V pátek 19. dubna uplyne dvě stě let od smrti George Gordona Byrona. Básník zemřel v řeckém Missolonghi, když řeckým vzbouřencům aktivně pomáhal v boji za nezávislost na Osmanské říši. Dodnes je v Řecku považován za národního hrdinu.
Obecně se traduje, že zemřel na horečku, kterou chytil během obléhání Missolonghi. V poslední době se ovšem objevily teorie, že mnohem spíš k jeho smrti přispěla chyba doktorů a extenzivní pouštění žilou.
Tak či onak je úcta projevovaná Řeky zasloužená: Byron stál v čele vojenského tažení a vedle osobního nasazení pomáhal řeckému povstání hlavně finančně.
Sice se po celý život potýkal s dluhy a nějaký čas dokonce strávil mimo Anglii proto, aby se vyhnul věřitelům, nicméně svou štědrostí byl proslulý. Podporoval literární přátele, Mary Shelleyové například výrazně pomohl po tragické smrti jejího muže. Pomoc Řecku však byla největší — zároveň však trošku naivní, jak už to v takových případech bývá.
Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že jsem slavný.
Byron do Řecka odplul v době, kdy ke konci dospěl jeho románek s mladou (ale už vdanou) hraběnkou Guiccioliovou, jež si s Byronem začala v Ravenně a posléze s ním uprchla do Janova.
Původně přitom vůbec nevěděl, jak by Řekům mohl pomoci. Netrvalo však dlouho a projevil svou štědrost. Prodal panství v Anglii, z vlastních prostředků vyplatil žold nespolehlivým Albáncům, sestavil v podstatě vlastní malou armádu, kterou platil ze svého.
Řeči o tom, že kdyby nezemřel a podařilo se mu Osmany porazit, byl by zvolen řeckým králem (řada z nich má původ v románu Mary Shelleyové Poslední člověk), jsou jistě nadnesené, nicméně Byronova prestiž byla obrovská.
Na druhé straně, řečeno poněkud vulgárně, byl Řekům a Albáncům trochu za „hejla“. Což si podle všeho sám dosti bolestně uvědomoval: v dopisech posílaných přátelům si stěžuje na vypočítavost albánských žoldáků a politikaření Řeků, kteří se ani v boji za nezávislost nedokázali spojit.
Byronovo angažmá však nebylo jen finanční a vůdcovské (ve skutečnosti s vedením boje měl zkušenosti pramalé). Bylo to angažmá celebrity. Možná vůbec první globální celebrity.
V Anglii byl milován i zatracován, ve zbytku Evropy obdivován a napodobován jako nejvýznamnější postava romantického hnutí. Jeho verše rezonovaly napříč širokými čtenářskými vrstvami – ještě víc však zaujala jeho image, ne nepodobná obrazům některých současných rockových hvězd.
„Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že jsem slavný,“ napsal Byron krátce po vydání prvních částí Childe Haroldovy pouti. Nepřeháněl, i když pravda to byla jen částečná. Slavný byl už předtím, především z drbů, co se šířily v tzv. lepší společnosti, ale též v literárních kruzích, které rozvířil, když se břitce ozval proti kritice své prvotiny.
„Magor, zlý člověk, je nebezpečné se s ním byť jen znát,“ slavně charakterizovala Byrona lady Lambová. Ta jeho první nabídku odmítla, ale pak ho pronásledovala způsobem, který bychom dnes bez váhání označili za „stalking“, a způsobovanými skandály zdatně vytvářela básníkův obraz.
Sama však nijak neprospívala: psychické vypětí ji silně vyčerpávalo, takže Byron nakonec poznamenal něco ve smyslu, že ho pronásleduje kostlivec.
„Odtažitý, bezcitný démon“, „divoká okouzlující siréna“, „apoštol nevěrnosti“, „rozmazlené dítko slávy“, „geniální muž se zvráceným srdcem“, „největší básník Anglie, zároveň její nejprovinilejší syn“ – tak zněly některé dobové charakteristiky. Lze z nich vyčíst určité pojetí „skandálu“, které od té doby přetrvává.
Na jedné straně odpudivost, zhrození, na straně druhé přitažlivost. A nepřímá úměra mezi nimi. Byronovi čtenáři se děsili toho, že by oni nebo jejich blízcí žili podobným životem jako autor, zároveň po tom neodolatelně toužili.
Byron si velmi záhy uvědomil, že tohle je kapitál, který lze skvěle vytěžit. On sám i jeho pozdější vykladači zdůrazňovali, že postavy jeho děl nejsou přímo autobiografické, nicméně nikdo tomu úplně nevěřil.
Nakladatel Murray tehdy prvního svazku Childe Haroldovy pouti prodal 500 výtisků během prvních třech dnů, dalších devět vydání následovalo do tří let. Žádná jiná kniha takový úspěch neměla, dnes bychom mohli Childe Harolda srovnávat třeba se ságou o Harry Potterovi – i když Byron byl podstatně vtipnější a zajímavější.
Byronovi čtenáři se děsili toho, že by oni nebo jejich blízcí žili podobným životem jako autor, zároveň po tom neodolatelně toužili.
Na úspěchu knihy je pozoruhodné to, že se sešlo několik faktorů. Tím prvním byl výše naznačený bulvární obsah. Byrona předcházelo vynikající PR a určitě více než polovina čtenářů sahala po knize v touze dozvědět se podrobnosti o životě skandály provázeného aristokrata.
Tím druhým faktorem byl – jakkoli překvapivě to dnes může znít – cestopis. Cestování bylo nákladné, nebezpečné a vzhledem k zuřícím napoleonským válkám prakticky nemožné. Byron cestovat mohl – měl prostředky a odvahu. Vrcholné dílo anglického romantismu tak čtenáři četli jako svého druhu National Geographic.
Třetím faktorem bylo literární umění: Byron měl neobyčejný (a nepochybně vrozený) cit pro rytmus, takže psát ve vázaném verši pro něj bylo skoro totéž jako přirozená mluva, dokonce i některé dopisy adresované přátelům do Anglie jsou veršované.
Byronovy dopisy tvoří samostatnou kapitolu a jsou nedílnou součástí jeho mistrného PR. Jak známo, Anglii musel opustit kvůli svým skandálům, zejména kvůli své bisexualitě.
Od školních let udržoval poměrně intenzivní styky s partnery obou pohlaví. Homosexualita byla v té době trestná, skandální byl ale i vztah s nevlastní sestrou, z něhož patrně vzešla Byronova nemanželská dcera.
George Gordon Byron opustil rodnou Anglii v dubnu 1816... a nikdy se už nevrátil. Ze země ho vyhnaly skandální pověst, která tolik přispěla ke čtenosti jeho knih, a též rostoucí dluhy.
Ve svém vyhnanství však byl neobyčejně produktivní. Hned roku 1816, tedy roce, kdy vlivem erupce sopky Tambora předchozího roku přišla Evropa o léto, hostil ve vile Diodati poblíž Ženevského jezera Shelleyovi a další anglické literáty. Pořádali duchařské seance, holdovali drogám, alkoholu, ale byli i velmi kreativní (mistrně tuto „jízdu“ zachytil režisér Ken Russell ve filmu Gothic).
Z příjezdu Shelleyových byl nepochybně nadšený: P. B. Shelley mu byl blízkým druhem, Mary Shelleyová během léta přepsala jeden ze zpěvu Childe Haroldovy pouti; menší nadšení vzbudila návštěva Claire Clairmontové, nevlastní sestry Mary Shelleyové. Ta byla v době návštěvy s Byronem těhotná... a patrně si myslela na víc, než mohl Byron nabídnout.
U Byrona mnoho štěstí nenašla, toho mnohem víc zajímal jeho osobní lékař Polidori, mimo jiné autor prvního upířího románu. Clairmontová proto pak upřela svou pozornost na Shelleyho, což způsobilo značné trápení Mary Shelleyové.
Libertarián Byron měl pro zraněné city pochopení. „Mám-li to vyjádřit taktně, tak myslím, že madame Claire je pěkná svině,“ píše v dopise příteli v roce 1820. Mimochodem, právě román Mary Shelleyové Frankenstein, původně vysmívaný produkt literární soutěže, přežil staletí, ostatní díla nikoli.
Jako první rozpoznal sílu marketingu a dokázal ho využít.
Ve svých vyjádřeních v dopisech (mnohé z nichž jsou psány veršem) nešetří ani ostatní. Nakladateli pravidelně zasílal reporty o svých milostných avantýrách, přičemž dobře věděl (a bylo to tak zamýšleno), že tyto budou čteny nahlas před vybranou londýnskou společností.
Bouřlivý vztah s Margeritou Cogni, vdanou ženou, vyvrcholil tím, že ona se v marném pokusu získat poetu zpět vrhla do nečistých vod benátského kanálu, zatímco on přátelům referoval: „Určitě za to může to horké podnebí, ale když ženy zde porodí, jejich vaginy jsou pak mdlé, připomínají těsto.“
Reakci publika, jemuž nakladatel Murray četl tento dopis, si lze jistě živě představit.
Byron jiný ale být nemohl. Byl vtipný, břitký, přitažlivý. Objem toho, co napsal, je skoro neuvěřitelný. Dnes se nečte ze stejných důvodů, z jakých se četl kdysi. Vlastně je pozoruhodné, jak málo toho z jeho díla zůstalo živého.
Sžíravé satiry současníků se ztratily v čase, „skandál“ jeho životního stylu vyvanul, zůstalo toho jen málo: snad apokalyptická báseň „Temnota“, pár lyrických básní. Slavná Childe Harold se učí ve školách, ale nikdo ho nečte, totéž platí o brilantním Donu Juanovi, skvostně satirické básni, v níž Byron postavu Dona Juana geniálně obrátil a ze svůdníka udělal oběť.
I když se dnes tolik nečte, přesto zůstává inspirativní osobností nejen literatury, ale i kultury. Proč? Jako první rozpoznal sílu marketingu a dokázal ho využít. Za to mu musejí být vděčni všichni aktéři showbyznysu, od Franka Sinatry po Taylor Swift. Vedle toho ještě dokázal být geniálně vtipný, což řada z nich nedokáže.
