Tuvia Tenenbom patří ke spisovatelům, kteří se těší celosvětové popularitě. V Česku je dokonce tak oblíbený, že jeho nová kniha „Po čem rabíni touží“ o uzavřeném světě ultraortodoxních židů si svou premiéru odbyla právě v češtině. Tenenbom, autor řady publikací, v nichž zábavnou formou odhaluje mentalitu Německa, Velké Británie, Spojených států nebo Izraele, v rozhovoru pro INFO.CZ popisuje, proč je přísnými pravidly svázaná ultraortodoxní židovská komunita svobodnější než progresivisté v USA, které označuje za radikální vyznavače nového náboženství.
Úvodem bych se rád vrátil k myšlence, kterou jste vyslovil na včerejším křtu vaší nové knihy Po čem rabíni touží, která pojednává o životě ultraortodoxních židovských komunit, konkrétně k myšlence, že v jeruzalémské čtvrti Me'a Še'arim, která je domovem jedné z těchto komunit, jste se během psaní knihy cítil svobodněji než v New Yorku, kde žijete. Jak je to možné?
Me'a Še'arim je sice jen jednou z ultraortodoxních čtvrtí v Izraeli, nicméně je tou asi nejautentičtější. Byla v Jeruzalémě již před založením Izraele jako takového, navíc u některých jejich obyvatel bychom s klidem mohli říct, že už nejsou ani ultraortodoxní, ale ultraultraortodoxní. To znamená, že tamní komunita je ovlivněna mnoha přísnými pravidly, příkazy a zákazy. V New Yorku bydlím na Upper East Side, což je elitní čtvrť, v níž žije mnoho lidí, kterým můžeme říkat třeba postliberálové, woke nebo progresivisté, a tam už dnes nemohu jen tak říkat, co si myslím a nemohu ani dělat, co bych zrovna chtěl...
Můžete uvést konkrétní příklady?
Jistě. Když se budu v New Yorku dívat na ženu od brady dolů, budu považován za úchyla. Když se někoho dotknu, třeba ho obejmu nebo poplácám po rameni, aniž bych si vyžádal jeho souhlas, budu považován za sexuálního útočníka, jedno zda půjde o ženu či muže. Když řeknu ženě na ulici: „Vám to ale dnes sluší, jste krásná,“ je to sexuální obtěžování. A za všechno tohle klidně mohu přijít o práci.
Když půjde o politiku, tam už vůbec v New Yorku nemůžete některé názory na ni vyslovit nahlas. Kdybych na Upper East Side řekl, že sice rozhodně nepodporuji Donalda Trumpa, nevolil jsem ho a ani ho volit nebudu, ale že nebyl ve všem špatný a něco se mu i povedlo, lidé se se mnou přestanou bavit a skončil jsem u nich.
Když odmítnu jít do průvodu křičet: „Black Lives Matter“ nebo nějaký jiný přihlouplý slogan, co zrovna bude v kurzu, jsem taky odepsaný. Je to tak přísné, že vlastně nevím, jestli je to směšné, nebo děsivé.
A to tedy v ultraortodoxní židovské komunitě, o níž jste sám říkal, že je svázána pravidly, neplatí?
Samozřejmě, že vám tam už od dětství jako chlapci vštěpují, že se nesmíte dívat na ženy, protože je to hřích, sám jsem to jako dítě zažil. Když se tam ale na ženu podívám a řeknu těm ultraortodoxním židům, pro které by to mělo být nepředstavitelné: „Podívejte, ta je nádherná!“, namísto aby mě peskovali, řeknou jen něco ve smyslu, že Bůh nás židy musí milovat, když nám dal ty nejkrásnější ženy na světě.
Není to jen o mně jako o někom mimo tu komunitu, na koho by reagovali, pochopitelně že i oni sami to porušují. Pravidla mají striktní, ale jejich dodržování už tak striktní není a neplynou z něj žádné tvrdé dopady nebo tresty. Oproti tomu u newyorských woke progresivistů, kteří si bůhvíproč říkají liberálové, prostě pravidla musí být dodržena a když ne, tak trest musí být ideálně exemplární.
Jak dlouho jste mezi ultraortodoxními židy v Jeruzalémě žil?
Se svou drahou ženou jsme tam žili přes rok. Jsme daleko od toho, abychom byli ortodoxní, vlastně ani nejsme nijak silně nábožensky založení a otevřeně to říkáme a dáváme najevo.
Ultraortodoxní židé, s nimiž jsme se bavili a scházeli, to moc dobře věděli, a přesto nás mezi sebe přijali s otevřenou náručí. Nikdo nám dokonce ani neříkal takové ty misionářské řeči o tom, že teď bychom měli posílit svou víru a stát se ortodoxními, ani jednou.
Tohle by bylo mezi newyorskou progresivní elitou nemyslitelné. Nejen, že by se s vámi, kdybyste nebyl jeden z nich, nejspíš vůbec nebavili, ale kdyby náhodou ano, jen by vás přesvědčovali o tom, že vaše názory jsou mimo a musíte přijmout ty jejich. Mezi ultraortodoxními židy jsem se paradoxně po posledních letech života v „zemi svobody“ cítil o poznání svobodnější, ve smyslu, že jsem si mohl dělat, co chci a říkat, co chci. Klidně jsem mohl říct vysoce postavenému rabínovi, který se těší ohromné autoritě, že je idiot. A víte, co se stalo? Vůbec nic. Už vidíte ten rozdíl?
Takže si myslíte, že toto už je prostě v New Yorku mezi tamními progresivisty vyloučeno? Že byste třeba o někom, kdo je pro ně autoritou, řekl něco špatného, a oni by nad tím mávli rukou?
Přesně tak. Celý tenhle progresivismus nebo wokeismus nebo jak se to vlastně správně jmenuje, je slepá ulička. Ti lidé ani nemají žádný smysl pro humor a když se jim řekne, že se něco nesmí, tak se to prostě nesmí, konec, tečka, debata ukončena. Nemůžete o tom ani žertovat – jako by je někdo zbavil té části mozku, která je zodpovědná za to pochopit, že něco je vtip.
V tomto ohledu jsou horší než Němci, přičemž předem raději říkám, že se omlouvám, pokud se toto humorné přirovnání někoho náhodou dotkne. Němcům když se řekne, že se nesmí přecházet mimo přechod, tak může být nulový provoz v okruhu několika kilometrů a stejně mimo ten přechod nepřejdou. To je sice trochu přihlouplé, ale když tím omezují jen sebe, je to v zásadě neškodné.
U progresivistů je to mnohem horší, ti mají pevně dáno, co musí říkat, co mohou říkat a co nesmí říkat. A vnucují to všem okolo.
