KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠIMÍČKA | Evropa je bezesporu pilíř demokracie a lidských práv, je naším domovem a dnes stojí na rozcestí. S hrdostí se hlásí k ideálům svobody, humanismu, volného pohybu zboží, osob a kapitálu, avšak při pohledu na její schopnost zajistit si vlastní obranu, vnitřní a vnější bezpečnost se nelze ubránit pocitu, že „náš dům Evropa“ má základy postavené na písku. Kritické ohlédnutí za našimi ambicemi a skutečnými možnostmi odhaluje propast mezi tím, co proklamujeme a tím, co skutečně dokážeme.
Za prvé, evropská obranná strategie se jeví jako mozaika roztroušených úsilí, více závislá na NATO a převážně americké vojenské přítomnosti než na vlastních obranných kapacitách.
Tato závislost na transatlantickém partnerovi není jen odrazem historických vztahů, ale i přiznáním vlastní neschopnosti postarat se o bezpečnostní zájmy na vlastním kontinentu.
Přestože jsou slova o potřebě evropské armády čas od času vznesena, realita je vzdálená jakýmkoliv konkrétním krokům k jejímu vytvoření. Je s potěšením sledovat přehodnocení těchto postojů v posledních dvou letech, ale řada politiků a komentátorů na obranný gap Evropy upozorňuje léta. Byli však mediálně vlivným proudem lidí s nerozhledem označováni za válečné štváče.
Vnitřní bezpečnost na tom není o mnoho lépe. Terorismus, organizovaný zločin a kybernetické útoky představují hrozby, které vyžadují koordinovanou reakci. Avšak evropská odpověď často uvízne v byrokratickém mlýně, kde jednotlivé státy chrání své suverénní pravomoci na úkor společného dobra.
Solidarita, ta často opěvovaná evropská hodnota, je v momentech krize vystřídána národním egoismem. Zejména západní evropské státy jsou domovem statisíců lidí, kteří evropské hodnoty a humanismus nikdy nesdíleli a za pomatené podpory levicových progresivistů se jejich počet zvyšuje.
Zároveň chybí funkční systémový mechanismus, jak tyto lidi – často toužící po zničení Západu, kam si přišli jen pro ekonomické výdobytky – deportovat.
Klimatická změna a zelená tranzice jsou dalšími oblastmi, kde se evropský idealismus střetává s realitou. Ambice dosáhnout uhlíkové neutrality a přechod na obnovitelné zdroje energie jsou sice chvályhodné cíle, ale zpravidla jsou provázeny nedostatečným zohledněním rizik a dopadů.
Ekonomické a sociální náklady těchto politik byly často minimalizovány nebo úplně opomenuty. V tomto kontextu je klíčové, aby Evropa neupadla do pasti „klimatického socialismu“, který by v zájmu ochrany planety mohl způsobit ekonomické a sociální škody, jež by pro obyvatele měly daleko vážnější následky než samotná klimatická změna.
Zároveň se řada vysněných plánů evropských „myslitelů“ dostává do přímého rozporu s fyzikálními zákony. Ty totiž nelze v Evropském parlamentu novelizovat, což je skutečnost, kterou si dle mého spousta klimatických intelektuálních gigantů neuvědomuje.
K této problematice přistupuje ještě další znepokojivý rozměr – vliv Ruska na evropské rádoby environmentální (ve skutečnosti jen anticivilizační) proudy. Bylo odhaleno, že společnosti jako Gazprom a další ruské subjekty financovaly klimatický aktivismus nejen v Evropě.
Rusko desítky let podporuje odpůrce jaderné energetiky a není náhoda, že drtivá většina těchto odpůrců jsou členové progresivních uskupení na levém okraji spektra.
Cílem těchto operací bylo nejen rozdělit evropskou politickou scénu, ale také oslabit evropskou energetickou bezpečnost tím, že se podporoval odchod od fosilních paliv, na nichž Evropa významně závisí, a to bez udržitelné a realistické alternativy.
Tyto akce lze vidět jako sofistikovanou formu hybridní války, která využívá „klimatický socialismus“ jako prostředek k dosažení geopolitických cílů, zatímco skutečné otázky klimatické změny zůstávají na okraji zájmu.
Ruku v ruce s tím Rusko desítky let podporuje odpůrce jaderné energetiky a není náhoda, že drtivá většina těchto odpůrců jsou členové progresivních uskupení na levém okraji spektra.
Mediální polosvět často poukazuje na ruskou stopu v konzervativních kruzích, ale realita říká, že právě zelení progresivisté jsou tou kremelskou klikou v evropských strukturách.
Je proto nezbytné, aby Evropa pečlivě přehodnotila svůj přístup k zelené tranzici, aby se nejen vyhnula nechtěným ekonomickým a sociálním dopadům, ale také aby se ochránila před manipulací a vlivem, který má za cíl oslabit její pozici na mezinárodním poli.
Kritické myšlení a transparentnost vůči financování a motivacím za klimatickým aktivismem jsou klíčové pro zajištění, že evropské úsilí o ochranu klimatu bude sloužit skutečně evropským zájmům a nebude zneužito jako nástroj cizích mocností.
Evropa si nemůže dovolit ztratit svou energetickou nezávislost ani kompromitovat svou vnitřní a vnější bezpečnost v procesu, který by měl vést ke zlepšení budoucnosti pro všechny její občany.
Náš dům Evropa stojí na prahu důležitých rozhodnutí. Je čas přestat se ukrývat za proklamace a začít jednat. Obrana, bezpečnost a racionální přístup k životnímu prostředí nejsou jen volbou, ale nutností pro zachování našeho způsobu života.
V této bouřlivé době je více než kdy jindy potřeba pozitivního leadershipu, který by dokázal Evropu vést skrze výzvy současnosti s jasnou vizí a pevným směrem. Evropa potřebuje opravdové politické osobnosti, státníky, lídry. Ti pak musí být otevřeni inovacím a technologickému pokroku, který může nabídnout udržitelné řešení bez kompromisů v oblasti bezpečnosti a prosperity.
Zároveň se musí postavit levicově liberálnímu mediálnímu polosvětu, který se posledních 30 let mýlí v podstatě ve všem a jehož vliv na rozhodování neodvážných politických reprezentací byl nikoli marginální.
Pozitivní leadership znamená také schopnost stavět mosty mezi různými politickými a společenskými skupinami, podporovat dialog a spolupráci místo rozdělování a konfrontace. Pokud Evropa nechce zůstat v roli globálního diváka, musí přijmout odvahu k akci. Náš dům potřebuje pevné základy, nikoli jen krásné fasády. Je čas na změnu – než bude příliš pozdě.
