KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | V literární sféře patří k dobrému bontonu se nad cenami aspoň lehce ušklíbnout. Literatura přece není fotbalový zápas ani soutěž miss, slyšíte ze všech stran. Přesto je všichni sledují a berou vážně. Kde se tenhle paradox vzal?
„Oni mají ceny, já mám porsche,“ glosoval kdysi úspěšný autor žánrové literatury Iain Banks skutečnost, že žádnou z prestižních cen nedostal. Ve vtipné glose poukazoval na to, že cena nerovná se prodejnost a že on si i bez respektované ceny vydělá dost. Dnes už to tak úplně neplatí.
Proč? Jednoduše proto, že literární ceny se staly jakýmsi posledním majákem v rozbouřeném moři přebujelé knižní produkce. Knih vychází víc, než by mělo. Na tom se shodnou úplně všichni hráči na knižním trhu. A vydávají dál a víc, protože nic se s tím udělat nedá.
Neplatí to zdaleka jen u nás, je to celosvětová situace. Snaha vydávat víc a víc v naději, že jedna kniha trefí jackpot, je univerzální.
Jakou roli v tom hrají literární ceny? Obrovskou. Dokáží totiž zaujmout velkou část mediálního prostoru. Navíc se to děje v době, kdy literární kritika prakticky zmizela – pravidelné recenzování nových titulů je věcí minulosti. Opět nejde o něco, co by bylo čistě tuzemskou záležitostí. Funguje to tak celosvětově.
Dobře je to vidět na překladové literatuře. Velké literární ceny fungují jako vodítko – nominované knihy se totiž automaticky překládají. Organizátoři si toho jsou vědomi, proto upravují formát a zveřejňují tzv. „longlisty“ neboli širší nominace. Ke stejnému kroku letos přistoupila i Magnesia Litera.
Kniha roku, Hella rusistky Aleny Machoninové, jistě v následujících týdnech bude z pultů knihkupectví mizet velmi rychle. Stejně jako experimentální autobiografická próza Marka Torčíka nebo kniha filosofky Terezy Matějčkové.
Mimochodem, ta poslední se prodávala velmi dobře ještě před vyhlášením cen, což svědčí o dobré publikační strategii Echa. Týdeník úspěšně prodává i bestseller Jiřího Peňáse.
Potřebujeme ceny? Na první dobrou by se dalo říct, že ne. Jenže to je naivní odpověď. Ceny potřebujeme, protože nás v přívalu informací nutí reagovat. Minimálně tak, že se proti oceněnému dílu vymezíme.
Pravděpodobně většina čtenářů nebude mít zkušenost Marka Torčíka, represi vystaveného homosexuála z provinčního města, řadě čtenářů se bude zajídat číst o stalinských procesech v Rusku, jak je líčí Alena Machoninová... ale to je v posledku jedno. Číst to budou, protože... cena.
Data mluví jasně. Celosvětově. Knihy, které se objeví v nominaci na některou z cen, zažívají dramatický nárůst prodeje. A nebavíme se zde o desítkách procent.
Asi nejslavnější příklad je Úzká cesta na daleký sever australského spisovatele Richarda Flanagana. Ten se chtěl psaním živit, dlouho mu to nešlo, tak to vzdal a hledal si práci v těžařské firmě. Asi den dva před nástupem se dozvěděl, že jeho poslední kniha byla nominována na Bookerovu cenu... a to změnilo vše.
Magnesia Litera asi životy autorům úplně nezmění, nicméně jejich jména uvede v obecné povědomí. Výjimkou je výrazná filosofka Tereza Matějčková, která byla nominována již loni za vynikající knihu o rezignaci, a která má svůj okruh čtenářů stálý. A stejně konsistentní je i její intelektuální výkon.
U dalších dvou laureátů čas ukáže, zda dokáží naznačenému příslibu dostát. Každopádně lze říct, že fenomén výrazné literární ceny se jim zjevil v celé své šíři a nahotě: jako ocenění, ale též jako závazek.
