GLOSA JANA STRMISKY | Štvala mě generace Z. Jsou nespolehliví a líní, neřeknou nic na rovinu, raději lžou nebo v nejlepším případě „ghostují“, tedy nechávají problémy vyhnít. Ale pak jsem si uvědomil, že je to skvělá strategie přežití, která je vhodná pro dnešní dobu. Inspiroval jsem se tedy moudrostí nové generace 🧠 ❤️🔥👧🏼 🌼
Shrnutí rad
- Lžete, manipulujte okolím a vyhýbejte se svým povinnostem, protože „už je toho na vás prostě moc, takže ani nemůžete jinak.“ Požadujte soucit a pochopení.
- Své milované sporty a koníčky vydávejte za terapii. Vaše okolí pro ně bude mít větší pochopení. Je v módě být slabí, ne silní. Kdykoli je to možné, tvařte se, že trpíte.
- Svou slabost vydávejte za duševní hloubku.
- Pěstujte v sobě povrchnost a lehkovážnost a hýčkejte tyto novodobé cnosti. Případné problémy odkažte na ADHD.
- Nestresujte se zodpovědností a věrností, zejména ne vůči zaměstnavateli. Nechcete přece, aby vás považovali za strnulého. Přelétavost je dnes synonymem hledání a učení.
- Dělejte si, co chcete, a netrapte se důsledky. Naučte se život vnímat s odstupem, jako byste ho sledovali skrz sklo obrazovky. Nezapomeňte ale ukázat, že vás to trápí.
- Žijte podle hesla „Fake it till you make it.“ Když něco neumíte, stačí to jen předstírat.
Moje stará strategie byla snažit se říkat, co si myslím, což v podstatě znamenalo urážet lidi mými názory, na které nebyli zvědaví. Nejde to dělat lépe?
Ve skutečnosti si totiž nová generace jen vyvinula vhodnější strategii přežití pro dnešní dobu. Je to účinnější než to, co mám já, starý člověk, který věrně až otrocky hnije deset let v jedné firmě, i když je to pro mě nevýhodné. Dělám věci, které nechci, jen protože jsem „to slíbil“, a odpovídám na telefonáty, i když s těmi lidmi nechci mluvit. Snažím se aktivně řešit své vztahy, i když je to pro mě nevýhodné.
Zkouším tedy staré vzorce hodit za hlavu. Přesycení podněty a požadavky dnešní doby je prostě neúnosné. Stejně jako mladí se soustředím sám na sebe a dělám především to, co chci já. Samozřejmě, čas od času se zkrouceně omluvím, ale to nic nestojí. Někdy si vybájím i nějakou lež, ale konfrontovat mě dnes už nikdo nebude. A když už by se někomu snad zachtělo zahánět mě do kouta, „zhroutit“ se můžu vždycky a ještě mě budou litovat.
Jdu na terapii, šéfe
Já kupříkladu už v práci neříkám, že jsem přišel pozdě, protože jsem byl surfovat v řece, ale že jsem šel na terapii. Lidé na mě koukají skrz prsty, když se v pracovní době flákám někde u sportu. Ale terapie, to je dnes mnohem společensky přijatelnější. Přitom ani nelžu – sport je mnohem lepší terapie než cvokař a Lexaurin. Jen se u toho málo duševně trpí, je to moc levné a málo pohodlné, takže to dnes není společensky tolik ospravedlnitelné.
Obecně je společensky přijatelnější říct, že se zhroucený léčím na terapii, než že makám v práci. To je opravdu trapné. Takové workoholické zoufalce, kteří neumí pracovat se svým životem, přece nikdo nechce.
Jsem nestálý – tedy progresivní
Nezapomínám často měnit týmy, partnery i zaměstnavatele. Než se provalí má neschopnost a lenost, včas ukážu, zač je toho loket a hrdě odejdu za lepším.
A když už hledám práci, zapomínám na realitu. Nebojím se lhát a přehánět, vymýšlet si ty nejšílenější fantasmagorie, co všechno umím. Pokud vedu pohovor s nějakým třicátníkem, ten mi stejně bude naivně věřit cokoli, protože byl vychován v tom, že se moc nelže.
Nejsem konfrontační
Práskání a tiché bonzáctví je modernější než přímá konfrontace. Takže nožky na stůl, úsměv na tvář a přesunu své problémy na šéfa, policii nebo nějakou neziskovku.
Mohu si na toho člověka stěžovat v nějaké skupině na sociálních sítích nebo kdekoli za zády, ale rozhodně to nedělám napřímo. To je zbytečně vysilující. Anonymní oznámení (whistleblowing) oficiálně nejsou brány jako udavačství a navíc jsou „mnohem komfortnější,“ jak říkají sami představitelé státu.
Nechávám věci volně plynout bez konce
Když mám problém, nesnažím se ho vyřešit, ale mnohem lepší je nechat to být a jen se přestat těm lidem ozývat. Na tohle nemám čas. Ještě dnes musím prohlédnout celý TikTok.
Nemusím nijak násilně ukončovat vztahy a diskuze. Nesnažím se dojít k nějakému radikálnímu a konečnému závěru, protože bych byl zbytečně konfrontační.
Nechávám věci být a jen volně plynu prostorem. Proč někomu říkat, že se rozcházím (nebo že končím v práci) a zbytečně hrotit konflikt? On to přece pochopí i bez toho, když se mu měsíc neozvu. A mám stále otevřenou cestu k návratu.
To jsou zas opsaná moudra z webu?
Kdepak, vycházím z vlastní zkušenosti. Jako spolumajitel surfového baru se setkávám s různými generacemi, některé zaměstnávám, s jinými chodím 😊 nebo surfuji.
Musím se přiznat, že jsem měl problémy s moderním uvažováním, ale pak jsem pochopil, že to dělají chytře, a moje staré já vydávalo zbytečně moc energie na nevýhodné věci. Moje stará strategie přežití, kdy jsem lidem nevyžádaně říkal, co si myslím, v dnešní době nefunguje tak dobře.
Nesnáším generalizování
Vím, sám nesnáším generalizování, každý jedinec je jiný. Ale přesto… vývoj skupiny lidí jednoho věku je tvarován stejnými okolnostmi. Je rozdíl, když jsem v dětství poslouchal v černobílé telce jednoho Husáka a rodiče se narodili za války, nebo jestli od narození sjíždím mobil s nekonečným internetem ve všech jazycích světa a mí rodiče jsou už tak vytěkaní mileniálové. Dnes je výhodnější chovat se jinak než před deseti lety.
Napište mi, jestli je tenhle návod cesta do pekel, nebo pozitivní upgrade ([email protected]).
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
