KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Jak poznáte extremistu? Podle „eurolevičáků“ snadno: Je jím každý napravo od lidovců. Přičemž kolem „ultrapravičáků“ chtějí progresivistické elity budovat „sanitární kordóny“ a nemluvit s nimi. Může to fungovat? Jak dlouho? Co když tyto strany získají takovou sílu, že je nepůjde obejít? Proč se stejně tvrdě nejedná s ultralevicí? A nemůže hrát roli i to, že lidé zkrátka mají dost zelených nesmyslů a masové migrace?
Důvodem k radikalizaci je vždy selhání politiky. Němci po další vraždě nožem řeší, co s kriminalitou migrantů. Tomuto disciplinovanému národu už dochází trpělivost. Stejně jako tolerantním Švédům, kteří se rozhodli nahlašovat „nelegály“. Británie čelí demonstracím domácích obyvatel, které už nebaví násilí příchozích z Afriky a muslimských zemí, ani jeho bagatelizace ze strany úřadů. Lidem v řadě zemí EU dochází, že kvůli Zelenému údělu nebude elektřina a kdeco zdraží.
Evropská debata o „extremismu“ ovšem trpí dvojím fatální zkreslením. První plyne z toho, že mainstream je tradičně silně posunutý doleva. Takže zatímco komunisté, marxisté a neomarxisté jsou většinou médií a zástupci akademické sféry považováni za přijatelné, či přinejmenším tolerovatelné, kdokoli napravo od středu dostává nálepku „fašista“ či „nacista“. Což je nejen nespravedlivé, ale hlavně absurdní, protože Mussolini i Hitler byli socialisté, tedy levičáci.
Tento dvojí metr funguje už sto let, tedy od doby nástupu nacistů a bolševiků. Druhé ohýbání reality plyne z toho, že vládnoucí levice je silně oikofobní (nenávidí vlastní kulturu) a má pocit, že je nezbytné se zbytku světa pořád za něco omlouvat. Tohle funguje zhruba padesát let – od počátků protiatomových a antikolonialistických hnutí. Z nich povstaly dnešní elity, které nenávidí každého, kdo kritizuje sebevražednou klimatickou a migrační politiku.
Termín extrém má dvojí význam. V původním, neutrálním slova smyslu jde o „okraj“, například o extra vysokou, nebo naopak nízkou inteligenci. Z logiky věci (a statistického rozdělení) jsou takové jevy vzácné, menšinové – na rozdíl od průměru (typicky Gaussova křivka). V přeneseném vnímání jde o něco příčícího se přijatému společenskému konsensu, příkladem budiž rasismus či útoky na soukromé vlastnictví. I tyto politické trendy mohou být řídké, ale nemusejí.
V obojím výkladu ovšem panuje zmatek. Za „extrém“ levičáci běžně označují umírněný střed, v němž se ocitá velká část voličů. A stejně tak v rozporu s rozumem nálepkují jako extremistické názory ty, které se opírají o evropské hodnoty humanity, práva a svobody, přičemž společenskou smlouvu nepopírají, ale naplňují. Takto vedená veřejná debata postrádá smysl, extremistou se může stát vlastně kdokoli, na koho mají progresivisté „pifku“.
Podívejme se třeba na složení Evropského parlamentu. Levý a pravý střed, socialisté a lidovci zabírají 324 křesel ze 720. To je v pořádku. Ale: Evropští konzervativci a reformisté (78) byli – coby údajní „ultrapravičáci“ – vyšoupnuti z dohod. Jejich levý protějšek, liberálové z RENEW (77), jsou v pohodě. Patrioti pro Evropu (84), u nichž hrají prim národní konzervativci, už jsou přímo „fuj“. Na rozdíl od skutečně radikálních Zelených (53).
Jedinými opravdu kovanými extremisty jsou komunistická Levice (46), Evropa suverénních národů (25) a Nezařazení (32). Ale pro progresivisty k nim patří i Konzervativci a Patrioti. Takže nám rázem „okrajové spektrum“ nabobtná z 93 na 255 poslanců, což činí 35 % z celého tělesa, jen o 10 % méně, než má střed. Ještě horší je, že v tomhle vnímání absentuje normální pravice. Respektive je označena za „krajní“. Tou eurolidovci dnes opravdu nejsou.
Druhým příkladem je odsuzování každého, kdo si dovolí nesouhlasit s klíčovými politikami současné Evropské unie. Přitom klima hysterie a podpora masové migrace tvrdě dopadají na lidi. Pokud na ně mainstreamové strany nemyslí, musí to dělat někdo jiný. Strany jako francouzské Národní sdružení, Bratři Itálie, Švédští demokraté, nebo nizozemská Strana pro svobodu získaly podporu zastupováním legitimních zájmů občanů. To snad není extremismus.
V Itálii, Nizozemsku nebo třeba Švédsku jsou u moci partaje, kdysi označované za radikální, nyní hájící rozumnou politiku proti klimatickému a migračnímu šílenství. Prorazily onen „sanitární kordón“. Ve Francii se to Le Penové zatím nepovedlo, ale co není, může být. Národní sdružení už dávno není extremistické. Jen má zbytek politické scény vůči němu předsudky – zatímco k opravdu nebezpečné ultralevici nikoli.
Pak tu máme strany jako Alternativa pro Německo, nebo česká SPD, které se na rozdíl od jmenovaných nedokáží zbavit své závislosti na proruské politice, což je sráží dolů právem. Ale co když se změní? Navíc na rakouských Svobodných či Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána vidíme, že ani tyto vskutku extrémní postoje nemusí bránit v uchopení vlády. Když vyhrajete volby, nejste zkrátka už „krajní“ či „okrajoví“. Stáváte se novým mainstreamem.
Když je společnost rozbitá, extremisté, byť do té doby slabí, mohou uchopit moc: viz nacistické Německo. Vždy jde o selhání demokratů. Likvidace evropské prosperity Zeleným údělem a neschopnost zvládnout masovou migraci vedou ke zbídačování obyvatel a k ohrožení jejich elementární bezpečnosti. Už to je voda na mlýn radikálům. A dál jim pomáhá ostrakizace všech pravičáků a těch, kteří se ozvou proti těmto protilidovým politikám.
Elity na vzestup radikálů a populistů často reagují zlostně nebo posměšně. To dělají velkou chybu. „Rozčilení není program,“ říkal Masaryk. A kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp. Žaloby na SPD kvůli letákům s černochem jí jen pomáhají. Pokud ji chcete zastavit, zabraňte tomu, aby se u nás dělo to, co v Německu či Švédsku. Vysmívaný Babiš se sám může smát „sanitárnímu kordónu“. Vytěžil z rozpadu standardní politiky dost, aby mohl vládnout.
Jaké z toho všeho máme vyvodit ponaučení? Za prvé, že strana s třiceti a více procenty hlasů z definice není extrémní, ale mainstreamová, protože oslovuje velkou část voličů. Že nám její politika nemusí „vonět“? Jistěže. Ale příčiny hledejme v tom, jak se chovají ostatní, zda jí třeba svou hloupostí, slabostí, neschopností nepomáhají. Stejně jako ve voličích, kteří si možná nic lepšího nezaslouží – a hlavně zřejmě ani nechtějí.
Za druhé, skončeme už s onou neúnosnou praxí, kdy i pravý střed dostává nálepku „extremismu“, zatímco na levici vám projdou komunistické či neomarxistické názory, aniž by vás to nutně vyřazovalo z lepších salonů (viz různé zelené a pirátské partaje v Evropské unii). Že tuhle absurdní politickou taxonomii razí progresivisté, je v jejich zájmu. Ale kdo se sám neidentifikuje jako ultralevičák, neměl by to po nich papouškovat.
Za třetí musíme zlomit prokletí cenzury a autocenzury, které nám brání věcně kritizovat Green Deal, migrační politiku, regulaci sociálních sítí nebo trestání národních vlád, jež se odmítají řídit módní woke ideologií. Tohle je ze všeho nejnebezpečnější.
Tyto destruktivní unijní politiky ohrožují základní svobodu, bezpečí a prosperitu občanů. Už to je zlé. A když o nich nebudeme otevřeně mluvit, a každého, kdo to zkusí, označíme za extremistu, máme velký malér.
Shrnuto, sečteno a podtrženo: neptej se, co může tvoje země udělat proti extrémistům, ptej se, co udělá pro tebe. Bojovat s radikály a extrémisty tím, že je označíte za svině a vykopete kolem nich příkop, nebo je žalujete za obrázek černocha s nožem, je kontraproduktivní. Trojí obranou proti nim jsou silné tradiční strany, rehabilitace pravicové politiky a „zdravý populismus“, který bere v úvahu pochopitelný fakt, že lidé chtějí mít energii a nebát se násilných migrantů.
Zdroji zla jsou:
- Setrvalý úpadek lídrovství a masových stran zastávajících hodnotovou politiku, ne jen bezduchý marketing.
- To, že evropská politika kulhá na jednu nohu a fakticky obsahuje jen spektrum od středu doleva.
- Umlčování kritiků a monopolizace veřejné debaty zastánci politik, jež škodí lidem, leč jsou jim nuceny jako „jediné možné, správné a dobré“.
Bude-li toto vše pokračovat, stane se „extremistou“ každý rozumně přemýšlející člověk.
