KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Munice je pomyslnou jednotkou směny ozbrojených konfliktů a válka na Ukrajině toto pravidlo potvrzuje. Dostupnost dělostřelecké munice je klíčovým faktorem určujícím, která strana má převahu. A i když Ukrajině vždy nějaké množství munice přiteče, její nedostatek má drastické a nepříznivé dopady na bojišti.
Ukrajina spotřebovává dělostřeleckou munici výrazně rychleji, než ji Západ dokáže vyrábět. Totéž platí i pro Rusko, které musí žadonit u Severní Koreje. Na obou stranách konfliktu pokračuje závod o co nejrychlejší navýšení výroby.
Někdy to ale vypadá, že Západ i rok a půl po začátku války nedokázal podstatu tohoto závodu plně pochopit. Nejedná se jen o dělostřelecké granáty a střely pro salvové raketomety, ale také o protitankové střely (ATGM), naváděné střely a rakety protivzdušné obrany. Ve válce, kde více než dvě třetiny ztrát způsobuje dělostřelecká palba, je zkrátka pravděpodobnější, že zvítězí ten, kdo má palebnou převahu.
Ukrajina spotřebuje západní roční produkci některých druhů munice za pouhý měsíc a běžné mírové objednávky menších zemí v řádu několika dní, v extrémních případech i za jedno odpoledne. To samozřejmě znamená problém, protože západní sklady nejenže nejsou bezedné, ale mnohde už je nebezpečně vidět na dno.
V březnu ukrajinský ministr obrany Oleksij Reznikov uvedl, že Ukrajina měsíčně spotřebuje v průměru 110 000 kusů střel ráže 155mm standardu NATO, americké odhady z léta tohoto roku uvádějí 90 000. To je zároveň jen asi šestina kapacity, kterou má Ukrajina v hlavňovém dělostřelectvu západní provenience k dispozici. Znamená to, že zbylé kapacity jsou 80 % času nevyužity, což napadenou zemi stojí životy.
Ukrajinci podle svých slov potřebují k dosažení svých cílů na bojišti využívat tuto kapacitu nejméně na 60 %, což by znamenalo dodávky asi 350 000 granátů ráže 155mm měsíčně. EU by tak ideálně měla poskytovat asi 250 000 nábojů a zbylých 100 000 by museli dodat další západní partneři, především Spojené státy.
Atrofie obranného průmyslu
Výše zmíněnému teoretickému scénáři (mimo jiné) brání nejednotnost a omezená akceschopnost zemí EU a roztříštěnost evropského obranného průmyslu. Přidává se jen pomalu odeznívající šílenství spojené s ESG, které výrazně omezuje přístup zbrojařských firem v Evropě k tak základním finančním službám, jako je vedení bankovních účtů, o získání úvěrů nemluvě, a koktejl završují nejistoty spojené se stabilními dodávkami a cenami energií, které jsou pro těžké strojírenství zásadní.
Také americká průmyslová základna po rozpadu Sovětského svazu značně atrofovala, přičemž obranný průmysl nejenže nebyl výjimkou, ale stál v čele tohoto vývoje. Příčinou je změna priorit na základě nového souboru pobídek, které přinesl konec studené války a prohlubující se globalizace.
USA v současnosti vyrábějí pouze 24 000 dělostřeleckých granátů ráže 155mm měsíčně, což je sice více než 16 000 granátů vyráběných před ruskou invazí, ale stále jen asi čtvrtina toho, co by ze strany Američanů bylo potřeba, a třicetkrát méně, než byla kapacita výroby ještě v polovině devadesátých let.
Příčinou jsou dlouhodobé potřeby ozbrojených sil USA, které již neměly ve strategických plánech mnohaměsíčních dělostřelecké souboje jako za války v Koreji v padesátých letech, protože americká doktrína dlouhodobě počítá především s řízenými střelami a naváděnou municí doručenou na cíl ze vzduchu.
Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že pro konflikt s protivníkem, jako je Rusko, se nejedná o úplně vhodnou strategii.
Za druhé světové války měly USA 85 muničních závodů, zatímco dnes jich je jen šest a navíc časy druhé světové války vesměs „pamatují“ – v mnoha případech používají stejně staré technologie.
Zkušenosti z Ukrajiny ale přeci jen dovedly Pentagon ke změně názoru, a Spojené státy proto hodlají do konce příštího roku vyrábět 80 000 granátů měsíčně, což by znamenalo 500% nárůst oproti stavu před ruskou invazí. To ale v součtu bude stále málo, protože Evropa pravděpodobně nebude schopna vyrábět již zmíněných 250 000 granátů měsíčně. V současnosti produkuje mezi 20 000 až 55 000 granátů všech typů a dosud ani nedala na stůl konkrétní závazky, nemluvě o jejich splnitelnosti v daném časovém horizontu.
Dělostřelecké počty
Pouze 12 zemí EU (plus Velká Británie a Norsko) disponuje muničními závody schopnými vyrábět granáty ráže 155mm, přičemž současně deklarovaným cílem EU je zvýšit výrobu dělostřeleckých granátů na 83 000 kusů měsíčně. V kombinaci s americkým zvýšením výroby by to znamenalo měsíční dodávku 163 000 granátů - stále výrazně méně, než by Ukrajinci dokázali efektivně využít.
Pokud se vám tato čísla zdají vysoká, tak uvažte, že na začátku invaze Rusko střílelo 20 000 až 60 000 granátů denně, což znamená 600 000 až 1 800 000 měsíčně. Letos ale tato čísla klesla až o 75 % kvůli tenčícím se zásobám a nedostatečné kapacitě výroby. Nicméně i tak podle většiny odhadů Rusko v současnosti vystřelí pořád více než 400 000 granátů měsíčně, což je zhruba čtyřikrát více než Ukrajina. Západní odhady kapacit ruské výroby se pohybují od 20 000 až po 90 000 granátů měsíčně, ale přesná čísla je těžké určit.
Skutečnost, že ruská dělostřelecká palba výrazně oslabila a Rusko se musí uchylovat k nákupům granátů od Severní Koreje, zatímco továrny oficiálně přešly na nepřetržitý provoz, poukazuje na zjevný nedostatek. Spotřeba vysoce převyšuje počty vyrobených nábojů a vystřelené granáty tak mohou pocházet pouze z jednoho zdroje: z ruských skladových zásob.
