Ratifikuje Česko takzvanou Istanbulskou úmluvu? Tato otázka zůstává předmětem politických debat a byla i tématem konference, kterou v Senátu pořádal jeho místopředseda Jiří Oberfalzer (ODS) ve spolupráci s předsedkyní senátního Podvýboru pro rodinu Jitkou Chalánkovou (nezávislá, dříve TOP 09). Mezi hosty tu byla i francouzská profesorka práva Aline Cheynet de Beaupre z orléanské univerzity. V rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, proč ratifikaci Istanbulské úmluvy považuje z pohledu práva, ale i s ohledem na zkušenost z Francie za zbytečnou. „Možná vás to překvapí, ale během téměř deseti let od ratifikace se nestalo vůbec nic. Statistika násilí vůči ženám je veskrze neměnná. Nemám důvod se domnívat, že v Česku by byla situace odlišná,“ vysvětluje právnička svůj postoj.
Do Česka jste dorazila na konferenci o takzvané Istanbulské úmluvě, která se konala na půdě Senátu. Aktuálně se řeší její ratifikace. Jaká úskalí v tomto kroku vidíte?
Asi tím největším úskalím Istanbulské úmluvy je otázka genderu. Kdyby hovořila jen o boji proti násilí na ženách, nebude vzbuzovat takové kontroverze, protože s tímto záměrem snad ani nejde nesouhlasit. Když ale čtete jednotlivé články, tak se dozvíte, že vlastně nejde jen o ženy, ale právě o genderové hledisko, přičemž ženou se nutně nerozumí jen biologická žena.
U nás ve Francii kupříkladu pro změnu pohlaví od roku 2016 stačí administrativní úkon v podobě prohlášení, žádný lékařský posudek, natož hormonální terapie nebo chirurgická změna pohlaví. Istanbulská úmluva říká, že bude chránit ženy, ale zároveň přiznává, že ženou může být vlastně kdokoliv, což je přinejmenším zmatečné. Zároveň pak prohlašuje, že muži a ženy jsou si rovni, ale ženy musíme chránit, ať už tedy „ženy“ znamená cokoliv. To už je poměrně jasný protimluv.
Když mluvíte o Francii, tak tam je Istanbulská úmluva už několik let ratifikována. Co konkrétně to zemi přineslo?
Ve Francii proběhla ratifikace Istanbulské úmluvy v roce 2014. Možná vás to překvapí, ale nestalo se vůbec nic. Statistika násilí vůči ženám je veskrze neměnná. Ke slibovanému snížení počtu útoků nedošlo, ale ani se nezvýšil.
Co tedy vzrostlo, je počet sexuálních útoků, ale tam bych to s Istanbulskou úmluvou ani nedávala do souvislosti a vysvětlení bych hledala spíše u hnutí #MeToo, respektive u toho, že díky němu se více žen odhodlalo své napadení nahlásit a statistika pracuje právě s ohlášenými činy. Zajímavostí pak je, že nikde nenajdete nějakou souhrnnou statistiku, musíte si sami všude možně vyhledávat jednotlivá data.
Pomohla, či nepomohla ratifikace Istanbulské úmluvy nějak výrazně řešit problém násilí páchaného na ženách?
Důležité je říct, že Istanbulská úmluva nepředstavovala žádný „gamechanger“, protože téma násilí na ženách francouzští zákonodárci řešili už před ratifikací. Reálně došlo k přijetí nových a zpřísnění existujících příslušných zákonů už předtím. Takže nemůžeme říci, že bez Istanbulské úmluvy by Francie problematiku neřešila. Přijali jsme takto třeba i zákony proti nuceným sňatkům, které úmluva rovněž řeší, takže ani tady nedošlo k žádné významné změně.
