KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Britští labouristé dostali o půl milionu méně hlasů než při své volební porážce v roce 2019. Přesto drtivě zvítězili. Konzervativci totiž přišli rovnou o sedm milionů voličů, polovinu těch, jež tehdy získal Boris Johnson. Něco podobného se děje koalici SPOLU. Průzkumy ukazují, že jí přestává věřit třetina jejích příznivců. A ne proto, že provádí tvrdé pravicové reformy, ale naopak je pro ně moc levicová.
Analogie vždy kulhají, ale podobností mezi konáním kabinetu Rishiho Sunaka a Petra Fialy je příliš mnoho na to, než aby česká pravice nad tragickými výsledky té britské jen tak mávla rukou.
Vlastně se může utěšovat jen jedním podstatným rozdílem: toryové vládli čtrnáct let, lidé z nich byli unavení a oni za tu dlouhou dobu prakticky nic nedokázali. Zatímco SPOLU neplní sliby dané svým voličům „jen“ necelé tři roky.
Na druhé straně, pětikoalice má také jednu podstatnou výhodu. Na britských konzervativcích od roku 2016 až do dneška leží stín prohraného referenda o brexitu.
Administrovat vystoupení z EU, pak se potýkat s jeho ekonomickými dopady, mezitím přepřahat eurooptimisty a měnit je za euroskeptiky, to stálo hodně energie, kterou navíc bylo nutno vynaložit nikoliv na budování a rozvoj, ale na udržení stroje v chodu a zabránění rozpadu.
Přesto, že vládu Petra Fialy netíží žádná taková „mrtvá váha“, rozhodně neplní očekávání mnoha z těch, kteří jí v říjnu 2021 dali hlas.
Snižování státních výdajů a konsolidace veřejných financí je mnohem pomalejší, než se slibovalo. V Evropské unii se kabinet neuměl jasně a srozumitelně postavit ani proti utahování šroubů klimatické politiky, ani proti pro nás nevýhodnému migračnímu paktu. A k dovršení všeho mu chybí pravicový „drajv“.
To poslední je nakonec nejhorší. Mnozí říkají, že ODS se příliš podřizuje svým „levicovým“ partnerům. Podle mě je to daleko horší.
Nemastné neslané výsledky při ořezávání přebujelých výdajů nejsou důsledkem kompromisů a ústupků, ale vyplývají z mentálního nastavení samotných špiček občanských demokratů.
Ztrácejí „jestřábí“ instinkty, jež jim dříve velely „bránit svobodu ve všech podobách“, tedy jak osobní, tak ekonomickou, jakož i státní suverenitu.
Mnozí říkají, že ODS se příliš podřizuje svým „levicovým“ partnerům. Podle mě je to daleko horší.
Levičáci interpretovali prohru britských konzervativců jako „jasné ne pravici a válce“. Ale opak je pravdou.
Toryové slibovali vypořádat se s migrací a nastartovat ekonomiku po brexitu. Ve skutečnosti se jen za loňský rok přihrnulo do Británie 685 tisíc cizinců (téměř osm set každou hodinu). A hrubý domácí produkt je na úrovni roku 2007. Co se pak týká vojenské pomoci Ukrajině, tak na té nehodlá nic měnit ani nová labouristická vláda.
Kdyby důvodem prohry toryů byl odklon veřejného mínění od pravice, museli by její příznivci přejít k socialistům. Nic takového se nestalo. Labouristický lídr Keir Starmer sám není nic moc a jeho popularita je slabá. Dostal dokonce méně hlasů než Jeremy Corbyn v roce 2019.
Ale konzervativci zjevně trpí „syndromem vyhoření“. Nemají onu silnou vůli „myslet vpravo“, jakou měl Boris Johnson – natož Margaret Thatcherová.
