ANALÝZA JANA BARTÁKA | Rozhodnutí české vlády o vítězi tendru na dva nové bloky v Dukovanech (s opcí na další dva v Temelíně) je důležitým krokem k realizaci tohoto tolik diskutovaného projektu století, nezbytného pro rozvoj, soběstačnost a dekarbonizaci české energetiky. Podle prohlášení české vlády byla korejská nabídka lepší než ta francouzská prakticky ve všech hodnocených kritériích. Celá věc je ovšem daleko složitější a schválená nabídka je jen první krůček před mnoha dalšími na cestě ke spuštění nových jaderných bloků. Co všechno nás na ní ještě čeká?
Vláda v podstatě potvrdila vyhodnocení ČEZu, na němž se podílely dvě stovky odborníků. Podle jimi nastavených kritérií byla nabídka KHNP (Korea Hydro and Nuclear Power) výhodnější než nabídka francouzské EDF (Électricité de France). Jakkoli nemám naprosto žádné „insider“ informace, mohu ohledně hodnocených kritériích odborně spekulovat.
Prvním z nich je pochopitelně nabídnutá cena, tzv. „overnight cost“. Ta však nezahrnuje náklady na financování mnoha dalších nezbytných položek, jako jsou vlastní náklady ČEZu na organizaci a řízení projektu stejně jako na část dodávek, inženýringu a staveb či výstavbu potřebných souvisejících infrastruktur mimo rámec kontraktu EPC (Engineering, Procurement, Construction), který bude s vítězným dodavatelem podepsán.
Vláda oznámila, že cena nabídnutá KHNP činí 200 miliard Kč za jeden blok (předpokládám, že cena je uvedena v korunách roku 2024), což v přepočtu vychází na cca 8 miliard euro = 8 tisíc euro na instalovaný kilowatt.
Definitivní cena bude ovšem až ta, která bude uvedena v kontraktu. Na jeho projednání má Česko něco přes půl roku. To není moc na tak složitý kontrakt.
Že je cena nabídnutá KHNP nižší než ta od EDF, není pro nikoho překvapením. Stojí ale za zamyšlení, proč jsou Korejci levnější než evropští dodavatelé. Jedním z požadavků tendru byl vysoký podíl českých firem na stavbě a dodávkách zařízení, až 65 procent. Pokud oba dodavatelé tento požadavek splnili, pak by náklady na tuto část dodávek měly být srovnatelné.
Nelze však opomenout miliony (člověko)hodin projektových prací a výroby klíčových komponent primárního okruhu, které budou realizovány v Koreji. Nižší náklady v této oblasti mohou plynout jak z vyšší efektivnosti korejských inženýrů, výrobců a dalších podniků, tak i z nižších mzdových a provozních výdajů; a to vše souvisí s rozdílnými ekonomickými, daňovými a sociálními podmínkami v Evropě a v Koreji.
Jde o zásadní aspekt, který by měla zevrubně posoudit celá Evropská unie s ohledem na svou strategii reindustrializace jako nezbytného kroku k ekonomické suverenitě a nezávislosti.
Ta se Evropě nepodařila v oblasti klíčových technologií energetické transformace, jako jsou fotovoltaické a větrné elektrárny či elektrolyzéry pro výrobu vodíku, a zda se podaří v oblasti jaderných technologií, kde máme jediného globálního hráče (Francii), zůstává zatím nejasné. Nynější rozhodnutí Česka v tomto ohledu ovšem Evropu nijak neposiluje.
EDF aktuálně řeší problémy na rozpracovaných projektech, které ovšem sama nezavinila. Výstavba bloků v Česku by tak pro ni dávala smysl jen z dlouhodobého strategického pohledu.
Do ceny se přirozeně promítá zakalkulovaná marže dodavatele, která je u takto složitých projektů „dodávek na klíč“ (přesněji řečeno „skoro na klíč“) zpravidla poměrně vysoká. Musí pokrývat rizika dodavatele, z nichž se nutně určitá část vždy do jisté míry zrealizuje, nemluvě o tzv. „neznámých neznámých“ – tedy o problémech, se kterými nikdo nepočítal a o nichž zkrátka předem nevíme. Nedivil bych se, kdyby v této části Korejci byli podstatně „odvážnější“ než Francouzi.
Finanční situace EDF je nevalná. Společnost má významné závazky na probíhající výstavbě dvou bloků typu EPR v Hinkley Point a brzy dalších dvou v Sizewell v Anglii, finišuje přípravu stavby šesti bloků typu EPR2 ve Francii, nemluvě o probíhající modernizaci celé tamní flotily (prodloužení životnosti ze 40 na 50 let) a nezbytnosti zajistit spolehlivý provoz dnes už 57 jaderných bloků (připojení k síti reaktoru EPR ve Flamanville se očekává v nejbližších dnech).
Přidáme-li k tomu trpké zkušenosti z výstavby bloků EPR ve čtyřech různých jurisdikcích (připomeňme, že britský regulátor si vyžádal asi sedm tisíc projektových změn v reaktoru, který již měl licenci ke stavbě od francouzského jaderného dozoru, z nichž mnohé znamenaly zásadní zásah do projektu), nelze předpokládat, že by EDF minimalizovala rizika spojená s projektem a nabídla agresivní cenu.
Výstavba bloků v Česku by pro EDF, její partnery a celý francouzský jaderný průmysl představovala další velkou zátěž, která by dávala smysl jen z dlouhodobého strategického pohledu.
Francouzský jaderný investiční program je podstatně rozsáhlejší než ten korejský. Kromě bloků ve Francii a ve Velké Británii má EDF i po českém neúspěchu želízka v ohni v dalších zemích – v Evropě i mimo ni.
Takový program je možné realizovat jen v celoevropském měřítku, pro český průmysl by tedy z dlouhodobého hlediska představoval lepší perspektivu než ten korejský. I přes změnu politiky nového korejského prezidenta vůči jádru Korea zatím nepotvrdila stavbu dalších bloků kromě dokončení těch dříve naplánovaných a pozastavených předchozí vládou.
Pro KHNP má vítězství v tendru ČEZu zásadní strategický význam. Znamená první, úspěšně dokonaný průnik na evropský trh (polský projekt výstavby dvou bloků APR1400 na základě dohody mezi KHNP a PGE-PAK Energia Jądrowa je stále ve velmi raných fázích).
K dosažení tohoto cíle spolu se silnou sebedůvěrou byl KHNP patrně ochoten poskytnout větší záruky a v alokaci rizik mezi účastníky projektu (klíčový prvek kontraktů typu EPC) na sebe vzít větší rizika, než byla ochotna EDF. KHNP má patrně také více volných lidských zdrojů po ukončení projektu Barakah ve Spojených arabských emirátech.
A ČEZ jako zákazník hodnotí vyšší záruky dodavatele a jeho větší ochotu akceptovat rizika zcela přirozeně jako pozitivum. Zda tato alokace rizik bude optimální pro realizaci projektu, může ukázat jenom budoucnost.
Korejský tým zahrnuje státní společnosti KHNP, KEPCO-E&C, KEPCO KPC a KEPCO KPS, spolu se soukromými společnostmi Daewoo E&C a Doosan Enerbility. Daewoo E&C bude hlavním kontraktorem a jeho skvělý „track record“ z výstavby jaderných elektráren v Koreji je nepochybně zárukou zkušenosti a kvality. Přestože se Daewoo E&C neangažoval na stavbě elektrárny Barakah a nemá zkušenosti v Evropě.
Nedávný úspěch výstavby čtyř bloků APR1400 elektrárny Barakah korejskému týmu určitě významně napomohl k českému vítězství. Argument o schopnosti postavit elektrárnu v plánovém termínu a v mezích rozpočtu byl neúnavně opakován, převzat médii a porovnáván s problémy stavby bloků EPR.
Jakkoli byl výkon korejského týmu v Emirátech nepochybně pozoru- i úctyhodný, pro úplnou objektivitu dodejme, že se neuskutečnil v původně plánovaném termínu ani rozpočtu – zákazníkem požadované datum uvedení do provozu prvního boku byl květen 2017, reálně se tak ale stalo až v dubnu 2021 (tedy bezmála o čtyři roky později). A data o skutečných konečných nákladech na stavbu nejsou snadno (ba mnohdy vůbec) dostupná.
V příštích týdnech a měsících můžeme očekávat ještě mnohá překvapení. Protože dokud není kontrakt, není ani projekt.
V tomto ohledu jsou problematické stavby v Evropě o poznání transparentnější a navíc i pod neustálou kontrolou politiků, médií a nevládních organizací – zejména těch protijaderných. Informace o překračování rozpočtu a harmonogramu na stavbách v Evropě i v USA či v Kanadě jsou veřejně dostupné.
Získat podobné informace o strategických projektech v jiných částek světa je mnohem obtížnější. Je ale zcela nepochybné, že konečná cena elektrárny Barakah byla o několik miliard dolarů vyšší než cena plánovaná.
Korejský tým čekají miliony hodin projektových prací pro dotažení projektu reaktoru APR1000, který je zmenšenou verzí reaktoru APR1400. KHNP bude poprvé stavět v Evropě, v Česku. Stavět v Evropě je něco docela jiného než stavět v Emirátech, nota bene nový reaktor, který je nutné doprojektovat a získat pro něj licenci od SÚJB – také poprvé v Evropě.
Normy a pravidla, regulace, schvalovací procesy, pracovní právo – to vše bude poprvé a v mnohém s požadavky vyššími než v Emirátech. Turbinu má dodat Doosan Škoda Power. Velká příležitost pro českou firmu s dlouholetou tradicí, nyní v korejském vlastnictví. I tady to bude poprvé, protože turbíny pro elektrárnu Barakah dodávala japonská Toshiba.
Stavět poprvé (v odborné hantýrce jde o reaktor FOAK – First Of A Kind = první svého druhu) bylo u velkých projektů vždycky a všude – a nejen v oblasti jaderných elektráren – zdrojem problémů, překračování rozpočtů a prodlužování termínů. Držme všem palce, aby tomu tentokrát bylo jinak.
Hned po oznámení české vlády o vítězství KHNP vydal americký Westinghouse prohlášení, že KHNP nemá právo používat v Česku svou reaktorovou technologii bez jeho svolení: „Společnost Westinghouse si vyhrazuje právo napadnout toto u příslušných národních a mezinárodních jurisdikcí“.
Česká vláda určitě toto riziko zvážila a očekával bych, že to dopadne podobně jako v Emirátech, kde KHNP od Westinghouse souhlas získalo (i když na rozdíl od Česka to bylo před vyhodnocením tendru); zakázky pro Westinghouse a další americké firmy při výstavbě elektrárny pak dosáhly řádově miliardy dolarů.
Všechny tyto (a mnohé další otázky) vyvstanou a budou se řešit při jednání o kontraktu. V příštích týdnech a měsících tak můžeme očekávat ještě mnohá překvapení. Protože dokud není kontrakt, není projekt. To je slogan často slýchaný v jaderné komunitě.
Společnost EDF vzala české rozhodnutí na vědomí s tím, že je kdykoli připravena „pokračovat nebo znovu zahájit“ jednání...
Pro Francii je rozhodnutí české vlády třetím zklamáním „v řadě“. Prvním byla prohraná soutěž se stejným soupeřem v Emirátech v roce 2009, která vedla k totální reorganizaci francouzského jaderného průmyslu, aby se pod vedením EDF připravil na nové velké výzvy. Zatím ale asi ne dost na to, aby v soutěži, kde hlavním kritériem je nabídnutá cena, dokázal zvítězit.
Druhým byla prohra s americkým Westinghouse v Polsku v roce 2022, jež byla připsána politickým důvodům – nešlo o skutečnou soutěž, nýbrž o suverénní rozhodnutí polské vlády (té předchozí).
Společnost EDF vzala české rozhodnutí na vědomí. Ale uvedla, že je připravena „pokračovat nebo znovu zahájit“ diskuse, pokud by výzva k podávání nabídek „měla být v nadcházejících týdnech nebo měsících upravena či pozměněna“.
„Počítali jsme s tím, že tento projekt dodá důvěryhodnost našim nabídkám v evropském měřítku. Bohužel, realita nákladů měla větší váhu než velké politické projevy a zpráva vyslaná zbytku Evropy není taková, v jakou jsme doufali,“ uvádí interní zdroj v EDF.
A dodává, že EDF „bude i nadále prosazovat evropský přístup založený na technologiích vyvinutých v Evropě se svými partnery. Skupina zůstává plně mobilizována, aby pokračovala v mnoha probíhajících jaderných projektech.“
Projekty výstavby nových jaderných elektráren patří k nejsložitějším a nejnáročnějším stavebním projektům, jaké kdy byly podniknuty. Požadavky na bezpečnost a spolehlivost překračují standardy běžné v jiných průmyslových odvětvích. Úspěch vyžaduje jedinečnou kombinaci široké škály dovedností, zkušeností, nejvyšší kvality zpracování, specializovaných materiálů a vyhovění nejpřísnějším normám a standardům.
Česko po více než pětatřiceti letech zahajuje výstavbu nových jaderných bloků – bloků třetí generace. Jejich stavba je mnohem složitější než stavba reaktorů předchozí, druhé generace, a to z důvodu mnohem vyšších nároků na bezpečnost a s nimi souvisejícím začleněním pokročilých bezpečnostních systémů a zařízení, stejně jako mnohem přísnějších regulačních požadavků, technologických inovací, konstrukčních rozdílů, potřeby řídit a organizovat sofistikovanou projektovou logistiku s plným nasazením a využitím nejmodernějších digitálních technologií, to vše ve zcela odlišném ekonomickém prostředí.
Bude-li kontrakt podepsán, vytvoří Česká republika vazby s Jižní Koreou, které by měly přetrvat století. V dnešním rozpolceném světě je ovšem těžké predikovat i na pět let dopředu. Stačí se poohlédnout zpět, abychom se přesvědčili, že je nemožné předvídat budoucnost.
Ovšem tisíce českých inženýrů, techniků, zaměstnanců, dělníků a studentů budou mít možnost poznat obrovsky zajímavou, bohatou, ale přeci docela jinou kulturu, jiné tradice, jinou organizaci práce. Najít cestu k efektivní a plodné spolupráci obou kultur je nezbytnou podmínkou úspěchu projektu. I to je veliká výzva a odpovědnost.
Autor je někdejší ředitel divize jaderného rozvoje francouzské ENGIE, v současné době předseda správní rady NucAdvisor, poradenské firmy v oblasti jaderné energie.
