Starověk v konzervě: Nejen v Pompejích si život podává ruku se smrtí

Zhmotnělá noční můra, která zaživa pohřbila téměř dvě tisícovky Pompejanů, část obyvatel Herculanea, bohaté patricije ve Stabii a Oplontisu i zemědělce v Boscoreale, ohněm „zmrazila“ místa, ve kterých tepal život ve vší své kráse i hnusu. Přes clonu času a vulkanického materiálu se jich dnes můžeme „dotknout“. Díky jedné z největších katastrof světa máme fascinující možnost stát se voyeurskými cestovateli v čase.

Před výbuchem byl Vesuv zarostlou horou, která nikomu nečinila vrásky. Měřil o 200 metrů víc než dnes a pod jeho úpatím panoval čilý ruch. Země se 24. října roku 79 začala otřásat natolik, že se zhroutil viadukt přivádějící vodu do zdejších kašen, lázní i honosnějších obydlí.

Následně během 24 hodin pohřbily tuny vulkanického materiálu všechny, kdo nestačili uprchnout. Do té doby žili Pompejané život, který se v hrubých obrysech mohl podobat tomu, jaký byl běžný v našich zeměpisných šířkách ještě v předminulém století. Jedli, pili, spali, psali, souložili, bavili se, radovali i truchlili. A také pracovali a zaslouženě odpočívali.

V Pompejích a Herculaneu žilo v té době dohromady 15 – 20 000 obyvatel. V samotných Pompejích tedy přibližně tolik jako v dnešních Říčanech, Poděbradech nebo Rakovníku. V Herculaneu pak jako v Protivíně, Voticích nebo Rožmitále pod Třemšínem. Jak tedy probíhal den obyvatel 1500 kilometrů a 1940 let od nás vzdálených měst?

Všední život obyvatel Římské říše za vlády císaře Tita měl do naší dnešní stresující každodennosti celkem daleko. Ale v lecčems připomínal život našich nepříliš vzdálených předků. Absence elektřiny velela lidem přizpůsobit se rytmu přírody. Vstávali velmi brzy ráno a hned se pustili do práce. Jako první nanosili vodu z veřejných fontán – vodovod byl zaveden jen v několika domech ve městě.

Posnídali zpravidla chléb. Několik zuhelnatělých bochníků bylo v Pompejích dokonce nalezeno. Jeden byl kulatý, byl nejspíš nadýchaný jako dort a na jeho povrchu je naznačeno rozdělení do osmi klínů. Dokonce byl podepsaný: na jednom dílku je vyražen nápis „majetek Celera, otroka Quinta Grania Vera“. Bohatší vrstvy k němu jedly med, ricottu a olivy. Chudé rodiny snídaly většinou kaši z ječmene, prosa nebo pšenice dvouzrnky smíchanou se vším, co dům dal.

S východem slunce se otevíraly dveře holičství, ve kterých majetnější Pompejané trávili spoustu času klábosením. Ke vstupu zvaly i obchody, zemědělci vyrazili obdělávat pole. V ulicích byl pořádný cvrkot. Místní přeskakovali z jedné strany na druhou po vyvýšených přechodech pro chodce, až doskákali k fóru, kde spolu plamenně hovořili a diskutovali o problémech města. 

Ve zdejším amfiteátru se konaly gladiátorské souboje. Stejně jako dnešní fotbalové týmy měli jednotliví gladiátoři své fanoušky. A ti se za ně bili občas víc než oni sami mezi sebou. Po strašlivém boji mezi fanoušky z Pompejí a Nocery z roku 59, po kterém zůstalo několik mrtvých, byly dokonce gladiátorské zápasy na deset let v Pompejích zakázány.

Ale zpět ke všedním radostem a strastem. Po několika odpracovaných hodinách následovala pauza na oběd. Ten se skládal opět z chleba, koláčů, ryb, zeleniny a ovoce. Většina chudších Pompejanů, jejichž domy neměly komíny, a nemohli si tak doma vařit na ohni, řešila stravování v některé z mnoha zdejších prodejen rychlého občerstvení, tzv. termopoliích. Dnes bychom je nazvali bufety nebo fast foody, blízko mají i k dnešním barům.

Menu tvořilo občas maso, častěji ryby, většinou solení sledi, a chléb, ale také různé polévky, třeba z čočky nebo cizrny. Na první pohled možná připomínají starověké veřejné toalety, ale nenechte se zmást. Vyzděné stupínky s otvorem v sobě mají zabudované obří hliněné nádoby zvané dolia, které se oproti předpokladům nepoužívaly k uchovávání teplých pokrmů, ale spíše k ukládání sušených potravin. 

Kromě teplých jídel se tu podávalo svařené kořeněné víno, tzv. calida, které tu teklo proudem. Kromě pracantů, kteří měli hluboko do kapsy, se tu scházeli i různí tuláci a pobudové. Atmosféra bývala občas bouřlivá.

Pompeje byly plné nejen starověkých barů, ale i hospod, krčem (cauponae) a výčepů s noclehárnou (hospitium). Našli byste je hlavně u městských bran. V přístavním městě neměly o klienty nouzi. Dlouho do noci se v nich hrály kostky a jiné hazardní hry a mlsně okukovaly číšnice, o jejichž půvabech pak zákazníci ryli zkazky přímo do zdí podniků.

Boháče byste v termopoliu ani cauponae nepotkali. Ti měli vlastní kuchyně, ve kterých jim otroci připravovali lepší lahůdky. Siestu část Pompejanů trávila ve zdejších lázních. Byly levné a mohli do nich i otroci. Lázně byly oázou nejen pro tělo, ale i duši, poskytovaly prostor k relaxaci a setkávání. Často se tu uzavíraly obchody i promýšlely politické úskoky.

Po práci, krátce před západem slunce, přišel čas na nejopulentnější jídlo dne: večeři. V chudších domácnostech se skládala z obilovin, polévky a především potravin, které se nemusely vařit. Často večeřeli kus sýra, fazole, chléb, olivy, vejce, fíky, ořechy a nechyběl ani olivový olej.

V honosných vilách přistálo na stole postupně až sedm chodů. Od předkrmů přes bohaté rybí a masové pokrmy až po medové koláče, sladkosti a ovoce jako třeba broskve, višně, klasická i granátová jablka a hrušky, vše zalité dostatečným množstvím vína. Paleta ryb a mořských plodů byla tehdy velmi pestrá. Pochutnávali si také na slané rybí omáčce zvané garum, která se chuťově podobá thajské rybí omáčce.

Klidnějším typům neskýtaly Pompeje po setmění příliš možností zábavy. Město v noci žilo. Z krčem a barů se dlážděnými ulicemi nesl hlahol, vzdechy z nevěstinců tlumily kamenné zdi. Postele v nich nevrzaly. Byly totiž vyrobené z kusu kamene, stejně jako polštáře. Celkem bylo nevěstinců ve městě nejspíš deset.

V Lupanare Grande, kam zamíří nejspíš každý turista, najdete 10 mrňavých pokojů bez oken a sexuálně explicitní malby na stěnách. Podle historiků mohly sloužit jako jakési obrazové menu nebo dokonce návod pro nezkušené návštěvníky.

Většina sexuálních pracovnic i pracovníků byli otroci. Jejich životy vyplňovaly lhostejnost a pohrdání. Konkrétnější vhled do světa tehdejší prostituce poskytuje epigrafika na stěnách budov, která nám umožňuje číst v životě tehdejších lidí jako v knize.

„Euplia spala se dvěma tisíci krásných muži“, nebo „Euplia kouří za 5 assi“ (1 ass – měďák – byl zhruba ekvivalent dnešního dolaru, pořídili byste za něj jeden chléb nebo láhev vína). Euplia byla nejspíš řecká otrokyně, tedy alespoň podle jména.

Další graffiti na pompejských zdech popisují velmi naturalisticky tehdejší sexuální byznys. Najdete tu informace o službách (nabízen byl klasický pohlavní styk, orální i anální – pasivní i aktivní) i cenách, ale také podrobné hodnocení jednotlivých prostitutek.

Občas se dokonce na zdi rozvinul jakýsi písemný dialog. Vyrývané nápisy svědčí i o genderové rozmanitosti sexuálních pracovníků v Pompejích. Zákazníky prostitutů byli většinou muži.

V nevěstincích byly mimo jiné nalezeny lampy s falickými symboly. Těmi byly Pompeje prošpikované. Plnily funkci ochranných amuletů přinášejících štěstí. Starověcí Římané byli velmi pověrčiví. V popelu se našly tisíce talismanů. Ale také prostředky černé magie.

Například olověná tabulka, která se vkládala do hrobu cizí mrtvoly s vidinou, že se tak dostane do podsvětí a následně vyplní. V kletbě ze žárlivosti stálo mimo jiné: Ať zahálejí jeho varlata a její vagina zůstane prázdná…

Dnes je ochranným amuletem a turistickým suvenýrem Neapole červený roh, což není nic jiného než falický symbol pro štěstí. Koneckonců paroháč ze skrčených prstů má také vytvořit ochranný štít. A paroháče na sebe údajně dělali už staří Pompejané.

Ulicemi Pompejí zurčel život i voda až do osudného dne. Kohoutky vyschlé po kolapsu viaduktu a sérii zemětřesení většinu obyvatel Pompejí vyhnaly z města. Zůstalo přibližně 20 % Pompejanů – navždy. Více než stovka z nich, po zásahu archeologů, v podobě strašidelných a dojemných sádrových „duchů“.

Obyvatelé Herculanea si naivně mysleli, že se schovají do přístavních doků. Pyroklastický proud si je našel a matkám vyrval děti z náručí a život z těl. I ta si s sebou částečně vzal. Jeden den tu bylo všechno, druhý nic. Pompeje, Herculaneum a další města, která spolkl Vesuv, nás možná fascinují právě proto, že si v nich život podává ruku se smrtí.

Pokud se chystáte nasávat život starověkých obyvatel Kampánie, nevynechejte bohatě zdobené vily ve Stabii a Oplontisu. Uvidíte tu nóbl zhuštěnou verzi Pompejí. Tady totiž žila opravdová smetánka. Nebudete se tu muset proplétat mezi davy a z terasy si užijete fantastický výhled na moře. 

V Oplontisu zaplatíte jen pár eur za prohlídku dvou nádherných vil. Jedna z nich, Villa Poppaea, bývala s nejvyšší pravděpodobností majetkem císaře Nera a jeho druhá manželka Poppaea Sabina ji užívala jako své hlavní letní sídlo. Kromě zachovalých fresek a mozaik láká například i na velký plavecký bazén. Boscoreale pak bylo domovem mnoha vil a farem pěstujících hrozny, olivy a obilí. Zdejší muzeum (Antiquarium) vás za ruku provede životem tehdejších obyvatel statků i elegantních vil.

Za nálezy z Pompejí a Herculanea se pak vydejte do neapolského Národního archeologického muzea. První „lidští supi“ se sice na místo katastrofy slétli, jakmile popel vychladl, ale našli jen zlomek pokladů, které Vesuv pohřbil. Proběhl i pokus o záchranářské práce a příslib obnovy – vládou nikdy nenaplněný.

Možná za dalších 2000 let budou lidé odkrývat myčky, pračky, mikrovlnky a zkamenělé pizzy. Vesuv, který soptil už padesátkrát, momentálně podřimuje. Ale v roce 1631 přišlo po jeho erupci o život několik tisíc lidí. Naposledy vybuchl v roce 1944. Možná díky vidině smrti si Neapolci umějí užívat život plnými doušky, jako by byl každý den jejich posledním. Pod Vesuvem se totiž snoubí carpe diem i memento mori.