GLOSA LADISLAVA NAGYE | Dopravní podnik hlavního města Prahy, magistrát a nezisková organizace Konsent rozjely kampaň, podle níž dívat se na jiné lidi je forma obtěžování. Jako problém vnímají to, že třetina lidí, kteří byli svědky toho, jak někdo na někoho kouká, nezareagovala. Děsme se světa, ve kterém dívat se na druhé bude nepřijatelné.
Oči máme k tomu, abychom viděli. Zrak nám pomáhá na základní biologické úrovni, ale taky díky němu vnímáme krásu a rozmanitost světa, díky němu zakoušíme radost. Moralistní kampaň, která se rozběhla v pražské MHD, nás o tohle chce připravit. Za to, že se díváme pozorně a soustředěně kolem sebe, se máme cítit provinile.
„Krása, že z ní přechází zrak.“ „Nevěděl, kam s očima.“ „To teda zírám!“ „Radost pohledět.“ Svět nás ve své rozmanitosti dokáže zasáhnout různě, většinou je to skrze zrak. Právě ztráta zraku patří k těm nejvážnějším postižením.
Mužský pohled
S konceptem zírání neboli „gaze“ přišel ve vynikající knize Způsoby vidění marxistický kritik John Berger. Postihoval jím zobrazení ženského těla v dějinách západního výtvarného umění, tj. takové, kdy ženy byly zobrazovány čistě jako pasivní objekty. Později termín převzala feministická kritika, která jej uplatnila na další oblasti umění.
Na zraku je postavena i naše kultura vycházející nejen z antického dědictví. „Chce to druhý pohled“ většinou znamená, že si něco máme ještě promyslet. Zrak je prostě tím nejzákladnějším v našich životech. Mimo jiné i tím, že prostě když nespíme, většinou máme otevřené oči.
Dívat se kolem sebe – na přírodu, architekturu, lidi i drobné a často bezvýznamné předměty – je naše přirozenost. Nejlepší básníky často chválíme za to, že se dokáží dívat detailně, neotřele a své „zírání“ dokáží přetavit do slov.
Zároveň jsme si vědomi, muži i ženy, že se ostatní dívají na nás. Většinou i stojíme o to, aby se dívali. Proto se taky oblékáme. Oblečením vyjadřujeme svůj styl, a tím stylem chceme zaujmout ostatní.
Kanadský filozof Charles Taylor píše, že „dandysmus je něco jako stoicismus – vyžaduje přísnou disciplínu.“ A antihrdina románu Martina Amise Londýnská pole si stěžuje na to, že se antické sochy vystavují holé a že by na ně v galerii měli dát aspoň nějaké erotické prádlo.
Kvůli pohledům vznikla i sarkastická replika: „Kdyby se žena oblékala jen kvůli svému muži, nikdy by jí to netrvalo tak dlouho.“
Čumět do „blba“
Často ale nezíráme na něco konkrétního. Zamyslíme se, máme pohled soustředěný do jednoho bodu, a přitom nevnímáme, co se děje kolem. I to je přirozené. Stejně jako je přirozené spočinout pohledem na tom, co zaujme naši pozornost: hezký kus oděvu, špinavé nohy v sandálech, drátosrstý pes, zajímavá tvář, dekolt nebo moucha na rameni ženy sedící proti nám.
Kampaň naznačuje, že dívat se, spočinout na něčem svým zrakem delší chvilku, je špatné. A spojuje to se sexuálním obtěžováním. Není to špatné. A většinou to není ani obtěžování. Samozřejmě, obtěžovat kohokoli je zavrženíhodné a oběť takového obtěžování se musí ohradit: dotyky, neslušné návrhy, ale i jakékoli narušování intimního prostoru, to jsou věci, které do slušné společnosti nepatří.
Jenže dívat se kolem sebe, to je něco jiného. Zírání skutečně není obtěžování. Kampaň pomýleně vychází z konceptu „male gaze“. To se obvykle překládá jako „mužský pohled“, ale slovo „gaze“ lze právě nejlépe přeložit jako „zírání“. Tento koncept má jistě svou legitimitu v dějinách výtvarného umění, nelze jej ovšem převádět do každodenního života.
Úplně špatně je ale interpretovat pohled – často jen zvídavý, ale taky třeba jen nezúčastněný či nepřítomný – jako sexuální obtěžování a nabádat po bolševicku lidi, aby proti zírajícím jedincům zakročili, byť s dobrým úmyslem. Život se totiž netočí jen kolem sexu.
Klasik moderní české poezie J. H. Krchovský píše: „Šťasten je, kdo v bludu žije, a nedozví se ani v stáří, že svět se točí kolem pyje, a místo slunce kunda září.“
Nicméně lidé, kteří za vším vidí sex, ve skutečnosti šťastní nejsou. Jsou hluboce nešťastní a chtějí, aby se tak cítili i ostatní. Aby všichni chodili se sklopeným pohledem, oděni do šedivého šatu, jako kdysi v hloubi osmdesátých let. To jsou lidé z organizace Konsent.
