech 2022 a 2023 se už dál produktivita na odpracovanou hodinu propadá o 2,1, resp. 0,8 procenta.
To je výsledek toho, že pracuje čím dál více lidí a tráví v práci čím dál více hodin, ale v součtu to nepřináší vyšší výkon.
Vysvětlení se nabízí hned několik. Tím prvním je, že se o desítky tisíc zvýšily počty lidí pracujících pro stát, placených z veřejných peněz. To by mohlo pomoci těm ostatním, kdo v soukromé sféře vytvářejí hodnotu, která se dá prodat. Pokud by jim ale dělali lepší servis i prostředí, kde se lépe a snáz podniká a kde mohou být produktivnější.
Opak je pravdou. Státní zaměstnanci svou prací vytvářejí čím dál víc byrokratické prostředí pro podnikaní, v němž pak ti, kdo produkují skutečné hodnoty, musí trávit čas a pálit energii, aby se tou byrokratickou a regulační džunglí prodrali.
Výsledkem nutně musí být nižší celkový výkon země. Čas a energie státních zaměstnanců i následně lidí v soukromých firmách se spotřebovaly na něčem, co nepřineslo žádnou hodnotu, na níž by se dalo vydělat.
Zjevně se také i v soukromých firmách dělá hromada úplně zbytečné práce, jako jsou různé ESG, CSR a gender reporty a plnění nedozírné řady byrokratických pravidel, které jim stát hází na hlavu. Filozofka Tereza Matějčková trefně cituje Harryho G. Frankfurta, jak se v mnoha branžích vytváří spousta prázdného balastu, kterému Frankfurt trefně říká „bulšit“.
My zjevně podle vše zmíněných dat trpíme těmito neduhy víc než jiné země. Příliš málo tažných, živí příliš mnoho chovných. Kteří jim navíc ten tah komplikují. Řešení je zjevné. Jen chybí v konkrétní nabídce politických stran. Bez něj se k bohatství a prosperitě nepohneme.
