Volební vítězství strany Smer-Sociální demokracie expremiéra Roberta Fica se pro Evropskou unii může stát komplikací při hledání kompromisu. „Brusel“ může mít do budoucna co do činění s dalším „nesystémovým“ hráčem, který po boku Maďarska a Polska může narušovat soudržnost evropského bloku v klíčových otázkách.
Relativně krátce po oznámení výsledku voleb ještě nevíme, jakou koalici – a zda vůbec – se vítězi podaří sestavit; stále je tu i slabá možnost, že Ficova strana skončí v opozici. Pokud by ale případná Ficova vláda prosazovala jen zlomek toho, co její lídr hlásal v předvolební kampani, byl by z něj vedle Viktora Orbána a Jaroslawa Kaczynského další aktér silně narušující evropskou jednotu.
Jistě, pětimilionové Slovensko neurčuje a nikdy nebude určovat směřování Evropské unie. Ta je ovšem záměrně budována jako společenství svrchovaných, vzájemně si rovných států. V řadě důležitých otázek stále ještě rozhoduje jednomyslně, což znamená, že jedna vláda může zmařit společný záměr všech ostatních. Čím více bude kverulantů, kteří budou zpochybňovat směřování celého společenství, tím hůře se EU bude rozhodovat a tím slabší bude. Prohloubí se nesoulad a frustrace.
Takové oslabení EU by poznamenalo její další vývoj. Už tento pátek se premiéři a prezidenti „sedmadvacítky“ ponoří do složité debaty, jak urychlit rozšíření unie o země západního Balkánu, o Ukrajinu a Moldavsko. Zpráva o výsledku slovenských voleb umocní ostražitost a váhavost většiny členských států, které si nepřejí paralýzu unie.
Kde jsou dnes státy, o něž se EU rozšířila v roce 2004? Z kdysi relativně silné „visegrádské čtyřky“, kolem které se tehdy celé rozšíření o postkomunistické země točilo, by dnes „kodaňská kritéria“ pro přijetí splnilo už jenom Česko. Co se asi stane, až kolem stolu zasednou představitelé tradičně proruského Srbska, nevyzpytatelné Makedonie nebo Černé Hory, nestabilní či zkorumpované Ukrajiny? Zajisté, z geopolitických i bezpečnostních důvodů je třeba stále naléhavěji usilovat o sjednocenou Evropu; jak ale zajistit, aby takto veliká a rozmanitá Evropa byla také jednotná, silná a akceschopná?
Ukrajina jako lakmusový papírek
Fico v kampani opakovaně sliboval, že zastaví vojenskou pomoc Ukrajině, a papouškoval ruský narativ, podle něhož je ukrajinská válka ve skutečnosti Západem vyvolaný konflikt. Hrozil také, že zmaří ukrajinskou snahu o členství v Severoatlantické alianci.
Mnohá světová média v souvislosti s volbami citují tyto výroky a usuzují proto, že budoucí Slovensko by mohlo být v kontextu pokračující války „obtížným“ spojencem. „Diplomaté se obávají, že Slovensko by se mohlo připojit k Maďarsku při vetování evropské pomoci Ukrajině, což by ještě více ztížilo dosahování konsensu,“ konstatoval za všechny server Politico.
Zahraniční média si všímají Ficovy náklonnosti k Viktoru Orbánovi i toho, že ho maďarský vládce podpořil v době předvolebního moratoria (totéž provedl i český expremiér Andrej Babiš). „Vždycky je to fajn spolupracovat s vlastenci,“ napsal Orbán, když Ficovi blahopřál k vítězství.
Zároveň se ovšem spekuluje o Ficově proslulém pragmatismu. Kampaň je něco jiného než každodenní vládnutí. Slovensko je zadlužené, státní kasa takřka prázdná; možný budoucí premiér si sotva dovolí porušovat zásady vlády práva a vystavit se tak hrozbě zastavení evropských dotací. I když Fico zašel tentokrát v populistické rétorice dál než kdykoli předtím, sotva se odváží zpochybnit spojenecké svazky v rámci NATO a EU. Generální tajemník aliance Jens Stoltenberg ostatně o víkendu řekl, že ohledně poskytování další pomoci Ukrajině očekává s Bratislavou shodu, a to bez ohledu na výsledek voleb.
Umírněnou tvář Fico předvedl hned na první tiskovce po oznámení výsledku voleb. Nezopakoval své proruské, protiukrajinské výstupy z kampaně; jen skromně podotkl, že „Slovensko má důležitější problémy, než je Ukrajina“. Ujistil také posluchače, že nemíní zásadně měnit zahraniční politiku země, i když, pokud jde o Ukrajinu, bude tlačit na zahájení mírových jednání.
Jedním z důvodů této náhlé zdrženlivosti je snaha najít co nejvíce styčných bodů s Pellegriniho Hlasem, který se také hlásí k sociální demokracii; se ziskem 15 procent se stal nezbytným partnerem pro sestavení jakékoli koalice. Pellegrini před volbami vyhlašoval, že nedopustí změnu zahraničněpolitické orientace Slovenska. Jedním dechem dodával, že se programově cítí být blíže Smeru než Progresivnému Slovensku, liberálně orientované straně, která skončila druhá. Spekuluje se tedy o tom, že právě zahraničně-politická orientace by mohla být jednou z Pellegriniho podmínek pro spojenectví se Smerem, stejně jako nabídka koaliční spolupráce lidovcům z KDH místo nacionalistů ze SNS.
Ficovo postavení mezi evropskými socialisty je vratké
Těžkou hlavu dělá Ficovo vítězství poněkud paradoxně socialistům na evropské úrovni. Normálně by se měli radovat, že se jedna ze stran sociálně demokratické rodiny ujímá moci v členském zemi EU; v poslední době jich mnoho nebylo. Jenže některé Ficovy předvolební výroky jsou spíš jako ze slovníku krajní pravice. Socialisté tak mají dilema, zvláště před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu – buď zavřít oči a radovat se z nárůstu vlivu „levice“ v unii, nebo se zásadově ideologicky vymezit a zadělat si tak na vnitřní spor.
Jejich předseda Stefan Löfven ze Švédska už pohrozil Smeru vyloučením, pokud bude Fico pokračovat v linii, s níž přišel ve své kampani. „Strana evropských socialistů (PES) podporuje Ukrajinu a očekáváme, že členské strany budou také dál podporovat Ukrajinu,“ řekl v nedělním interview. Na otázku, zda by Smer mohl být vyloučen, odpověděl, že „pokud bude tato rétorika pokračovat a začne být uplatňována na úrovni vlády, určitě se zasadím o zahájení toho procesu“.
PES již pozastavil členství Ficovu hnutí v roce 2006, v reakci na uzavření aliance se SNS. Trest však trval jen krátce, a když Fico toto spojenectví v roce 2016 zopakoval, už se nic nestalo. Před volbami do EP není pravděpodobné, že by se socialistický klub byl z ideologických důvodů ochoten připravit o mandáty ze Slovenska; Smer a Hlas mohou v květnových volbách udělat dobrý výsledek.
Ačkoli Fico s dlouholetou kariérou v mnohém naplňuje pověst „tradičního politika“, jeho volební úspěch odráží trend, který musejí vnímat mnozí liberální politici napříč Evropou. Na vzestupu jsou politické formace označované za „nesystémové“ (jakkoli k nim Smer může mít s ohledem na svoji historii daleko). Polská vládní strana Právo a spravedlnost má nakročeno ke třetímu volebnímu vítezství po sobě. V Itálii vládne strana Bratři Itálie, ještě nedávno považovaná za postfašistickou. Ve Francii dávají průzkumy do příštích volebních měření velmi dobré šance Národnímu sdružení. Populistická Alternativa pro Německo se pomalu stává druhou nejsilnější politickou stranou v zemi… Evropská politická krajina se začíná měnit. Je jen těžko předvídatelné, jaké vnitřní i zahraničněpolitické důsledky by to v krajním případě mohlo pro Evropskou unii mít. A zda vůbec ještě bude zájem takovou unii pěstovat.
