KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jako poněkud zrádná Ariadnina niť se tuzemským politickým bojištěm vinou další vlny záměrů a rodících se aktivit, jejichž cílem je centrální plánování a vytváření nových vládních strategií, aktivistických hospodářských politik a „zásadních“ reforem směřovaných k iluzornímu vytváření ekonomického růstu. Přitom ekonomika by potřebovala spíše opak – minimální vměšování státu a co nejlepší podmínky k podnikání.
Fialova vláda nedávno už zase projednala x-tou hospodářsko-politickou strategii, ve snaze vytvářet dojem, že kabinet, potažmo stát, mohou zajistit rozvoj a modernizaci tuzemské ekonomiky a na základě toho „vykouzlit“ ekonomický růst.
Téma oživil i prezidentův ekonomický poradce David Marek, který – se stejným cílem, tedy naplánovat a zajistit hospodářský růst Česka – veřejně volá po vládní proaktivní hospodářské politice a zásadních reformách, které nás posunou k ekonomickému boomu.
Vláda ve své připravované strategii, vycházející z dřívějších 37 návrhů NERVu, deklaruje víru ve spásný účinek údajně prorůstových opatření – zajištění flexibility pracovního trhu, udržitelnost penzijního systému, rozvoj českého školství a zkvalitnění regionálního školství, digitalizace státu, urychlení investic do dopravní infrastruktury cestou PPP projektů, urychlení bytové a další výstavby, apod...
To vše má vytvářet podmínky pro růst domácí ekonomiky, který je dlouhodobou mantrou všech politiků. Uznejme, že mantrou logickou – rostoucí HDP znamená i nárůst příjmů do státní kasy, což je přesně to, co politici potřebují ke svému čím dál masivnějšímu přerozdělování, a tedy i k získávání předvolebních politických bodů.
Jenže dlouhodobé zkušenosti ukazují, že více než „zázračné“ reformy či nové ekonomické modely potřebuje Česko návrat ke kořenům. Aby se stát (se svými vládnoucímy politiky a úředníky) přestal snažit dirigovat a politicky regulovat ekonomiku, a přenechal to tržním mechanismům.
Zkrátka aby si vlády přestaly hrát na centrálního plánovače, který je – na základě neznámo odkud načerpané moudrosti – schopen rozeznat lépe než firmy a trh, kde a kolik se má investovat, jak a v jakém oboru se má podnikat, co všechno je k tomu potřeba zajistit, atd.
Politici by měli opustit aktivistickou iluzi, že ekonomickému růstu pomohou sypáním peněz do politicky vybájených záměrů (vždy naprosto neefektivně a ještě k tomu na nesplatitelný dluh), které se tváří, že pomohou i někomu jinému než konkrétnímu příjemci subvencí z veřejných prostředků.
Nelze tvrdit, že body z nové vládní hospodářské strategie jsou špatné či škodlivé. Zdá se jen, že do nich politici vkládají větší očekávání, než mohou ve skutečnosti přinést. Například rozvoj vzdělávání a kvalitní školství je žádoucí a potřebná věc, a to už jen proto, že děti musí chodit povinně do školy, přičemž školství platí daňoví poplatníci.
