Trpký osud Istanbulské úmluvy: Proč se do ryze nepolitické věci, jako je násilí na ženách, cpe ideologie?

Istanbulská úmluva se má primárně zabývat násilím na ženách. Od počátku však budila kontroverze a kritici jí vyčítali zejména tři věci:

Za prvé, že by do českého právního řádu zavedla genderovou ideologii. Což je paradoxní, neboť pokud smyslem přijetí dohody má být ochrana žen před agresivními muži, nemá logiku zároveň popírat určující roli biologických pohlaví. Za druhé by se zřizoval mezinárodní dohled, který má ambici mluvit do všeho, včetně manželství. Za třetí by šlo o průlom do azylového práva. A to je pro nás citlivé.

O tom, jak těžké a bolavé téma se z Istanbulské úmluvy stalo, svědčí i fakt, že jindy klidní a rozvážní senátoři se docela dost rozvášnili, jednali o tomto bodu dlouhých sedm hodin a hlasovali až těsně před půlnocí. Přičemž k ratifikaci v horní komoře nakonec scházely jen dva hlasy. 

Síly byly nakonec poměrně vyrovnané a nebyly rozloženy stranicky. Emotivní projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila, který dohodu podpořil, vybudil řadu členů jeho mateřské ODS k tomu, že „musejí reagovat“. Samozřejmě nesouhlasně.

Při účasti 71 senátorů potřebovali zastánci úmluvy alespoň 36 hlasů. Získali 34, a návrh tím pádem neprošel. To má přinejmenším jeden pozitivní efekt: dokument už nebude projednávat Sněmovna. 

Mezinárodní smlouvy, které jsou nadřazeny českým zákonům a ústavě, totiž musejí ratifikovat obě komory. A když je jedna zamítne, druhá už nemá důvod se jimi zabývat – poslanci v tomto případě nemohou senátory přehlasovat. Tím si v napjaté atmosféře ušetříme nejen nervy, ale i hromadu drahocenného času.

S pravděpodobností blížící se jistotě by diskuse v dolní komoře byla nejen mnohem delší, ale i daleko rozhořčenější. Přece jen centrum moci leží ve Sněmovní, nikoli ve Valdštejnské ulici. Malou ochutnávku, jak by to probíhalo, nám po shození úmluvy pod stůl nabídl předseda Pirátů Ivan Bartoš: „Šel jsem si radši ověřit do kalendáře, že fakt žijeme v roce 2024 a ne ve středověku,“ prohlásil. Ano, tohle povýšené chování je pro radikální liberály typické u každého tématu, které se týká bioetiky.

Násilí na ženách, manželství, znásilnění. Tam všude nejsou progresivisté schopni ani ochotni jednat racionálně a věcně. Místo argumentů haraší emocemi, místo diskuse se snaží oponenty onálepkovat jako „středověké fosílie“, které snad ani nemají právo v 21. století cokoli říkat, jako „bigoty“, co nenávidí ženy, homosexuály, trans osoby. 

Ve skutečnosti redefinici znásilnění předkládá konzervativní ministr a nikdo se nebrání tomu dát LGBT partnerům stejná práva, jež mají muž a žena v manželství. 

A Istanbulská úmluva? Sami zastánci nyní již odmítnuté mezinárodní smlouvy přiznávají, že z hlediska zákonů u nás není moc co vylepšovat. Respektive i pokud ano, tak konzervativci s nimi spolupracují (viz domácí násilí, ochrana dětí, zavedení povinného souhlasu k pohlavnímu styku…). Záleželo jim zřejmě právě na tom mezinárodním dohledu a na prosazení ideologie genderu do českého práva. Proto tak strašně moc na Istanbulské úmluvě lpěli.

Reakce liberálů po oznámení výsledku hlasování Senátu byly (eufemisticky řečeno) hodně zklamané. Měl jsem možnost je pozorovat v Poslanecké sněmovně. A konzervativci pro změnu neskrývali radost. 

Ale proč vlastně něco tak na první pohled apolitického, jako je ochrana žen před násilím ze strany mužů, vzbuzuje takové vášně a často bohužel až vzájemnou nenávist? Odpovědi hledejme v moderní progresivistické doktríně, která mimo jiné ideologizuje i mezilidské vztahy.

Než nastoupili radikální liberálové (woke), tak zkrátka v naší civilizaci platilo, že ženské se netlučou. A chlap, který to udělá, zaslouží nejen vězení, ale i opovržení. Na tom se shodovali všichni zástupci všech demokratických politických ideologií – tedy jak liberálové, tak konzervativci, tak socialisté. 

Pro generaci progresivistů se však vyvolávání falešného střetu mezi pohlavími stalo jednou z forem nově pojatého třídního boje, jehož dalšími prvky je antagonizace člověka a přírody, LGBTIQ+ ideologie či antikolonialismus.

Tento „kolektivismus pro 21. století“ navazuje na starý a notně zprofanovaný marxismus-leninismus, který po sobě zanechal desítky milionů mrtvých, zdevastované ekonomiky a totalitní útlak všude, kam vstoupil. Kdo by se k něčemu takovému hlásil?

Ze světa sice zmizela státní forma „reálného socialismu“, ale nikoli už zrůdná ideologie, z níž vyrostla. Ta se naopak značně rozkošatěla. Komunisté (marxisté) znali dvě třídy – buržoazii a proletariát. Neomarxisté proti sobě staví muže a ženy, hetero a homosexuály, bílé a barevné, lidi a klima…

Pokud se týká specificky Istanbulské úmluvy, v ní ani tak nešlo „jen“ o apriorní pojetí mužů coby potenciálních násilníků. Za tím účelem měli být chlapci (a pouze chlapci) ve škole „převychováni“, mělo jim být vštěpováno, že jsou predátoři a měli pocítit „dědičnou vinu“, stud za vlastní pohlaví, za to, že jsou nositeli „toxické maskulinity“. 

Už to je přitažené za vlasy, ale normální chlap (i malý) tak nějak sám uznává, že je od přírody silnější a měl by chránit slabší, takže by snad takový kurz zvládl. Jistě, záleželo by na jeho konkrétní podobě.

Horší je to s tou implantací genderové ideologie. Což by mohlo vést k paradoxním situacím, kdy biologičtí muži mlátící biologické ženy uniknou přísnému trestu, pokud se sami identifikují jako trans-ženy. 

Docela vážný problém představovala i povinnost uvést „domácí násilí“ explicitně mezi důvody k nároku na udělení azylu. Samozřejmě že Česko nabízí ochranu všem, ženám i mužům, jimž doma hrozí pronásledování či smrt. Je však třeba to prokázat. Zde by stačilo prohlášení a „správné“ pohlaví.

Tato skulina v azylovém právu představovala průlom do naší suverenity a bezpečnosti. Stačilo by poslat napřed ženy, jež se označí za oběti násilí, ty by musely být vpuštěny a následně na základě práva na slučování rodin by dorazili i muži. Každý si jistě umí představit, co by to znamenalo v případě, kdyby šlo o větší množství osob z Afriky a Blízkého východu. Pomáhejme, ale na základě objektivních faktů, nikoli ideologických floskulí.

Konečně tu máme onen mezinárodní dohled. Sice nemá žádné „tvrdé“ pravomoci, ale může vytvářet zbytečné nové problémy a hysterizovat veřejnou debatu. 

Třeba Poláci, kteří Istanbulskou úmluvu ratifikovali, se v rámci pravidelného monitoringu dozvěděli, že jsou špatní, protože uznávají pouze manželství muže a ženy. To sice s problematikou domácího násilí nijak nesouvisí, ale pro radikální liberály je verdikt nadnárodního panelu vítanou posilou v lobbování za LGBT „manželství“.

Sečteno a podtrženo: buďme rádi, že Senát po osmi letech sprovodil kauzu jménem Istanbulská úmluva ze světa, takže už nebude otravovat politické ovzduší. Tím, že se stále odkládalo konečné rozhodnutí, sem tam probublávala na povrch jako ponorná řeka. 

Paradoxně konzervativci chtěli nechat dohodu spát, a to jako úlitbu liberálům, protože bylo jasné, že při současném složení parlamentu nemají moc nadějí Istanbulskou úmluvu ratifikovat. Ti to ale brali úkorně a prosadili si její projednání. Jež pro ně dle očekávání skončilo porážkou.

Strašák je pryč, věnujme se konkrétním problémům. Úmluva de facto bránila racionální debatě – jednak zastiňovala jiná témata ve vztazích mezi muži a ženami, jednak dělila politiky i občany do dvou táborů a zbytečně posilovala vzájemnou nenávist a nedůvěru. 

Tyto tahanice jsme si klidně mohli ušetřit, kdyby radikální liberálové měli více rozumu. Istanbulskou úmluvu k ničemu nepotřebujeme a její text by jen vytvářel nové falešné spory. Nyní se můžeme vrátit zpátky na zem a znovu se bez ohledu na světonázor sjednotit na tom, že ženské se nemlátí.