François Mitterrand: Starý socan, který se stal „králem Francie“

Francouzská pátá republika se zrodila na konci padesátých let minulého století z hluboké vnitropolitické krize, která kvůli odchodu z Alžírska hrozila přerůst ve zničující občanskou válku. Počátky byly neodmyslitelně spojené s generálem Charlesem de Gaullem, jejím prvním a doposud největším prezidentem (v úřadu v letech 1959–1969), který vtiskl nové republice tvář, obsah i politický styl.

Proto nijak nepřekvapilo, že další dva francouzští prezidenti pocházeli z jeho „okruhu“ – Georges Pompidou (ve funkci v letech 1969–1974) a Valéry Giscard d᾿Estaing (1974–1981), třebaže jejich vztahy s de Gaullem prošly mnoha proměnami a nebyly vždy úplně vřelé. 

Vítězství socialisty Françoise Mitterranda (1916–1996) v prezidentských volbách na jaře 1981 proto bylo pro mnoho Francouzů bez nadsázky šokující, ve skutečnosti ale mělo svoji hlubokou logiku. Pojďme se dnes v našem seriálu na životní i politické osudy tohoto velkého Francouze i Evropana podívat podrobněji.

Jaké byly rodinné kořeny a životní osudy muže, jenž napotřetí (po porážkách od de Gaullea a od Giscarda d᾿Estaigne) nakonec zlomil dominanci gaullistů a byl označen za jejich „Nemesis“? 

Budoucí socialistický prezident, plným jménem François Marie Adrien Maurice Mitterrand, se narodil 26. října 1916 v západofrancouzském Jarnaku v departmentu Charente, v katolické, bytostně konzervativní rodině – proto příliš nepřekvapí, že se v mládí aktivně angažoval v katolickém hnutí. 

Po studiích na církevní škole a na pařížské univerzitě (práva a filozofie) pracoval v meziválečném období hlavně jako novinář a udělal si přitom – zejména na levici – „jisté jméno“.

Během „tragického jara 1940“ se Mitterrand účastnil bojů, v nichž Němci porazili Francouze „na hlavu“ (největší vojenská porážka v moderních dějinách Francie). Následně padl Mitterrand do zajetí, z něhož se mu ale podařilo uprchnout na území „vichystické Francie“, kde se zapojil do hnutí odporu, a dokonce spolupracoval se svým budoucím politickým protivníkem de Gaullem.

Současně ale i sloužil, přinejmenším formálně, Pétainovu kolaborantskému režimu, což vyplulo na povrch plně až v závěrečné fázi jeho druhého prezidentského období v devadesátých letech minulého století (konkrétně při televizním interview 12. září 1994) a způsobilo mu nepříjemné politické těžkosti i jistou újmu na cti – nemluvě o pachuti, jež po aféře všemu navzdor zůstala.

Na počátku čtvrté (tj. poválečné, politicky křehké) republiky se již François Mitterrand profiloval jako výrazný levicový politik, kandidující za Sdružení republikánské levice, což bylo seskupení nezávislých radikálů, demokratů a socialistů, a poté působil v několika vládách na různých náměstkovských i ministerských postech. 

Vzhledem k mimořádné politické obratnosti (anebo ke schopnosti téměř geniálně machiavellisticky intrikovat, jak tvrdili nejen jeho protivníci, ale i jeho přátelé) se stal Mitterrand v roce 1965 kandidátem, jehož v prezidentských volbách proti de Gaulleovi podpořila velká část francouzské levice. 

Výsledkem byl zisk více než 31 % hlasů a hodně překvapivý postup do druhého kola voleb, v němž na konec Le Général vyhrál „jen“ 55 : 45 %, což jej (stejně jako skutečnost, že vůbec musel do druhého kola jít), nesmírně popudilo a „urazilo“, což se projevilo v jeho další politické kariéře.

Sebevědomý François Mitterrand tak potvrdil postavení neformálního vůdce francouzské levice, a v roce 1971 se mu dokonce podařilo Socialistickou stranu (Parti socialiste) sjednotit i formálně. Proto to byl právě on, kdo v jejím čele „vyrazil“ roku 1974 – po předčasné smrti Georgese Pompidoua na rakovinu – znovu na zteč Elysejského paláce, tentokrát proti dalšímu gaullistovi, Valérymu Giscardovi d’Estaing.

Tehdy sice Mitterrand ještě velmi těsně prohrál, aby už ale o sedm let později (ano, takto „královsky“ či „monarchisticky“ dlouhý byl v té době prezidentský mandát) dokázal oslabení hlavy státu využít a stal se prvním socialistou v čele francouzské páté republiky.

Když se Mitterrand chystal v čele sjednocených socialistů v roce 1981 do prezidentských voleb potřetí, část – hlavně, ale ne výhradně – pravicových médií jeho „posedlost“ Elysejským palácem ironizovala a zesměšňovala jako „jednou provždy marnou“.

Většina publicistů i politiků měla navíc za to, že jakkoli úřadující hlavu státu Valéryho Giscarda d’Estaing oslabují ekonomické problémy země a neustále probublávající skandál s dary od vládce Středoafrické republiky Jeana-Bédela Bokassy, jenž „vyplul na povrch“ v roce 1979, neměl by s „až příliš ambiciózním“ Mitterrandem prohrát.

Když ale byly 10. května 1981 večer zveřejněny výsledky hlasování, ukázalo se, že kandidát socialistů získal 51,76 % oproti pouhým 48,24 % hlasů pro Giscarda.

Obrovská senzace byla na světě a nic na ní ne(z)měnila ani skutečnost, že Mitterrand vyhrál relativně těsně, o pouhé tři procentní body. Francouzská pátá republika tak měla prvního socialistického prezidenta a byla nanejvýš zvědavá, co od něj může čekat.

Mitterrandovo prezidentství (1981–1984) bylo v dějinách francouzské páté republiky nejdelší ze všech – a nejspíš takové i zůstane, nedojde-li ke změně ústavy, která by současnému vládci Elysejského paláce Emmanuelovi Macronovi (ve funkci od roku 2017) umožnila kandidovat potřetí (mandát byl totiž po prvním období Jacquesa Chiraka zkrácen na pět let s tím, že lze být zvolen jen dvakrát). 

V řadě ohledů bylo jeho prezidenství i přelomové. Kromě toho, že zahájil ambiciózní program sociálních reforem a dalšího posilování sociálního státu (růst minimální mzdy, platů, rodinných přídavků a penzí, zkrácení pracovního týdne atd.), byť ho nedotáhl do konce, reformu školství (zdevastovaného v důsledku studentských bouří na konci šedesátých let) a pokusil se o nastartování vyššího ekonomického růstu, odkázal Mitterrand do patřičných mezí (a fakticky mocensky zničil) komunisty (a radikály obecně), třebaže je zpočátku vzal (bezprecedentně) do vlády, v důsledku čehož ovšem ztratili pověst „neušpiněných“ (jak si přál).

Ve druhém období se s úspěchem zaměřil na snížení dvouciferné inflace a na udržení jednoty levice, jež byla ve skutečnosti mnohem křehčí, než se před dvaceti lety zdálo, což se mu podařilo jen zčásti, stejně jako další části programu.

Jednou z vážných komplikací, jimž musel Mitterrand během čtrnácti let vlády čelit, a to hned dvakrát, byla tzv. kohabitace (cohabitation), tj. „soužití“ levicového prezidenta a pravicového premiéra (či opačně) – poprvé v letech 1986–1988 s (neo)gaullistou Jacquesem Chirakem, kterého v roce 1988 porazil a volbách a který se pak roku 1995 přece jenom stal jeho nástupcem, jako premiérem, a podruhé v letech 1993–1995, kdy mu byl nechtěným partnerem pravicový ministerský předseda Édouard Balladur.

I vzhledem k tomu byla závěrečná prezidentská léta pro Mitterranda poněkud trpká. Nejen že stále víc a víc ztrácel politický vliv, což nesl velmi těžce, ale navíc trpěl rakovinou prostaty, nemluvě o „vichystickém stínu“, o němž již byla řeč, o obvinění z korupce a o četných soukromých aférách.

Když François Mitterrand z Elysejského paláce odcházel, ulevilo se, myslím, nejen mnoha Francouzům, ale i jemu osobně. Některé upomínky na jeho „socialisticko-aristokratické“ (což není nutně kontradikce v pojmu, jak by se na první dojem mohlo zdát) prezidentství ale přetrvávají dodnes, jako například slavná skleněná pyramida v Louvru (Pyramide du Louvre), kterou na prezidentovu prosbu vytvořil newyorský architekt Ieoh Ming Pei a která symbolizovala jeho mimořádně vytříbený smysl pro krásu i pro státnickou velikost (celou Mitterrandovu politickou kariéru lze ostatně číst jako příběh „starého socana“, jenž se stal nakonec „králem“).

V zahraniční politice François Mitterrand navázal, společně se spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem, na legendární přátelství prezidenta Charlese de Gaullea a kancléře Konrada Adenaeura z přelomu padesátých a šedesátých let, neboť chápal, že francouzsko-německé přátelství a francouzsko-německá spolupráce jsou „osou“, základem míru a hospodářské prosperity v západní Evropě, a nejen tam. Kromě toho to byl právě Mitterrand, který v úzké spolupráci s dalším francouzským socialistou, se šéfem Evropské komise Jacquesem Delorsem, (na)směrovali Evropská společenství k dnešní Evropské unii a k evropskému „superstátu“ svého druhu.

Pro „velkou, světovou politiku“ bylo důležité, že Mitterrand neměl – stejně jako de Gaulle a jeho další předchůdci z Elysejského paláce – ani to nejmenší pochopení pro politiku (u)smiřování Sovětského svazu a připojil se naopak k americko-britskému „tandemu“ Ronald Reagan a Margaret Thatcherová, jejichž cílem bylo uspíšit pád „říše zla“. 

O tom, jak (na politika stojícího v čele velmoci) citlivě Mitterrand vnímal situaci v zemích za „železnou oponou“, svědčí například jeho snídaně v prosinci 1988 s československými disidenty na francouzské ambasádě v Praze, stejně jako jeho pozdější setkání se sovětským disidentem Andrejem Sacharovem, respektive polským disidentem Lechem Wałęsou.

Za v některých ohledech kontroverzní je dodnes pokládán Mitterrandův pozitivní postoj ke znovusjednocení Německa (1990), k němuž by bez jeho souhlasu (poté co opustil spojenectví s Thatcherovou, která jej odmítala) nejspíš hned tak nedošlo. 

Důvod, proč na sjednocení, jež zprvu společně s britskou premiérkou odmítal a vůči němuž se stavěl silně skepticky, byl ve své podstatě jednoduchý: neurčité nebezpečí (Mitterrand nebyl člověk, jenž by příliš dal na detailní, exaktní analýzy) hrozící z německého sjednocení mu nakonec nestálo za to, aby „zničil“ či přinejmenším ohrozil francouzsko-německé politické přátelství, ekonomické partnerství a spolupráci obou zemí, ani osobní vztah s Helmutem Kohlem, jenž byl o to pozoruhodnější, vezmeme-li v potaz, o jak odlišné (lidsky, politicky i světonázorově) osobnosti se jednalo.

Zajímavým náhledem na Françoise Mitterranda jsou vzpomínky britské premiérky Margaret Thatcherové (ve funkci v letech 1979–1990), která s ním – mimochodem navzdory světonázorovým rozdílům spolupracovala raději než s konzervativcem Kohlem – v knížce Roky na Downing Street (The Downing Street Years, 1993; česky 1996). Vynikající jsou například dojmy Thatcherové ze setkání s premiérem (a budoucím) prezidentem Jacquesem Chirakem a Mitterrandem z roku 1987, posuďte ostatně sami:

„Se dvěma klíčovými herci (J. CH. a F. M. – poznámka M. K.) jsem se setkala v září (1987 – poznámka M. K.) v Berlíně, kde jsem se účastnila konference Mezinárodní demokratické unie (IDU). Měla jsem pracovní snídani s panem Chirakem v rezidenci britského velvyslance. Ne nadarmo mu jeho spoluobčané říkali „le bulldozer“ a při více než jedné příležitosti jsem musela dát najevo, že lady se nedá převálcovat buldozerem. 

Byl nápadným protikladem prezidenta Mitterranda. Monsieur Chirac byl neomalený, přímý, energický, oponující, dobře se vyznal v podrobnostech a hluboce se zajímal o ekonomiku. Prezident byl tišší, civilizovanější, sebevědomý francouzský intelektuál, zaujatý zahraniční politikou, kterého podrobnosti nudily, trochu pohrdal ekonomikou. Je to kupodivu, ale oba dva se mi líbili…“

Právě tahle pasáž, těchto „pár řádků“, říkají o Mitterrandovi jistě ne všechno, ale mnoho. Jakmile se dostal k moci, po níž celý život prahl, začal usilovat – vedle racionální správy země – především o budování svého historického odkazu. Na ničem jiném mu nezáleželo víc. 

Takto nemilosrdně řečeno to nezní hezky; nenechme se ale mýlit – „velký François“ velmi dbal na Francii, na zájmy jejích občanů i země jako takové, a lidé to dlouho dobu instinktivně cítili. I proto byl ve své kariéře tak úspěšný.

Smutnou skutečností je, že když v roce 1995 opouštěl „veliký“ François Mitterrand po čtrnácti letech Elysejský palác a když odcházel na svoji „schůzku s dějinami“, Francouzi, kteří jej tak vítali u moci v roce 1981, jak jsem již řekl, příliš nesmutnili. 

Jednu věc mu ale ani jeho největší nepřátelé, a že jich měl, nemohli upřít: právě on dokázal, že v čele „gaullistické“ páté republiky může stát i představitel politické levice, aniž by jí to nějakým fatálním způsobem ublížilo či ji „diskreditovalo“. 

Připočteme-li k tomu Mitterrandův již naznačený nezanedbatelný podíl na přetváření Evropských společenství v dnešní Evropskou unii a na pádu komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě, můžeme bez obav říci, že jeho prezidentství bylo nanejvýš důstojné, smutnému a pro všechny „bolestivému“ konci navzdory.

Nesporným faktem je i to, že „François“ byl doposud posledním „velkým“ vládcem páté republiky; žádný z jeho nástupců – již zmíněný Jacques Chirac, Nicolas Sarkozy, François Hollande či úřadující Emmanuel Macron – této „velikosti“ ani v náznaku, ano, včetně Macrona, nedosáhli. Jak se bude francouzská pátá republika vyvíjet dál, teprve uvidíme, Mitterrandův politický odkaz je v ní ale stále živý.